ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.418.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 418/2021-1733
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. května 2021 o dovolání, které podal obviněný L. S. , nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. 9. 2020 sp. zn. 14 To 119/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 T 70/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 6 T 70/2019 byl obviněný L. S. uznán vinným pod body 1. a 2. pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku dílem ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za tento zločin a sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 6 T 79/2018, jenž právní moci vůči obviněnému nabyl dne 5. 12. 2019, podle §240 odst. 2 trestního zákoníku za užití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev, a to včetně jejich zastupování na základě plné moci a prokury, na dobu 5 let. Tímto rozsudkem byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 6 T 79/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Uvedeným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného L. M., právnické osoby D. J. v likvidaci a právnické osoby B.
O odvolání obviněného a právnické osoby D. J. proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 14 To 119/2020 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu odvolání obviněného L. S. napadený rozsudek ve vztahu k jeho osobě ve výroku o uloženém trestu zrušil. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněného L. S. při nezměněném výroku o vině pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, dílem ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku odsoudil za tento zločin a sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 6 T 79/2018, jenž nabyl právní moci dne 5. 12. 2019. Podle §240 odst. 2 trestního zákoníku za užití §43 odst. 2 trestního zákoníku ho odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev, a to včetně jejich zastupování na základě plné moci a prokury, na dobu 5 let. Tímto rozsudkem byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 6 T 79/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §256 trestního řádu pak bylo odvolání právnické osoby D. J. v likvidaci jako nedůvodné zamítnuto.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný se odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu R 27/1979 a na usnesení Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 2 NZT 7/2014 ze dne 14. 1. 2016. Uvedl, že v trestním řízení stvrdil, že společnost AUTO REMAX EU s.r.o. byla jeho tzv. subdodavatelem pracovních činností na zakázce společnosti KEYPACK s.r.o. představující montážní práce při kompletování tzv. „věží“. Rozsah montážních prací pro společnost KEYPACK s.r.o., byl prokázán veškerými účetními doklady vážícími se k danému obchodnímu případu včetně plateb ze strany objednatele, tedy společnosti KEYPACK s.r.o., včetně plateb uskutečněných mezibankovním převodem. Dále obviněný uvedl, že svědek M. H. potvrdil, že na konstrukci kovových věží se podílelo s ohledem na rozsah prací vždy 6 až 7 pracovníků. Ze zprávy České správy sociálního zabezpečení vyplynulo, že v druhé polovině roku 2015 již společnost D. J. neměla dostatek zaměstnanců. Měla maximálně 2, tudíž neměla dostatek vlastních zaměstnanců, aby byli schopni zastat požadovaný rozsah prací na kompletaci „věží“ pro společnost KEYPACK s.r.o. Konstatoval, že práce pro objednatele společnost KEYPACK s.r.o. v podobě montáží „věží“ byly reálné, byly provedeny, a zároveň bylo prokázáno, že společnost D. J. tyto práce nemohla vykonat vlastními zaměstnanci, musela zakázku řešit tzv. subdodavatelsky. Závěr odvolacího soudu, že společnost D. J. neměla s plněním montážních prací ve prospěch společnosti KEYPACK s.r.o. žádné náklady, který navíc hodnotil jako správný názor nalézacího soudu, že náklady na tzv. „subdodavatelskou“ činnost AUTO REMAX EU s.r.o. z účetnictví vyřadil jako fiktivní, obviněný označil za nesprávný. Při reálnosti obchodního případu a odvedení montážní práce musel vzniknout u společnosti D. J. náklad představující hodnotu této odvedené montážní práce. Pouhým vyřazením nákladových faktur z účetnictví jmenované společnosti bez zjištění hodnoty nákladů za odvedenou montážní práci subdodavatelem není možné rozhodnout zákonným způsobem o vině obviněného. Správným a zákonným postupem při právním posouzení skutku a rozsahu viny obviněného by bylo objektivní zjištění vzniklých nákladů společnosti D. J. (například v podobě znaleckého ohodnocení nákladů) a jejich odečet od zisku jmenované společnosti na dané zakázce v podobě zaplacené ceny od společnosti KEYPACK s.r.o. Dále namítl, že vyřazením nákladových faktur při objektivním zjištění reálnosti obchodního případu bez zjištění hodnoty realizovaných prací nelze zjistit výši zkrácení daně, coby rozdílu mezi daní, která měla být podle příslušných předpisů správně přiznána a zaplacena, a daní vzhledem k trestné činnosti přiznanou a zaplacenou.
Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby dovolací soud ve smyslu §265i odst. 3 trestního řádu přezkoumal zákonnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, jakož i řízení mu předcházející, zejména rozsudek Okresního soudu v Táboře a podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadené rozhodnutí, a ve smyslu §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, pobočce v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný také navrhl, aby předseda soudu prvního stupně předložil dovolacímu soudu spisy s návrhem na odložení nástupu trestu odnětí svobody ve smyslu §265h odst. 3 trestního řádu.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupce tam činný nejprve popsal, v čem spočívá dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a jaké námitky lze v rámci něj vytýkat. Dále se vyjádřil, že obviněný nevznáší jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Na tom nic nemohly změnit ani jeho odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího státního zastupitelství. Obviněný totiž nevytýkal, že by výše daňového úniku byla vyčíslena nějakým jiným způsobem než jako rozdíl mezi daní, která byla skutečně odvedena a daní, která měla být podle příslušných předpisů správně přiznána a zaplacena. Obviněný pouze fakticky zpochybňoval skutkové zjištění, podle kterého faktury vystavené společností AUTO REMAX EU s.r.o. byly fiktivní a na základě vlastního hodnocení důkazů tvrdil, že tato společnost fakturované práce skutečně provedla. Některá jiná „nehodící se“ skutková zjištění přitom ignoroval. Šlo tedy o námitky ryze skutkového charakteru, které formálně deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídaly. Obviněný neučinil, ani formálně, součástí dovolání námitku týkající se tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, který by mohl odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. Pro úplnost státní zástupce dodal, že obviněný si zřejmě neuvědomil, že je stíhán nikoli pro krácení daně z příjmů právnických osob, ale pro krácení DPH. Výše zisku a výše daňově uznatelných nákladů vynaložených společností D. J., jejichž zjišťování se v dovolání domáhá, by měly význam pro stanovení výše daňové povinnosti u daně z příjmů právnických osob. Při zkrácení této daně by bylo v trestním řízení při zjišťování rozsahu zkrácení daně nutno přihlédnout i k takovým plátcem daně vynaloženým nákladům, které plátci daně reálně vznikly, i když by nebyly doloženy daňovými doklady uznatelnými pro správce daně. Pro nárok na odpočet DPH je však podstatná skutečnost, zda reálně došlo ke zdanitelným plněním mezi společností D. J. a jiným plátcem DPH, na jejichž podkladě byl nárok na odpočet DPH uplatňován. V tomto směru pak soudy učinily jednoznačné skutkové zjištění, že společnost AUTO REMAX EU s.r.o., ani žádné jiné dodavatelské společnosti, nikdy nedodávaly společnosti D. J. žádné zboží ani služby. Státní zástupce konstatoval, že dovolací námitky obviněného nelze ani částečně obsahově podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nevyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c) trestního řádu).
Obviněný L. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ani Okresního soudu v Táboře netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci a provedených důkazů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly do hodnocení důkazu, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Konkrétně šlo o námitky, že společnost AUTO REMAX EU s.r.o. byla subdodavatelem pracovních činností na zakázce pro společnost KEYPACK s.r.o., že rozsah montážních prací pro společnost KEYPACK s.r.o., byl prokázán veškerými účetními doklady, že svědek M. H. potvrdil, že na konstrukci kovových věží se podílelo vždy 6 až 7 pracovníků, že společnost D. J. neměla dostatek zaměstnanců, že práce pro společnost KEYPACK s.r.o. byly reálné, že společnost D. J. tyto práce nemohla vykonat vlastními zaměstnanci, že u společnosti D. J. musel vzniknout náklad v podobě hodnoty odvedené montážní práce. Dále šlo o námitky, že pouhým vyřazením nákladových faktur z účetnictví společnosti D. J. bez zjištění hodnoty nákladů za odvedenou montážní práci subdodavatelem, nelze zjistit výši zkrácení daně a není možné rozhodnout zákonným způsobem o vině obviněného, a že správně měly být objektivně zjištěny vzniklé náklady společnosti D. J., např. prostřednictvím znaleckého ohodnocení nákladů této společnosti. Všechny tyto námitky obviněného směřovaly do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Obviněný nevznesl jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených ve skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Na tom nic nemohly změnit ani odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího státního zastupitelství. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že skutkové závěry soudů jsou podepřeny výsledky provedeného dokazování a vymezený skutek soudy správně zastřešily příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Lze uzavřít, že výhrady obviněného nejsou důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možné nebo nutné napravit cestou dovolání.
Nejvyšší soud rovněž dodává, že obviněný nevytýkal, že by výše daňového úniku byla vyčíslena jiným způsobem než jako rozdíl mezi daní, která byla skutečně odvedena a daní, která měla být podle příslušných předpisů správně přiznána a zaplacena. Obviněný pouze fakticky zpochybňoval skutkové zjištění, podle kterého faktury vystavené společností AUTO REMAX EU s.r.o. byly fiktivní a na základě vlastního hodnocení důkazů tvrdil, že tato společnost fakturované práce skutečně provedla. Nutno zdůraznit, že některá jiná skutková zjištění přitom ve svém dovolání záměrně nezohlednil. Na tomto místě se znovu konstatuje, že obviněný byl stíhán nikoli pro krácení daně z příjmů právnických osob, ale pro krácení DPH. Výše zisku a výše daňově uznatelných nákladů vynaložených společností D. J., jejichž zjišťování se v dovolání obviněný domáhal, by měly význam pro stanovení výše daňové povinnosti u daně z příjmů právnických osob. Při zkrácení této daně by bylo v trestním řízení při zjišťování rozsahu zkrácení daně nutno přihlédnout i k takovým plátcem daně reálně vynaloženým nákladům, které plátci daně reálně vznikly, i když by nebyly doloženy daňovými doklady uznatelnými pro správce daně. Pro nárok na odpočet DPH je však podstatná skutečnost, zda reálně došlo ke zdanitelným plněním mezi společností D. J. a jiným plátcem DPH, na jejichž podkladě byl nárok na odpočet DPH uplatňován. V tomto směru soudy učinily jednoznačné skutkové zjištění, že společnost AUTO REMAX EU s.r.o., ani žádné jiné dodavatelské společnosti, nikdy nedodávaly společnosti D. J. žádné zboží ani služby.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Nebylo potřebné zabývat se návrhem obviněného na odložení nástupu výkonu trestu odnětí svobody. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu