ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.272.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 272/2021-273
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. S. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 202, sp. zn. 5 To 205/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 1 T 55/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 1 T 55/2020, byl obviněný J. S. uznán vinným zvlášť závažným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §325 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 5 To 205/2020 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 16. 9. 2020 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný uvedl, že měl konflikt s poškozeným strážníkem městské policie, který na něj byl arogantní a vulgární a došlo mezi nimi k určité rozepři. Po slovním konfliktu chtěl obviněný odjet z místa, rozjel se, ale poškozený mu skočil na kapotu vozu, ačkoliv před autem v okamžiku rozjezdu nestál. Poté co zastavil a poškozený z auta seskočil, vytáhl služební zbraň a začal na obviněného přes čelní sklo mířit. V tu chvíli obviněný zpanikařil, objel poškozeného a z místa činu s přítelkyní odjel. Skutek se tedy podle obviněného stal jinak, než bylo uvedeno v obžalobě. Dále popsal kompletně svou výpověď i ostatní provedené důkazy. Blíže rozebral, proč shledává nevěrohodnou výpověď poškozeného a proč není kamerový záznam relevantní. Následně obviněný popsal povinnosti strážníka městské policie a podmínky použití zbraně, na čemž demonstroval, že celý případ vznikl z nedostatku zkušeností poškozeného. Poškozený totiž nepostupoval v souladu se zákonem o městské policii, mimo jiné neučinil vůči obviněnému a svědkyni B. jakoukoli předchozí povinnou výzvu. Ani on ani svědkyně B. nevyhledávali žádný konflikt. To poškozený se choval vůči nim nevhodným způsobem, proto nakonec raději z místa incidentu chtěli odjet. Za zvláštní označil skutečnost, že přestože se podle soudů dopustil zvlášť závažného zločinu násilí proti úřední osobě, začala jej policie vyšetřovat až o 4 hodiny později. Také namítl, že soudy se dopustily pochybení při posuzování toho, z jakého důvodu k incidentu došlo, kdo jej zavinil, jak jednotliví aktéři přispěli k zintenzivnění incidentu, proč poškozený zbraní ohrozil obviněného a svědkyni B., jak to, že při údajném napadení neutrpěl poškozený žádné viditelné zranění, a proč soudy dovozovaly potenciální zranění poškozeného, přestože k žádným zraněním nedošlo. Závěry soudů obviněný označil za nesprávné a uvedl, že jsou v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Zdůraznil, že se nedomáhá nového hodnocení důkazů, ale jiného právního posouzení. Podle jeho mínění soudy v rozporu se správně zjištěným skutkovým stavem posoudily jeho jednání jako zvlášť závažný zločin násilí proti úřední osobě podle §325 trestního zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 5 To 205/2020, v celém rozsahu, a aby přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný souhlasil v souladu s §265r odst. 2 věta druhá, písm. c) trestního řádu, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání. Dále navrhl, podle §265h odst. 3 trestního řádu, aby výkon uloženého trestu odnětí svobody byl odložen do pravomocného skončení dovolacího řízení.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupce, tam činný, konstatoval, že z obsahu dovolání je patrno, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu se má vztahovat k rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, a že usnesení odvolacího soudu chtěl obviněný patrně napadnout podle písm. l) citovaného ustanovení. Dále uvedl, že obsah dovolání je rozporný, neboť je obtížné s jistotou určit podstatu dovolací argumentace. V první části dovolání obviněný brojí proti hodnocení důkazů nalézacím soudem a předkládá své alternativní skutkové zjištění. S těmito námitkami se vyčerpávajícím způsobem vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž přiléhavě konstatoval, že odvolání obviněného směřovalo do hodnocení důkazů provedených nalézacím soudem. K tomu státní zástupce poukázal na konkrétní pasáže z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, kde tento soud vyložil, proč považoval jednání obviněného za prokázané. Námitky obviněného proti učiněným skutkovým zjištěním byly tedy již v řízení o odvolání nedůvodné. Dále státní zástupce předestřel polemiku, proč obviněný tyto námitky zopakoval ve svém dovolání. Na to navázal konstatováním, že obviněný se skutkovými zjištěními nejdříve nesouhlasil a následně je prohlásil za správná. K námitce obviněného, že závěry soudů jsou v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a že takový vážný rozpor je dovolacím důvodem, státní zástupce uvedl, že obviněný v žádné části svého dovolání nenamítl extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Citovaným extrémním rozporem neargumentoval ani v prvních částech svého dovolání, kde pouze předkládal své alternativní skutkové zjištění, aniž by uváděl, že by snad bylo skutkové zjištění soudů zcela svévolné a nesmyslné. Ani v závěru svého dovolání neformuloval námitku, že by existoval nějaký rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Obviněný naopak učiněné skutkové zjištění opakovaně prohlašoval za správné. Obviněný k dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu neuvedl žádnou konkrétní argumentaci. Pokud argumentoval přehledem povinností údajně porušených poškozeným, zjevně přitom popisoval chování poškozeného podle svého alternativního skutkového zjištění a nikoliv podle soudy zjištěného skutkového stavu, s nímž ovšem obviněný souhlasil. Státní zástupce své vyjádření uzavřel tím, že obviněný ve svém dovolání vyslovil současně nesouhlas i souhlas s učiněným skutkovým zjištěním a na tomto základě bez bližšího odůvodnění napadl právní posouzení skutku. Shledal, že takové námitky z důvodu své vzájemné neslučitelnosti nemohu odpovídat žádnému z dovolacích důvodů.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Z hlediska §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný J. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Z obsahu dovolání je patrné, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu se má vztahovat k rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, a že usnesení odvolacího soudu chtěl obviněný rovněž napadnout podle písm. l) citovaného ustanovení. Proto je třeba posoudit dovolání obviněného i podle tohoto dovolacího důvodu. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu ve Znojmě netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud nejprve uvádí, že obsah dovolání obviněného shledal rozporný. Na základě jeho námitek je obtížné s jistotou určit podstatu dovolací argumentace. Obviněný totiž nejprve brojí proti hodnocení důkazů nalézacím soudem a předkládá svá alternativní skutková zjištění a naproti tomu opakovaně prohlašuje skutková zjištění za správná. Ve svém dovolání vyslovuje současně nesouhlas i souhlas s učiněnými skutkovými zjištěními a na tomto základě bez bližšího odůvodnění napadá právní posouzení skutku. Takové námitky z důvodu své vzájemné neslučitelnosti, ale ani obsahově, nemohou odpovídat žádnému z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud se následně zaměřil na většinu dovolacích námitek obviněného, které uvedl v první části svého dovolání, a shledal, že byly založeny pouze na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci, což pak v závěru sám obviněný vyvrátil a uvedl, že se nedomáhá nového hodnocení důkazů, ale jiného právního posouzení. Ve své argumentaci ale nenapadal právní posouzení skutku, směřoval výlučně do hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím následně nastínil pro něj příznivější skutková zjištění. To se týkalo námitek, že poškozený byl arogantní a vulgární, že on ani svědkyně B. nevyhledávali žádný konflikt, že to poškozený se vůči nim choval nevhodným způsobem, že po slovním konfliktu chtěl obviněný odjet z místa, ale poškozený mu skočil na kapotu vozu, ačkoliv před autem v okamžiku rozjezdu nestál, že poté co obviněný zastavil a poškozený z auta seskočil, vytáhl služební zbraň a začal na něj přes čelní sklo mířit, že v důsledku toho zpanikařil, objel poškozeného a z místa činu s přítelkyní odjel, že se skutek stal jinak, něž bylo uvedeno v obžalobě, že výpověď poškozeného není věrohodná a kamerové záznamy nejsou relevantní, že celý případ vznikl v důsledku nedostatku zkušeností poškozeného, který nepostupoval v souladu se zákonem o městské policii, mimo jiné neučinil vůči obviněnému a svědkyni B. předchozí povinnou výzvu, nebo že jej policie začala vyšetřovat až 4 hodiny po incidentu. Dále šlo o námitky, že závěry soudů jsou nesprávné a v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, že soudy pochybily při posuzování toho, z jakého důvodu k incidentu došlo, kdo jej zavinil, jak aktéři přispěli k zintenzivnění incidentu, proč poškozený ohrozil zbraní obviněného a svědkyni B., jak to, že při údajném napadení neutrpěl poškozený žádné viditelné zranění, a proč soudy dovozovaly potenciální zranění poškozeného, přestože k žádným zraněním nedošlo. Všechny tyto námitky obviněného byly skutkového charakteru nebo jimi hodnotil provedené důkazy. Takové námitky, které navíc obviněný nesprávně vztahoval k tomu, že se domáhá nového právního posouzení, aby následně v rozporu s nimi uvedl, že se skutkovými závěry zcela souhlasí, nelze považovat za relevantní. Nenaplňují totiž v důsledku vzájemné neslučitelnosti, ale ani vzhledem ke svému obsahu žádný ze zákonných dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud pouze dodává, že uvedenými námitkami skutkového charakteru se soudy obou stupňů náležitě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je jasně zřetelná obsahová vazba. Závěry obou soudů je možné označit za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování. Pokud pak obviněný argumentoval přehledem povinností, které měl údajně porušit poškozený svým jednáním, zjevně přitom popisoval chování poškozeného podle svého alternativního skutkového zjištění a nikoliv podle soudy zjištěného skutkového stavu. Ani tuto námitku proto nelze v důsledku jejího obsahu považovat za důvodnou.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byly v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně by nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného, pokud by výslovně poukazovaly na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud přímo rozhodl ve věci samé, nebylo již nutné rozhodovat o návrhu na odložení výkonu uloženého trestu odnětí svobody, jak obviněný požadoval. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu