ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.324.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 324/2021-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2021 o dovolání, které podal obviněný R. Š. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 9 To 273/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 183/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 38 T 183/2019, byl obviněný R. Š. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §146 odst. 1 trestního zákoníku a §63 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. Podle §67 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl dále odsouzen k peněžitému trestu, který byl stanoven 100 denních sazeb, když výše jedné denní sazby činila 100 Kč, tedy celkem 10.000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře 4 měsíců. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená J. L. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 9 To 273/2020, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu v napadeném rozsudku zrušil výrok o uložení peněžitého trestu. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změn.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že Krajský soud v Praze přehlédl, že popis skutku, jak byl zjištěn nalézacím soudem, je v rozporu s obsahem provedených důkazů, z nichž nevyplynulo jednání obviněného. Podle něho to byla poškozená, která obviněného jako první fyzicky napadla, když mu dala facku. To ostatně sama připustila. K tomu však neměla žádný důvod, neboť svědci K. L. a M. F. nepotvrdili výpověď poškozené, že obviněný nejprve fyzicky napadl jejího syna. Obviněný se pouze bránil jejímu útoku, podařilo se mu poškozenou položit na zem, kde ji zaklekl, aby jí zabránil v dalším napadání. Blíže ve svém dovolání popsal jednotlivé svědecké výpovědi K. L., V. S. a M. F. Soudy se podle jeho mínění, co se týká začátku incidentu a jeho průběhu, nevypořádaly s rozpory, které vyplynuly z výpovědí jednotlivých svědků. Dále namítl, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo a ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, když soudy přehlédly skutečnosti svědčící v jeho prospěch. Vznesl námitku, že rovněž nebylo prokázáno, že policii volala poškozená, která sama uvedla, že tak učinil obviněný. Byl také porušen §125 odst. 1 trestního řádu, když v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu není zdůvodněno, proč tento soud neprovedl důkaz výslechem svědka F. S., přičemž hlavní líčení bylo odročeno za účelem předvolání mimo jiné i tohoto svědka. Nalézací soud nezdůvodnil, proč tento důkaz nebyl proveden. Incident měl být započat situací v dopravě, kterou obviněný neměl emocionálně zvládnout a měl to být on, kdo vyhledal poškozenou a jejího otce. Takové jednání však samo o sobě nevykazuje žádné znaky trestného činu ani přestupku. Tvrzení soudu, že obviněný s poškozenou cloumal a snažil se ji odtáhnout na travnatou plochu, nepotvrdili ani svědkyně F., ani svědek L., ani svědek S., dokonce ani sama poškozená. Je nelogické, že by obviněný poškozenou táhl na travnatou plochu, když jí, i podle její výpovědi, pouze vulgárně nadával a ona jemu také. K tomu uvedl, že za takové důkazní situace se oba soudy řádně nevypořádaly s jeho obhajobou stran toho, že jednal v nutné obraně. Blíže popsal, v čem má spočívat institut nutné obrany. Obrana se nemusí omezovat na tzv. pasivní obranu, nýbrž může být i aktivní. O tom, kdo je obránce a kdo útočníkem rozhoduje zásadně iniciativa na počátku střetnutí, nikoli jeho další průběh. Tím, že soudy nehodnotily skutečnosti svědčící v jeho prospěch, se dopustily deformace obsahu důkazů. Nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních požadavků spravedlivého procesu. Při respektování zásady in dubio pro reo nebyla vina obviněného prokázána bez jakýchkoliv pochybností, a proto mělo být postupováno podle §226 písm. b) trestního řádu a obviněný měl být zproštěn obžaloby, jelikož stíhaný skutek není trestným činem, protože obviněný jednal v nutné obraně podle §29 odst. 1 trestního zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 9 To 273/2020, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 38 T 183/2019, jako nezákonné zrušil.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupkyně, tam činná, zdůraznila, že obviněný na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Jednání obviněného přitom bylo prokázáno výpovědí poškozené J. L. a jejího otce K. L. Tyto výpovědi byly navíc podpořeny rovněž výpověďmi svědků V. S. a svědkyně M. F., kteří přímo viděli incident mezi obviněným, poškozenou a jejím otcem. Podle jejího názoru bylo prokázáno, že obviněný napadl oba poškozené, poškozenou J. L. shodil na zem, klečel na ní, chtěl jí škrtit a poté napadl jejího otce. Konstatovala, že účelem dovolání není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení obviněného o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se již náležitě a dostatečně podrobně zabýval soud druhého stupně, jehož závěry označila za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování. Bez výhrad na ně odkázala. Následně se vyjádřila, že se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabýval otázkami skutkovými, respektive komentoval rozsah dokazování a soudům vytýkal jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Naopak zdůraznila, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Obviněný se svými námitkami domáhal odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládal provedené důkazy jinak, než soud, a z tohoto odlišného posouzení vyvozoval odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřoval své námitky. Jako takové však tyto námitky nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Své vyjádření státní zástupkyně uzavřela tím, že výhrady obviněného není možno mít za důvodné a že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možné a nutné napravit cestou dovolání.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b trestního řádu. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným, než navrhovaným způsobem.
Obviněný R. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu Praha-východ netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud podotýká, že obviněný na podporu důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z řízení před odvolacím soudem. Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly do hodnocení důkazů, jehož prostřednictvím se snažil o prosazení pro sebe příznivějších skutkových zjištění. Konkrétně šlo o námitky, že popis skutku je v rozporu s obsahem provedených důkazů, že poškozená ho jako první bezdůvodně fyzicky napadla, že on jejího syna fyzicky nenapadl, že se pouze bránil útoku poškozené, že s poškozenou necloumal a netáhl ji na travnatou plochu, že policii nevolala poškozená, ale on, že se soudy nevypořádaly s rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků ohledně začátku a průběhu incident, že incident měl být započat situací v dopravě, kterou obviněný údajně emocionálně nezvládl a vyhledal poškozenou a jejího otce, což nevykazuje žádné znaky trestného činu ani přestupku, a že došlo k porušení §2 odst. 6 trestního řádu, neboť soudy přehlédly skutečnosti svědčící v jeho prospěch, nebo že se soudy dopustily deformace obsahu důkazů a porušily tak základní požadavky na spravedlivý proces. Všechny jeho námitky směřovaly do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Námitkami vznesenými v dovolání se již náležitě a dostatečně podrobně zabýval soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Skutkové závěry soudů byly současně přiléhavě právně kvalifikovány. Lze uzavřít, že výhrady obviněného nejsou důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možné nebo nutné napravit cestou dovolání.
Nejvyšší soud toliko dodává, že jeho jednání bylo prokázáno výpovědí poškozené J. L. a jejího otce K. L. Dále byly tyto výpovědi podpořeny výpověďmi svědků V. S. a svědkyně M. F., kteří incident mezi obviněným, poškozenou a jejím otcem viděli přímo. Na základě provedených důkazů bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněný napadl oba poškozené, poškozenou J. L. shodil na zem, klečel na ní, chtěl jí škrtit a poté napadl jejího otce. V posuzovaném případě nebylo možné konstatovat, že by obviněný jednal v nutné obraně a nejednalo se pak o trestný čin. Tvrzení o nutné obraně obviněný opíral pouze o jím pozměněné skutkové okolnosti a nemá oporu v provedeném dokazování. Soudy nepřehlédly žádné skutečnosti a zohlednily všechny relevantní důkazy, ze kterých vyvodily logické závěry. Nelze proto souhlasit s námitkou, že by se soudy dopustily deformace obsahu důkazů a porušily tak právo obviněného na spravedlivý proces.
Co se pak týká námitky, že nalézací soud neprovedl navrhovaný důkaz výslechem svědka F. S. a tento postup neodůvodnil, je třeba uvést, takto nalézací soud nepostupoval. Soud prvního stupně skutečně tento důkaz neprovedl, nicméně svůj postup odůvodnil na straně pět v odstavci 15. odůvodnění svého rozhodnutí, kde uvedl, že návrhy na doplnění dokazování zamítl, neboť obviněný i svědci shodně uváděli, že slovní napadání začalo oboustranně již v ulici XY, a další dokazování ohledně situace v této ulici soud považoval za nadbytečné.
Pokud jde o námitku porušení zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o zásadu procesní a nikoli hmotněprávní a Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Argumentace jejím neužitím sama o sobě není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod. Porušením této zásady není situace, kdy se způsob hodnocení důkazů ze strany soudů nekryje s představami obviněného. Důvodné pochybnosti o skutkovém stavu věci nejsou.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Protože ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu