ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.306.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 306/2021-417
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 4. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. B. , nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 3 To 366/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 76/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 90 T 76/2020, byl obviněný J. B. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle §358 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému V. M. škodu ve výši 200 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 3 To 366/2020 , jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výrocích o náhradě majetkové škody poškozenému V. M. Podle §259 odst. 3 trestního řádu pak nově rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 trestního řádu poškozeného V. M. odkázal se svým nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný uvedl, že nesouhlasí s napadeným rozhodnutím odvolacího i nalézacího soudu a označil je za nesprávné. Podle něj jediným faktickým důkazem hovořícím v jeho neprospěch jsou výpovědi poškozeného a jeho dětí. Dále vylíčil, proč panují v případě výpovědi poškozeného V. M. pochybnosti o jeho věrohodnosti. Od počátku tvrdil, že mu měl obviněný násilně odcizit finanční hotovost a řetízek. Svá tvrzení změnil až při výpovědi před nalézacím soudem. Navíc poškozený nadále chová city k S. Š. a doufá v obnovení jejich partnerského vztahu. Na jeho vztah s dotyčnou žárlí. Mohl proto mít zájem na tom, aby byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Rovněž bylo nutné zohlednit skutečnost, že vyslechnuté děti s poškozeným žijí v jedné domácnosti a jejich výslechy proběhly až s poměrně velkým časovým odstupem. Obviněný je proto mohl ovlivnit. V daném případě se podle obviněného jedná o jeho tvrzení proti tvrzení poškozeného. K tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu. Dále namítl, že soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny, resp. zásadu in dubio pro reo. K tomu rovněž odkázal na judikaturu Ústavního soudu. Soudy se navíc dopustily pochybení, když mu uložily nepřiměřeně přísný trest. Orgány činné v trestním řízení nepostupovaly ani v souladu s judikaturou Ústavního soudu týkající se zkoumání skutkových zjištění případu v řízeních, kde proti sobě stojí obviněný a poškozený s diametrálně odlišnými výpověďmi. Zdůraznil přitom, že výpověď poškozeného se v průběhu trestního řízení měnila a s ohledem ke všem okolnostem a osobě poškozeného ji nelze považovat za věrohodnou. Obviněný ji označil za tendenční a neobjektivní. Dále obviněný popsal, že výtržností není každé fyzické napadení, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. V případě trestného činu výtržnictví je vždy třeba hodnotit povahu takového činu z hledisek intenzity, rysů a průběhu útoku. Je třeba posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán, zjišťovat pohnutku činu a zhodnotit následky. Právě okolnosti, za nichž k incidentu mezi poškozeným a obviněným došlo, nebyly soudy náležitě zohledněny. Soudy ignorovaly skutečnost, že obviněný měl důvodné obavy o svou partnerku, že na celém incidentu měl značný podíl i poškozený sám svým přičiněním, a že byl poškozený patrně pod vlivem alkoholu. Tím se soudy dopustily pochybení, v jehož důsledku došlo k nesprávnému posouzení věci. Soudy tak nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku. Jemu uložený trest označil za nepřiměřeně vysoký, dokonce až exemplární. K tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 3 To 366/2020, a současně aby zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 90 T 76/2020, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce konstatoval, že tu část námitek obviněného, kterými napadá výpověď poškozeného a jeho dětí, zpochybňuje věrohodnost svědků, uvádí, že se celá událost stala jinak a namítá porušení principů presumpce neviny a in dubio pro reo, nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Tyto výhrady totiž nesměřují vůči právnímu posouzení věci skutku ani jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nýbrž míří do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Výjimečná situace v podobě extrémních vnitřních rozporů přezkoumávaných rozhodnutí, jež by umožňovala dovolacímu soudu i v rámci dovolacího řízení přezkoumávat skutková zjištění v řešeném případě nenastala. Rozhodná skutková zjištění totiž mají v provedených důkazech pevnou oporu, žádné významné rozpory v této oblasti státní zástupce neshledal. Státní zástupce následně v obecné rovině souhlasil s tvrzením obviněného, že nikoliv každé fyzické napadení je výtržností, ale vždy je nutno vyhodnotit jeho okolnosti a celkový kontext. K tomu ale dodal, že v řešeném případě právě konkrétní okolnosti, za kterých se potyčka odehrála, vedly k nezpochybnitelnému a jednoznačnému závěru, že jednání obviněného vykazovalo znaky výtržnosti. K námitce porušení §12 odst. 2 trestního zákoníku pak poznamenal, že jednání obviněného nevykazovalo žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možné říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti obvyklé u typově shodné trestné činnosti. Spíše naopak. Soudy poukázaly na řadu okolností, kvůli kterým je závažnost činu obviněného vyšší než průměrná. Dále státní zástupce uvedl, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, a to pouze pokud došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinný. To však podle něj není v řešeném případě splněno. Obviněnému byl uložen přípustný druh trestu a plně v rámci zákonné trestní sazby. Dodal, že jiná pochybení, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat. Předmětnou námitku tak obviněný uplatnil mimo rámec zákonných dovolacích důvodů. Zásah dovolacího soudu by byl v daném kontextu možný, pouze pokud by byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Tomu tak v přezkoumávaném případě nebylo, neboť v zásadě trest odpovídá všem zákonným kritérií týkajícím se trestu a jeho výměry.
Státní zástupce proto navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
K vyjádření státního zástupce podal obviněný repliku, ve které zdůraznil, že nesouhlasí se závěry nejvyššího státního zástupce a označil je za nesprávné. Následně zopakoval svou dovolací augmentaci a dodal, že v jeho případě je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, čímž došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, a v takovém případě je zásah Nejvyššího soudu na místě. Uložený trest považuje s ohledem ke všem okolnostem za nepřiměřeně přísný a v rozporu s principem proporcionality trestní represe.
Obviněný J. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod výslovně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, který z jeho dovolací argumentace vyplývá. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Městského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla částečně založena na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. V této části své argumentace směřoval do hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména stran toho, že jediným důkazem hovořícím v jeho neprospěch jsou výpovědi poškozeného a jeho dětí, které navíc nejsou věrohodné, že poškozený tvrdil, že mu měl obviněný násilně odcizit finanční hotovost a řetízek, přičemž svá tvrzení měnil, že poškozený nadále chová náklonost k S. Š. a na obviněného žárlí, proto mohl mít zájem na tom, aby byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a že jeho výpověď byla tendenční a neobjektivní. Dále šlo o námitky, že vyslechnuté děti poškozeného s ním žijí v jedné domácnosti a ten je mohl ovlivnit, že jejich výslechy proběhly s velkým časovým odstupem, že se jedná o situaci tvrzení proti tvrzení, nebo že nebyla respektována zásada presumpce neviny. Všechny tyto námitky obviněného byly skutkového charakteru nebo jimi hodnotil provedené důkazy. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Uvedenými námitkami se soudy obou stupňů již náležitě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal ani výjimečnou situaci v podobě extrémních vnitřních rozporů mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy přezkoumávaných rozhodnutí, jež by umožňovala dovolacímu soudu i v rámci dovolacího řízení přezkoumávat skutková zjištění. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je jasně zřetelná obsahová vazba. Rozhodná skutková zjištění mají v provedených důkazech pevnou oporu, žádné rozpory v této oblasti Nejvyšší soud neshledal. Závěry obou soudů je možné označit za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování.
Za přípustné lze označit výhrady k právnímu posouzení výtržností. Obviněný namítl, že ne každé fyzické napadení, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, naplňuje znaky výtržnosti. Uvedl, že je vždy třeba hodnotit povahu takového činu z hledisek intenzity, rysů a průběhu útoku, posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán, zjišťovat pohnutku činu a zhodnotit následky. Dodal, že okolnosti, za nichž k incidentu došlo, nebyly soudy náležitě zohledněny. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že v obecné rovině, lze s tvrzením obviněného souhlasit. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (R 44/1990). Nikoliv každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, musí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §358 (R 40/1977). Při posuzování činů výtržnické povahy je nutné z hlediska §358 trestního zákoníku zejména: uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku (slovní či jiné, nebezpečnější projevy); posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, dále denní či noční doba, počet pachatelů); zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování); zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí); zhodnotit osobu pachatele (dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost) (srovnej R 4/1976). V posuzovaném případě právě konkrétní okolnosti, za kterých se potyčka odehrála, vedly k nezpochybnitelnému a jednoznačnému závěru, že jednání obviněného vykazovalo znaky výtržnosti. Obviněný se totiž trestného jednání dopustil na veřejném místě, u vchodu do domu, kdy poškozeného překvapil, strhl jej na chodník a začal jej škrtit. Tomuto incidentu byly přítomni 3 nezletilé děti poškozeného. Následně obviněný odběhl, aby se znovu vrátil a poškozeného před zraky dalších osob udeřil jednou ranou pěstí do obličeje a tomu způsobil drobná poranění. Šlo tedy o opakované hrubě násilnické jednání vůči jiné osobě, které bylo nuceno sledovat několik dalších osob včetně malých dětí.
Pokud jde o námitku porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o zásadu procesní a nikoli hmotněprávní a Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Argumentace jejím neužitím sama o sobě není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod. Porušením této zásady není situace, kdy se způsob hodnocení důkazů ze strany soudů nekryje s představami obviněného. Tato zásada se uplatní pouze tehdy, jestliže po vyčerpání možných důkazních prostředků nelze bez důvodných pochybností dospět ke skutkovým závěrům, což se v posuzovaném případě nestalo.
K námitce porušení §12 odst. 2 trestního zákoníku je třeba uvést, že jednání obviněného nikterak nevykazovalo výjimečné rysy, díky nimž by bylo možné konstatovat, že jeho jednání nedosahuje ani spodní hranice trestnosti obvyklé u typově shodné trestné činnosti. Soudy naopak poukázaly na řadu okolností, díky nimž je závažnost činu obviněného vyšší než průměrná. K tomu viz zdůvodnění výše, popis jednání obviněného.
Obviněný se dále vyhradil proti uloženému trestu. Namítl, že mu soudy uložily nepřiměřeně přísný trest, který označil až exemplárním, a že mu byl uložen v rozporu s principem proporcionality trestní represe. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že obviněný ve svém dovolání výslovně neodkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu , jehož prostřednictvím lze vznášet námitky týkající se uloženého trestu. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Danou námitku obviněného nelze považovat za opodstatněnou. Obviněnému uložený trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, je přípustný, jak co se týká druhu trestu, tak jeho výměry. Uložený trest je uložen plně v souladu se zákonnými požadavky. V rámci dovolání nelze s úspěchem namítat nesouhlas s uloženým trestem, pokud byl tento uložen v rozsahu stanoveném trestním zákoníkem. Rovněž nelze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu namítat nesprávné hodnocení kritérií uvedených v §39 a §42 trestního zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu. Předmětnou námitku tak obviněný uplatnil mimo rámec zákonných dovolacích důvodů. Zásah dovolacího soudu by byl v daném kontextu možný, pouze pokud by byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Tomu tak v přezkoumávaném případě nebylo, neboť trest odpovídá všem zákonným kritérií týkajícím se trestu a jeho výměry.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestní řád).
V Brně dne 7. 4. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu