ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.436.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 436/2021-1003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2021 o dovolání, které podal obviněný A. F. , nar. XY, Slovenská republika, trvale bytem Slovenská republika, XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 4 To 247/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 8/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2019, sp. zn. 6 T 8/2019 , byl obviněný A. F. uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, spáchaného zčásti ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (body 1, 3), a přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (bod 2). Za to byl podle §175 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byli poškození odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných A. K. a J. Ž.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 4 To 247/2020 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 6. 2020 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) obviněný namítl, že soudy obou stupňů zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces tím, že nepřipustily důkazy audionahrávkami a printscreeny vzájemné komunikace mezi obviněným, poškozeným T. N., J. J. a dalšími osobami, které navrhovala obhajoba. I přes to, ale připustil soud prvního stupně důkazy audionahrávkami a komunikací, které vyznívají čistě v neprospěch obviněného a jsou vytržené z kontextu. Podle obviněného není vůbec jasné, v čem konkrétně měla spočívat údajná pohrůžka násilím. Podle popisu skutku měl obviněný toliko informovat poškozeného o záměru třetí osoby, který ale nijak neinicioval a nebyl jej schopen ani nějak ovlivnit. Sám poškozený vypověděl, že z obviněného strach neměl, byl si vědom existence dluhu vůči J. J. a měl zájem jej uhradit. Soudy se nezabývaly povahou plné moci, kterou J. J. udělil obviněnému k zastupování při jednání s dlužníkem, poškozeným N. V inkriminované době poškozený obviněnému poskytl několik plateb, kdy se nejednalo pouze o platby na umoření dluhu vůči J., ale také na úhradu dluhů vůči společnostem Imperial Club, s. r. o., za konzumaci občerstvení a SECURE HOME, s. r. o., za služby osobní ochrany. V rámci hlavního líčení nebylo spolehlivě objasněno, zdali se skutečně jedná o věc dosahující takové intenzity, že ji nelze řešit prostředky práva občanského, zejména s přihlédnutím k tomu, že trestní právo je nutno chápat z pohledu zásady ultima ratio . Soud prvního stupně ostatně ve vztahu k výroku o náhradě škody uvedl, že je potřeba vést další dokazování k objasnění vzájemných závazkových vztahů mezi obviněným, J. a N. Obviněný dále namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ve vztahu k prokázání objektivní a subjektivní stránky v případě skutků pod body 2) a 3), kdy měl obviněný údajně jednat ve spolupráci se spoluobviněnými K. a Ž. Podle obviněného nebylo nijak prokázáno, že by se se spoluobviněnými domlouval na společném postupu či je jiným způsobem instruoval. V případě poškozených D. a Š. šlo o zjevné vymahače dluhů, přičemž obviněný povolal do místnosti obviněného Ž. v okamžiku, kdy se cítil být sám ohrožen. V případě poškozeného V. chybí popis jakékoliv příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následnou obavou poškozeného. Pokud se v dané chvíli někdo uchýlil k násilí, tak to byli spoluobvinění Ž. a K., kteří jednali na vlastní popud s cílem jít co nejdříve domů, což ostatně také sami vypověděli. V rozporu se zásadou in dubio pro reo soudy obou stupňů vycházely toliko z výpovědi V., který byl fakticky jediným svědkem podporující konstrukci obžaloby. Oproti této výpovědi stojí kromě výpovědí spoluobviněných Ž. a K., též výpovědi svědků L., B. a H., kdy ani jeden z nich nepotvrdil, že by obviněný poškozenému V. jakkoliv vyhrožoval či že by jednání všech obviněných bylo předem dohodnuté a koordinované.
4. Obviněný navrhl , aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 6. 2020, č. j. 4 To 247/2020-901, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2019, č. j. 6 T 8/2019-820, zrušil podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc znovu projednal a rozhodl, případně sám rozhodl podle §265m odst. 1 trestního řádu a obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. a) trestního řádu.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že uplatněná dovolací argumentace je doslovným opakováním obhajoby prezentované obviněným v předchozích stadiích trestního řízení, se kterou se obecné soudy bezezbytku a podle názoru státního zástupce také správně vypořádaly. Část dovolacích námitek staví obviněný na výhradách proti rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů, potažmo proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu. Takto koncipované námitky však pod primárně vytýkaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu [na který obviněný odkázal prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu] podřadit nelze. Pod vytýkaný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit jen do jisté míry obecnou výhradu, že v popisu jednotlivých skutků vyjádřené jednání nesvědčí o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty stíhaných trestných činů. Stejně tak byla obviněným relevantně uplatněna námitka, podle které soudy v případě skutku pod bodem 1) nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. V případě skutku pod bodem 1) nutil obviněný poškozeného T. N. k zaplacení dluhu mj. pod falešnou legendou, že věřitel, tedy svědek J. J., si najal vymahače, kteří mají dlužnou částku vymoci násilím. Je sice pravdou, že z osoby samotného dovolatele T. N. strach neměl, nicméně právě uvedená a dovolatelem prezentovaná hrozba vymáháním dluhu vymahači ovlivnila svobodné rozhodování poškozeného a pro obviněného byla klíčovým prostředkem k získání finančních prostředků. Stejně tak v případě skutku pod bodem 3) dovolatel, tentokrát po předchozí dohodě s dalšími dvěma spoluobviněnými, hrozil poškozenému F. V. slovně vyjádřenou pohrůžkou násilí, přičemž Ž. s K. poškozeného také fyzicky napadli. Uvedené jednání pak bylo prostředkem k donucení poškozeného, aby podepsal uznání údajného dluhu. Z hlediska trestní odpovědnosti přitom v návaznosti na jednání ve spolupachatelství není podstatné, který ze spolupachatelů poškozeného napadl fyzicky a který na něj útočil „jen“ slovně. Jednáním vymezeným v bodech 1) a 3) odsuzujícího rozsudku naplnil obviněný po všech stránkách zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, zčásti ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, jednáním pod bodem 2) znaky skutkové podstaty přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Námitku, podle které soudy v případě skutku pod bodem 1) nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe, považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněnou. Obviněný se dopustil více trestných činů a samotného zločinu vydírání se dopustil více skutky. Za uvedeného stavu věci bylo uplatnění trestní odpovědnosti logickou a odůvodněnou reakcí orgánů činných v trestním řízení na trestnou činnost dovolatele.
6. Státní zástupce navrhl , aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
7. Obviněný A. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
11. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
12. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ani Okresního soudu v Českých Budějovicích netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů, vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného a vysvětlil, proč nevyhověl návrhům obviněného na doplnění dokazování. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
13. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu proto nemohla nenaplnit ta část dovolací argumentace obviněného, jež byla založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Obviněný nesouhlasil v podstatě se všemi rozhodnými skutkovými zjištěními, ke kterým dospěly soudy na základě výslechu poškozených. Takové námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na provádění a hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Navíc se jednalo o námitky, které obviněný uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku a se kterými se zevrubně vypořádal ve svém rozhodnutí odvolací soud. Obviněnému nelze přisvědčit, že by došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces tím, že soudy ve vztahu ke skutku pod bodem 1) nepřipustily důkazy audionahrávkami a printscreeny vzájemné komunikace předložené obhajobou, ovšem vycházely z obdobných nahrávek předložených poškozeným, jež vyznívají v neprospěch obviněného. Nalézací soud přesvědčivě vyložil, proč některé z navrhovaných důkazů pokládal za nadbytečné a nepotřebné. Právě facebooková komunikace či komunikace přes aplikaci WhatsApp mohla být podle soudu dodatečně upravována. Svědci N., P. a H. se zmiňovali o tom, že obviněný si nahrával v podstatě kdeco, a svědek N. dokonce hovořil o tom, že obviněný takovéto nahrávky nejrůznějším způsobem upravoval a také využíval pro prosazování svých zájmů a záměrů. Navíc se jednalo o osobní komunikaci, která nebyla vždy dostatečně vypovídající a srozumitelná, a proto mohla být interpretována různými způsoby. Uvedené audionahrávky předložené poškozeným tak tvořily pouze podpůrný důkaz a nikoliv zásadní. Nehledě na ně byl obviněný bezpečně usvědčen zejména výpověďmi svědků N. a J. Obdobně v případě skutku 2) byla vina obviněného prokázána i výpověďmi spoluobviněných A. K. a J. Ž., a především poškozených M. D. a J. Š., o jejichž věrohodnosti neměl důvod pochybovat. Ze spáchání skutku pod bodem 3) byl obviněný usvědčen zejména výpovědí poškozeného F. V. a také částečným doznáním spoluobviněných K. a Ž. Nikdo z celé řady dalších vyslechnutých svědků nebyl incidentům přítomen, a proto se mohli vyjadřovat pouze ke zprostředkovaným informacím. Odvolací soud správně podotknul, že nalézací soud při svém rozhodnutí vycházel z výpovědí tří svědeckých okruhů, které jsou navzájem nepropojené a neprovázané. Svědci se vzájemně neznají, nelze u nich nalézt žádnou ani mlhavou či minimální motivaci, pro kterou by si měli vymýšlet a osnovat komplot proti obviněnému. Pokud obviněný v této souvislosti poukazoval na pravidlo in dubio pro reo , pak je třeba zdůraznit, že toto pravidlo plyne ze zásady presumpce neviny a má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení.
14. Deklarovanému důvodu dovolání odpovídala námitka obviněného, podle které jeho jednání pod bodem 1) neodpovídá znaku skutkové podstaty trestného činu vydírání „pohrůžka násilí“, jelikož pouze informoval poškozeného o záměru třetí osoby, který ale nijak neinicioval a nebyl jej schopen ani nějak ovlivnit, přičemž sám poškozený z obviněného strach neměl. Taková výhrada ovšem nemohla být shledána opodstatněnou. Pohrůžkou násilí bylo v dané věci nepravdivé tvrzení obviněného, že J. J. chce na poškozeného poslat vymahače a podat na něj trestní oznámení pro podvodné jednání. Je sice pravdou, že z osoby samotného obviněného neměl poškozený strach, nicméně právě hrozba vymáháním dluhu vymahači ovlivnila svobodné rozhodování poškozeného a pro obviněného byla klíčovým prostředkem k získání finančních prostředků. Jednalo se tedy o určitý projev hrozby násilným projevem, přičemž je lhostejné, že násilný projev měl pocházet od jiné osoby, než od té osoby, která o násilném projevu referovala (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 3 Tdo 465/2010).
15. Obviněný dále namítal, že u skutků pod body 2) a 3) nebyla dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a obavou poškozených, jelikož spoluobvinění A. K. a J. Ž. jednali na vlastní popud. Výhrada obviněného ovšem nerespektuje skutková zjištění, na nichž soudy založily své právní závěry. V daném případě všichni spoluobvinění jednali v naprosté shodě. Spoluobvinění Ž. a K. očividně jednali ve prospěch iniciátora, kterým byl dovolatel, tak, aby vše probíhalo podle jeho přání a požadavků. Je zřejmé, že z předchozí vzájemné spolupráce a zkušeností věděli, co mají dělat, co se od nich očekává, jednali automaticky a žádné pokyny od obviněného nepotřebovali. Ostatně obviněný se ani nesnažil v jejich jednání jakkoli bránit nebo je korigovat. Soudy proto důvodně posoudily jednání všech spoluobviněných jako spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Podle §23 trestního zákoníku byl-li čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Jde o spolupachatelství, které je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícímu. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1955, sp. zn. 1 Tz 76/55, uveřejněné pod č. 66/1955 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr., a stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 1982, sp. zn. Tpjf 158/80, uveřejněné pod č. 17/1982 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.), anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72, uveřejněné pod č. 36/1973 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr., nebo ze dne 30. 11 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66, uveřejněné pod č. 15/1967 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. V projednávané věci mezi jednáním obviněného a následkem proto existovala příčinná souvislost a byla také pokryta zaviněním ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.
16. Za relevantní lze z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního zákoníku pokládat také námitku principu ultima ratio . Ani tato výhrada není jakkoliv opodstatněná. K výkladu §12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu ultima ratio lze odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
17. V projednávané věci jednání obviněného naplnilo všechny obligatorní znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, spáchaného zčásti ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (body 1 a 3) a přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (bod 2). Samotný způsob provedení činů i úmyslná forma zavinění zjevně vylučují úvahu o tom, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům daných skutkových podstat, a že by tak nedosahoval požadovaného stupně společenské škodlivosti. Také nelze přehlédnout, že se jednalo o činy více spolupachatelů jednajících ve vzájemné shodě, ve vztahu k více poškozeným. Mimotrestní způsob řešení by proto neskýtal dostatečnou ochranu před škodlivým jednáním obviněného jak samotným poškozeným, tak zejména společnosti jako celku.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nemohlo být zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly důvodům dovolání odpovídat ani výhrady obviněného poukazující na §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu.
19. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu