ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.512.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 512/2021-5237
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2021 o dovolání, které podala obviněná E. R. , nar. XY , trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 9 To 279/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 91/2011 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 5. 2020, sp. zn. 3 T 91/2011, byla obviněná E. R. pod bodem I. uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „trestní zákon“). Podle §37 trestního zákona bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky Tábor ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 18 T 4/2008, který nabyl právní moci dne 23. 8. 2012 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 4 To 42/2012. Pod bodem II. byla obviněná podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěna obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2011, sp. zn. 2 ZT 75/2011, pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
2. O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 9 To 279/2020 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 19. 11. 2020 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Obviněná zdůraznila, že pro stejné jednání byla nejprve šestkrát třemi různými senáty zproštěna obžaloby. K tomu, aby mohla být odsouzena, se musel čtvrtý senát nalézacího soudu uchýlit k nepřípustným spekulacím a tvrzením v rozporu nejen s obsahem spisu, ale i s realitou, a to tak závažným způsobem, že došlo k porušení zásad spravedlivého procesu. Podle obviněné bylo celé přípravné řízení provedeno v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, ať už o přítomnosti obhájce u provádění vyšetřovacích úkonů, nebo ohledně povinnosti opatřovat důkazy svědčící i ve prospěch obviněné. Za signifikantní porušení povinností spravedlivého procesu považuje obviněná opakované tvrzení městského soudu, že podepsala za Česko-syrský výbor smlouvu s ministerstvem zahraničních věcí, ačkoli dobře věděla, že tento výbor nemá právní subjektivitu. Pokud by jen senát městského soudu na tuto smlouvu pohlédl, zjistil by, že jeho tvrzení je v rozporu s touto smlouvou. Podle názoru obviněné městský soud tak dlouho hledal senát obvodního soudu, který bude ochotný se podvolit jeho nezákonným pokynům, až ho bohužel našel. K tomu, aby ji mohl poslední senát obvodního soudu odsoudit, musel přehlédnout veškeré řádné dokazování, vrátit se k policejním analýzám bez důkazní hodnoty. Obviněná dále namítla, že soud má sice právo i povinnost hodnotit důkazy, ale nepřísluší mu úvahy o tom, co je a co není prezentační kampaň. Jediný, kdo mohl hodnotit, zda prezentační kampaně splňují požadavky ekonomické diplomacie, je MZV. To na všech úrovních od kolegia ministra, které schválilo projekt, přes disponenta projektů Z. V., všechny osoby podepisující a schvalující faktury a generální inspekci, potvrdilo, že projekty naplnily parametry kampaně podle požadavků MZV, proběhly tak, jak bylo napsáno v záměru a byly i řádně vyúčtovány. Prezentační kampaně byly nedílnou součástí Česko-asijského obchodního fóra. Obviněná důsledně dbala na dodržování podmínek smluv uzavřených s MZV, prezentační kampaně absolvovala, propagační materiály, které za pomoci subdodavatelů vytvořila, buď přímo, nebo prostřednictvím dalších osob rozdala potenciálním zájemcům o účast na Česko-asijském obchodním fóru, veškeré náklady užila smysluplně, v souladu s podmínkami uzavřených smluv a řádně o nich účtovala. Obviněná je přesvědčena, že se stala obětí politických bojů na ministerstvu zahraničních věcí.
4. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 279/2020 ze dne 19. 11. 2020 ve všech jeho výrocích a v souladu s §265l odst. 1, 3 trestního řádu uložil soudu v jiném složení senátu (věc) znovu projednat a rozhodnout.
5. Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Stání zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že v něj není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci činu obviněné. Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku nesprávně provedeného dokazování (soudy nesprávně hodnotily výpověď samotné obviněné, výpovědi svědků a listinné důkazy). Ve skutečnosti tedy dovolatelka napadá ve věci učiněné skutkové závěry a postup soudů při jejich zjišťování. Výhradně na podkladě takového přístupu k provedeným důkazům dovolatelka dospívá ke zcela protichůdnému skutkovému zjištění oproti závěrům nalézacího a odvolacího soudu. Trvá nadále na své původní verzi, že akce, na něž uzavřela za společnost I. C. & C. s ministerstvem zahraničních věcí smlouvy o prezentačních kampaních v Hongkongu, Singapuru a Číně, v zahraničí zorganizovala, tyto v roce 2008 proběhly a nikoho v tomto směru nepodvedla. Obviněná přitom ponechává stranou ty skutečnosti a ta zjištění, na jejichž podkladě se soudy v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly se skutkovým stavem přesně opačným.
6. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
7. Obviněná E. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
11. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
12. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 1 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněné i návrhy na doplnění dokazování. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
13. Dovolací argumentace obviněné byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, ať už přímo polemikou s hodnotícími úvahami soudů, nebo prostřednictvím výhrad proti procesnímu postupu všech orgánů činných v trestním řízení – policejního orgánu, státního zástupce i soudů. Její námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažila jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnila. Nezaložila tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
14. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že dovolací výhrady obviněné jsou opakováním obhajoby z předchozích stadií trestního řízení, se kterou se soudy náležitě a přiléhavě vypořádaly. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Především nelze s obviněnou souhlasit, že by v řízení došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Z celé řady výhrad proti postupu orgánů činných v trestním řízení (například nesprávná žurnalizace spisu, nedostatečné odborné názory policejního orgánu, státního zástupce i soudů na podstatu ekonomické diplomacie, rozpor se závěry daňové kontroly z podzimu 2011, a další) by jistou relevanci bylo možné přiznat pouze námitkám, že obhájce obviněné nebyl náležitě vyrozumíván o konání úkonů přípravného řízení (výslechu svědků) a že v řízení před soudem docházelo k účelovým změnám ve složení senátu nalézacího soudu. Ohledně tvrzeného zkrácení práva na obhajobu odkázal již státní zástupce na související judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 7 Tdo 803/2007, a ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 11 Tdo 958/2011). Podstatné je, že svědci, kterých se mělo pochybení týkat, byli podrobně vyslechnuti v hlavním líčení za účasti obviněné i jejího obhájce, kterým tak bylo umožněno reagovat na veškeré sporné otázky týkající se výpovědí těchto svědků. Pokud jde o výhrady ke změnám ve složení senátu, pak v řízení došlo pouze jedenkrát k využití oprávnění odvolacího soudu uvedeného v §262 trestního řádu. Následné změny předsedy a senátu byly způsobeny jednak věkem rozhodující soudkyně, jenž byl spojen s ukončením výkonu funkce soudkyně, a jednak rodičovskými povinnostmi soudkyně souvisejícími s nástupem na mateřskou a následně rodičovskou dovolenou. Tyto personální změny měly svůj objektivní podklad a nejednalo se o žádné umělé obsazování předsedy a složení senátu nalézacího soudu. K věcné stránce projednávaného případu lze uvést, že obviněná byla bezpečně usvědčena na základě rozsáhlého dokazování, kdy závěry soudů byly opřeny o svědecké výpovědi i listinné důkazy. Z dokazování jednoznačně vyplynulo, že prezentační kampaně v Hongkongu, Singapuru a v Číně neproběhly takovým způsobem, jako to prezentovala obviněná. Přestože obviněná v roce 2008 do uvedených zemí vycestovala (minimálně tedy do Pekingu a Hongkongu), vykazovala cesty ve zcela nereálných rozměrech a nákladech a navíc listinami a fakturami, které s těmito kampaněmi vůbec nesouvisely. Tvrzení obviněné o celkových nákladech na prezentační kampaně ve výši téměř 3.000.000 Kč se ukázalo jako nepravdivé a právě v tomto smyslu uvedla obviněná MZV (a ve své podstatě i obžalované S. a M.) v omyl, když si neoprávněně nárokovala a účtovala finanční odměnu za akce a ve výši, které nikdy nevznikly a pokud vznikly nějaké náklady, tak to bylo v souvislosti s Česko-asijským fórem v Praze. Zjištěný skutek soudy posoudily odpovídajícím způsobem jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace obviněné plyne, že podle jejího přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněné nemohlo být zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly důvodům dovolání odpovídat ani výhrady poukazující na §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu.
16. Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněné dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu