ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.529.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 529/2021-640
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. O. , nar. XY, bytem XY, XY, s adresou pro doručování XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 2 To 99/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 6/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 6 T 6/2019, byl obviněný M. O. uznán vinným pod bodem 1) rozsudku přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 trestního zákoníku, pod bodem 2) rozsudku pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §146 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, pod bodem 3) rozsudku zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle §185 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému nezl. AAAAA (pseudonym), zastoupenému zmocněncem Mgr. Martinem Cyprisem, advokátem, nemajetkovou újmu ve výši 150.000 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený nezl. AAAAA odkázán se zbytkem nároku na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 2 To 99/2020 , jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. Podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 trestního řádu obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému nezl. AAAAA, zastoupenému zmocněncem Mgr. Martinem Cyprisem, advokátem, nemajetkovou újmu za způsobené duševní útrapy v částce 100.000 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený nezl. AAAAA odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmu na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), k) a l) trestního řádu. Obviněný namítl, že odvolací soud se nezabýval dostatečně a důsledně námitkami v jeho odvolání. V souvislosti s tím se odkázal na všechny jeho námitky. Dále namítl, že nesprávné právní posouzení všech tří skutků odvolacím soudem je důsledkem vad řízení před tímto soudem. Nesouhlasil se závěrem, že nalézací soud správně vyhodnotil důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a že postupoval v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu. Obviněný uvedl, že odvolací soud důkazy, zejména výpověď nezl. AAAAA, nepodrobil dostatečné kritice. Obviněný nenaplnil skutkovou podstatu pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a §146 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Neexistuje totiž důkaz o intenzitě údajných kopů a o existenci např. modřin na těle jmenovaného svědka. Vyhradil se proti spekulativní konstrukci soudů nižších stupňů, že se pokusil o ublížení na zdraví jmenovaného nezl. svědka. Tento svědek uvedl, že kopy měly směřovat do oblasti nohou a břicha, nikoliv hrudníku, jak konstatoval odvolací soud. Nesprávné právní závěry se nepříznivě promítly jak do výroku o trestu, tak i do výroku o náhradě škody. Odvolací soud se nevěnoval námitkám uvedeným v odvolání týkající se podstatných vad řízení před nalézacím soudem. Obviněný dále namítl, že nezl. svědek při hlavním líčení vesměs mlčel nebo přitakával, ale žádná konkrétní sdělení nevyslovil. Ohradil se také proti tomu, že v přípravném řízení nebyl procesně správně veden výslech nezl. svědka. Nebyly také splněny procesní podmínky pro čtení předchozí výpovědi nezl. svědka podle §211 odst. 3 trestního řádu, neboť svědek neodepřel v hlavním líčení vypovídat, a ani nedošlo k situaci, že by se v podstatných bodech odchýlil od své dřívější výpovědi. Nebylo přitom zjištěno, že by byl svědek veden někým k tomu, aby nevypovídal nebo vypovídal křivě, ani nebyl obsah jeho výpovědi ovlivněn průběhem výslechu při hlavním líčení. Obviněný má rovněž za to, že byl zkrácen na svých právech, pokud odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku z oboru pedopsychologie. Podle jeho mínění byly dány důvody pro přibrání nového znalce, který by přezkoumal nesprávné a spekulativní závěry Dr. Šturmy. Obviněný dále namítl, že v rozhodnutí odvolacího soudu chybí výrok o tom, jak se nakládá s jeho odvoláním v té části, ve které mu nebylo vyhověno.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost dovoláním napadených výroků rozsudku odvolacího soudu v rozsahu a z důvodů uváděných v jeho dovolání, a vynesl ve veřejném zasedání rozsudek, kterým podle §265k odst. 1 trestního řádu zruší usnesení Vrchního soudu v Praze. Současně podle §265k odst. 1 in fine, odst. 2 věty druhé trestního řádu navrhl zrušit všechna rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí odvolacího soudu, i obsahově navazující na rozsudek soudu prvního stupně, pokud vzhledem ke změnám, navozeným zrušením těchto rozhodnutí, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1, 3 trestního řádu věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce shledal podstatným, že Vrchní soud v Praze se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními Krajského soudu v Hradci Králové, přičemž jeho rozsudek ponechal zcela beze změn jak ve výroku o vině přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 trestního zákoníku, pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §146 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku a zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, tak i ve výroku o trestu. Dále konstatoval, že dovolací námitky obviněného jsou doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, se kterou se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Státní zástupce uvedl, že převážnou část námitek pod vytýkané ani žádné jiné dovolací důvody podřadit nelze. Zbylou výhradu, kterou obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu uplatnil právně relevantně, označil za zjevně neopodstatněnou. Státní zástupce blíže popsal, k čemu slouží dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Shledal, že obviněný soudům v převážné části svého dovolání vytýkal pouze vadné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž v rozporu s realitou tvrdil, že se žádného protiprávního jednání vůči nezl. AAAAA nedopustil. Zdůraznil přitom, že Krajský soud v Hradci Králové realizoval bezvadné dokazování, v jehož rámci provedl všechny důkazy potřebné pro řádné objasnění trestní věci. Pokud nalézací soud dospěl po pečlivém vyhodnocení všech provedených důkazů – nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech – k závěru, že obviněný se jednání popsaného pod body 1) až 3) skutkové věty rozsudku skutečně dopustil, nelze mu nic vytknout. Jde totiž o závěr logický, který z provedených důkazů spolehlivě vyplývá. Nalézací soud akcentoval především výpověď nezl. AAAAA, který obviněného ze spáchání trestného činu jednoznačně usvědčil v rámci výpovědi učiněné v přípravném řízení, která byla za splnění podmínek §211 odst. 3 písm. a) trestního řádu přečtena u hlavního líčení. Bez významu nezůstala ani samotná výpověď nezletilého u hlavního líčení, kdy potvrdil pravdivost původní výpovědi z přípravného řízení a současně popřel, že by své matce někdy sdělil, že si vše vymyslel. Pravdivost jeho výpovědi je v dílčích skutečnostech podporována i výpověďmi jeho matky M. V., tety O. Y. a dětského psychologa Mgr. et Bc. Luboše Hudce, Ph.D., jakož i jím podanou zprávou, a zejména pak znaleckým posudkem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychologie, PhDr. Jaroslavem Šturmou a jeho výpovědí. Jmenovaný znalec mj. potvrdil, že nezletilý je ostýchavý, introvertní a uzavřený, přičemž rozhodně nemá sklony k vymýšlení, lhaní, zkreslování či úmyslnému zatajování skutečností. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu státní zástupce uvedl, že obviněný naznačil, že vytýkaný dovolací důvod uplatnil v jeho první alternativě. Faktický stav věci a rozhodování soudů však této variantě dovolacího důvodu neodpovídá. Ta totiž spočívá v tom, že soud druhého stupně podaný opravný prostředek zamítne či odmítne bez věcného projednání, a tedy z formálních důvodů. Ze spisového materiálu však vyplývá, že odvolací soud podané odvolání řádně a po věcné stránce přezkoumal. Státní zástupce dále ve vazbě na povahu dovolacích námitek konstatoval, že obviněný měl pravděpodobně na mysli druhou variantu zmíněného dovolacího důvodu. V této souvislosti zdůraznil, že nejsou-li uplatněné námitky dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nemohou být ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu v jeho druhé alternativě. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu uvedl, že tato námitka sice byla uplatněna právně relevantně, označil ji však za zjevně neopodstatněnou. Dodal k tomu, že za vadné zpravidla nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu neobsahující výslovné zamítnutí té části odvolání oprávněné osoby, které není vyhověno. Pokud rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje výrok o dílčím zamítnutí nedůvodné části odvolání, s kteroužto formou výroku ani trestní řád nijak nepočítá, nemůže taková skutečnost vést sama o sobě k závěru o vadnosti výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Jinými pochybeními rozsudek Vrchního soudu v Praze zatížen není, neboť odvolací soud se řádně zabýval i odvolacími námitkami obviněného směřovanými proti výrokům o vině a trestu. V závěru státní zástupce shrnul, že námitky obviněného dílem pod žádný dovolací důvod podřadit nelze a dílem jsou zjevně neopodstatněné.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s §265r odst. 1 trestního řádu v neveřejném zasedání.
Obviněný M. O. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) a l) trestního řádu. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Hradci Králové netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že námitky obviněného jsou doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, se kterou se oba soudy bezezbytku a správně vypořádaly. Dále dovolací soud shledal, že argumentace předestřená v dovolání obviněného byla převážně založena na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Svými námitkami obviněný směřoval do hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něho příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména stran toho, že nalézací soud nevyhodnotil důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, že odvolací soud nepodrobil dostatečné kritice výpověď nezl. AAAAA, že jednáním obviněného nebyla naplněna skutková podstata pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a §146 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, to pouze na podkladě negace důkazních závěrů rozhodujících soudů, že neexistuje žádný důkaz o intenzitě údajných kopů a o výskytu modřin na těle nezl. AAAAA, že podle tohoto svědka směřovaly kopy do oblasti nohou a břicha, a nikoliv do hrudníku, jak konstatoval odvolací soud, že nezl. svědek při hlavním líčení vesměs mlčel nebo přitakával, ale žádná konkrétní obvinění nevyslovil. Dále šlo o námitky, že v přípravném řízení nebyl procesně správně veden výslech nezl. svědka, že nebyly splněny procesní podmínky pro čtení předchozí výpovědi tohoto svědka podle §211 odst. 3 trestního řádu, neboť svědek neodepřel v hlavním líčení vypovídat, ani nedošlo k situaci, že by se v podstatných bodech odchýlil od své dřívější výpovědi, že nebylo zjištěno, že by byl svědek někým veden k tomu, aby nevypovídal nebo vypovídal křivě, ani nebyl obsah jeho výpovědi ovlivněn průběhem výslechu při hlavním líčení, nebo že odvolací soud měl vyhovět jeho návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku z oboru pedopsychologie, a že byly dány důvody pro přibrání nového znalce, jež by přezkoumal nesprávné a spekulativní závěry Dr. Šturmy. Všechny tyto námitky obviněného byly skutkového charakteru nebo jimi hodnotil provedené důkazy. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Uvedenými námitkami se soudy obou stupňů již náležitě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi dostatečně vypořádaly. Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal ani výjimečnou situaci v podobě extrémních vnitřních rozporů mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy přezkoumávaných rozhodnutí, jež by umožňovala dovolacímu soudu i v rámci dovolacího řízení přezkoumávat skutková zjištění. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je jasně zřetelná obsahová vazba.
Nejvyšší soud toliko zdůrazňuje, že Krajský soud v Hradci Králové realizoval bezvadné dokazování, v jehož rámci provedl všechny důkazy potřebné pro řádné objasnění trestní věci. Pokud tento soud po pečlivém vyhodnocení všech provedených důkazů – nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech – dospěl k závěru, že obviněný se jednání popsaném pod body 1) až 3) skutkové věty rozsudku skutečně dopustil, nelze mu v tomto ohledu vytknout žádná pochybení. Jde totiž o zcela logický závěr, který spolehlivě vyplývá z provedených důkazů. Zásadní v tomto ohledu byla především výpověď nezl. AAAAA, který obviněného z trestné činnosti jednoznačně usvědčil v rámci výpovědi učiněné v přípravném řízení, která byla za řádného splnění podmínek §211 odst. 3 písm. a) trestního řádu přečtena u hlavního líčení. Bez významu nezůstala ani výpověď nezletilého v rámci hlavního líčení, v níž potvrdil pravdivost původní výpovědi z přípravného řízení a popřel, že by své matce někdy sdělil, že si vše vymyslel. Pravdivost jeho výpovědi podpořila i výpověď jeho matky M. V., tety O. Y., výpověď i podaná zpráva dětského psychologa Mgr. et Bc. Luboše Hudce, Ph.D., a zejména pak znalecký posudek a výpověď znalce z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychologie, PhDr. Jaroslava Šturmy. Tento znalec mj. potvrdil, že nezletilý je ostýchavý, introvertní, uzavřený a nemá sklony k vymýšlení, lhaní, zkreslování či úmyslnému zatajování skutečností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný ve svém dovolání naznačil, že tento dovolací důvod uplatnil v jeho první alternativě. Ovšem faktický stav věci a rozhodování soudů této variantě dovolacího důvodu neodpovídá. Spočívá totiž v tom, že soud druhého stupně podaný opravný prostředek zamítne či odmítne bez věcného projednání, tedy z formálních důvodů. Nejvyšší soud však ze spisového materiálu zjistil, že odvolací soud podané odvolání řádně a po věcné stránce přezkoumal. Ve vazbě na povahu dovolacích námitek obviněného lze však konstatovat, že tento měl pravděpodobně na mysli druhou variantu uvedeného dovolacího důvodu. V této souvislosti je třeba nicméně zdůraznit, že pokud nenaplňují uplatněné námitky dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nemohou naplnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu v jeho druhé alternativě.
Za právně relevantně uplatněnou námitku lze považovat výhradu obviněného, že v rozhodnutí odvolacího soudu chybí výrok o tom, jak se nakládá s odvoláním obviněného v té části, ve které mu nebylo vyhověno zrušením části napadeného rozsudku nalézacího soudu. Uvedená námitka je však zjevně neopodstatněná. Dovolací důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Buď že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedená právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonný znak trestného činu (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 3174, 3175). Za vadné zpravidla nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu, které neobsahuje výslovné zamítnutí té části odvolání oprávněné osoby, které není vyhověno. Pokud rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje výrok o dílčím zamítnutí nedůvodné části odvolání, s kteroužto formou výroku ani trestní řád nijak nepočítá, nemůže taková skutečnost vést sama o sobě k závěru o vadnosti výroku rozhodnutí odvolacího soudu. K tomu také blíže rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1059/2019.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněná dovolací námitka obviněného nebyla shledána opodstatněnou, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 16. 6. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu