ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.366.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 366/2021-353
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. H. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 11. 2020 sp. zn. 14 To 368/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Pardubicích pod sp. zn. 3 T 131/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 3 T 131/2019 byl obviněný J. H. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §196 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen se stanovením zkušební doby v trvání 3 let. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku za použití §48 odst. 4 trestního zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil postupně nahradil dlužné výživné na syna AAAAA (pseudonym) a dceru BBBBB (pseudonym).
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 14 To 368/2020 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 11. 2020 [§139 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Obviněný namítl, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nesprávná. Z rozsudku tohoto soudu není zřejmé, o které důkazy opřel soud svá skutková zjištění ohledně toho, že se obviněný v „zásadě doznal“ k neplacení výživného. Má za to, že pokud by k jeho doznání skutečně došlo, tak to není samo o sobě důkazem. Namítl, že v řízení před soudem prvního stupně nebylo nade vši pochybnost prokázáno zavinění obviněného alespoň ve formě nevědomé nedbalosti. Obviněný se v roce 2014 za účelem plnění své vyživovací povinnosti pokoušel kontaktovat svou bývalou manželku, což se mu podařilo, ovšem ta mu nesdělila číslo bankovního účtu pro účely hrazení výživného. Pokoušel se kontaktovat i obě své děti, to se mu nepodařilo. Tato skutková zjištění představují podstatné okolnosti svědčící v jeho prospěch týkající se otázky zavinění trestného činu podle §196 odst. 1 trestního zákoníku. Obviněný shledal důvodné pochybnosti ohledně toho, zda nehradil výživné v předmětné době z vlastního zavinění, nebo z toho důvodu, že mu jeho bývalou manželkou a matkou jeho dětí bylo toto odepřeno nesdělením čísla bankovního účtu. Dle jeho mínění bylo možné pochybnosti rozptýlit svědeckou výpovědí G. H., k čemuž však při hlavním líčení nedošlo. Zjištěný skutkový stav měl vést ke zproštění obviněného obžaloby v duchu zásady in dubio pro reo. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu obviněný spatřoval v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti shora citovanému rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tedy podmínky podle §256 trestního řádu. Odvolací soud zamítl jeho odvolání, neboť dospěl k závěru, že bylo nedůvodné. Důvodnost podaného odvolání však obviněný spatřoval především v podstatných vadách řízení podle §258 odst. 1 písm. a) trestního řádu, pro které nelze považovat rozsudek soudu prvního stupně za správný, a dále v nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu, konkrétně ve vztahu k jeho zavinění. Odvolací soud neprojednal v odvolání zmíněné podstatné vady řízení, neodstranil vadu rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli tak měl a mohl učinit, a namísto toho důvodně a včas podané odvolání obviněného zamítl.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud shora uvedené nedostatky rozhodnutí soudů obou stupňů konstatoval a postupem podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil jak dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 18.11. 2020, sp. zn. 14 To 368/2020, tak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 3 T 131 2019, a aby současně podle §265 odst. 2 trestního řádu zrušil všechna další rozhodnutí na toto usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu. Dále obviněný navrhl, aby poté Nejvyšší soud buď podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl tak, že obviněného obžaloby zprošťuje, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 trestního řádu v tomto smyslu sám rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupce, činný u Nejvyššího státního zastupitelství nejprve popsal, v čem spočívá a k čemu slouží dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný formálně namítl absenci zavinění, ovšem poněkud nejasně hovořil o absenci nevědomé nedbalosti, ačkoliv soudy na jeho straně shledaly zavinění úmyslné. Uvedl, že námitky obviněného nevychází ze skutkových zjištění učiněných soudy, ale z jeho vlastního skutkového tvrzení, podle kterého neznal číslo bankovního účtu bývalé manželky, a nepodařilo se mu obě děti kontaktovat. Obviněný ve svém dovolání opakoval svou obhajobu z původního řízení, které odvolací soud neuvěřil. Soud druhého stupně k tomu uvedl, že z výpovědi svědkyně H. nevyplynulo, že by ji obviněný v této záležitosti vůbec nějak kontaktoval a že by měl snahu výživné platit. Námitky obviněného směřují primárně do oblasti skutkových zjištění a dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. O primárně skutkovém charakteru uplatněných námitek svědčí rovněž odkaz obviněného na procesní ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu a odkaz na zásadu in dubio pro reo, která je procesní zásadou pro zjišťování skutkového stavu, nikoli zásadou práva hmotného. Dále státní zástupce uvedl, že i z věcného hlediska jsou námitky obviněného bezpředmětné. Obviněný nepochybně věděl o své vyživovací povinnosti a podle zjištění odvolacího soudu znal adresu bývalé manželky i svých dětí. Nic mu tedy nebránilo zasílat peníze jiným způsobem. K tomu státní zástupce poznamenal, že sám obviněný žádný bankovní účet neměl a placení výživného, např. poštovní poukázkou, by proto pro něho nemohlo být spojeno s nějakými neúměrnými výdaji nebo jinými komplikacemi oproti platbě bankovním převodem. Údajná neznalost čísla bankovního účtu matky dětí tedy v žádném případě není okolností, která by zakládala absenci soudy zjištěného úmyslného zavinění na straně obviněného. Státní zástupce shrnul, že námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu tomu dovolacímu důvodu ani z části obsahově neodpovídaly. K namítanému dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu státní zástupce uvedl, že ve věci, kde bylo odvolání zamítnuto podle §256 trestního řádu po meritorním přezkumu napadeného rozhodnutí, použití této části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu nepřichází vůbec v úvahu. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu tudíž nelze v dovolacím řízení přihlížet.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c) trestního řádu).
Obviněný J. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ani Okresního soudu Pardubicích netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud nejprve uvádí, že obviněný na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z řízení před odvolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci a provedených důkazů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly proti zjištěnému skutkovému stavu věci a provedeným důkazům, čímž se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Konkrétně šlo o námitky, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nesprávná, že není zřejmé, o které důkazy nalézací soud opřel zjištění týkající se toho, že se obviněný doznal k neplacení výživného, že pokud by k jeho doznání skutečně došlo, tak to není samo o sobě důkazem, že nebylo nade vši pochybnost prokázáno jeho zavinění, že se za účelem plnění své vyživovací povinnosti pokoušel kontaktovat bývalou manželku, ale ta mu nesdělila číslo účtu, že se rovněž pokoušel kontaktovat své děti, což se mu nepodařilo. Všechny tyto okolnosti svědčí v jeho prospěch. Dále šlo o námitky, že nebyla vyslechnuta svědkyně G. H., že zjištěný skutkový stav měl vést ke zproštění obviněného obžaloby, nebo že došlo k porušení §2 odst. 5 trestního řádu.
Všechny tyto námitky směřovaly do oblasti skutkových zjištění a dokazování. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Námitkami vznesenými v dovolání se již náležitě a dostatečně podrobně zabýval soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Skutkové závěry soudů jsou podepřeny výsledky provedeného dokazování a vymezený skutek soudy správně zastřešily příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Lze uzavřít, že výhrady obviněného nejsou důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možné nebo nutné napravit cestou dovolání.
Nejvyšší soud toliko dodává, že obviněný sice formálně zpochybnil absenci zavinění, nicméně ve svém dovolání namítal absenci nevědomé nedbalosti, ačkoliv soudy v jeho případě shledaly zavinění úmyslné. Jeho námitky v tomto ohledu byly nedůvodné. K námitkám, týkajícím se skutečnosti, že neznal číslo bankovního účtu bývalé manželky a nepodařilo se mu kontaktovat své děti, je třeba dodat, že z výpovědi svědkyně H. nevyplynulo, že by ji obviněný v této záležitosti jakkoliv kontaktoval a že by měl snahu výživné platit. Nutno dodat, že obviněný nepochybně věděl o své vyživovací povinnosti a podle zjištění odvolacího soudu znal adresu bývalé manželky i svých dětí. Nic mu tedy nebránilo zasílat peníze jiným způsobem. Údajná neznalost čísla bankovního účtu matky dětí tedy není okolností, která by zakládala absenci soudy zjištěného úmyslného zavinění na straně obviněného. V jeho případě pak navíc jde o speciální recidivu, z předchozích odsouzení pro stejnou trestnou činnost byl jistě dostatečně poučen o svých povinnostech, které evidentně ignoroval s nezájmem o jejich plnění.
Pokud jde o námitku porušení zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o zásadu procesní a nikoli hmotněprávní a Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Argumentace jejím neužitím sama o sobě není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod. Porušením této zásady není situace, kdy se způsob hodnocení důkazů ze strany soudů nekryje s představami obviněného.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z argumentace obviněného plyne, že podle jeho přesvědčení nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro zamítavé rozhodnutí soudu druhého stupně. Takovou vadou je rozhodnutí soudu druhého stupně zatíženo tehdy, pokud tento soud rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku z některého z tzv. formálních důvodů bez meritorního přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli při správném postupu byl povinen takovýto přezkum provést (např. zamítl pro opožděnost odvolání, které bylo ve skutečnosti podáno včas). Ve věci, ve které bylo odvolání zamítnuto podle §265 trestního řádu po meritorním přezkumu napadeného rozhodnutí, nepřichází použití této části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu vůbec v úvahu. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu proto nelze v dovolacím řízení přihlížet.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu