ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.551.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 551/2021-827
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný K. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, okres Chomutov, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 7 To 148/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 5 T 97/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 3. 2020, sp. zn. 5 T 97/2019, byl obviněný K. H. uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku (skutek 1) a zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 4 písm. d) trestního zákoníku (skutek 2). Za to byl podle §206 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu majetkové škody.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 7 To 148/2020 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 19. 5. 2020 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Napadenému usnesení i celému trestnímu řízení obviněný vytýká porušení základních zásad trestního řízení podle §2 odst. 1, 5 a 6 trestního řádu, jakož i porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a dále vady spočívající v nejasných a neúplných skutkových zjištěních. Na základě těchto vad podle obviněného došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, a to jak soudem prvního stupně, tak posléze i odvolacím soudem. Obviněný namítl, že mu nebylo v průběhu trestního řízení umožněno obstarat a předložit listinné důkazy, prokazující dostatek peněžních prostředků na zahraničním bankovním účtu zahraniční právnické osoby P. S., neboť byl po podstatnou část trestního řízení vazebně stíhán a fakticky tak nemohl potřebné listinné důkazy obstarat. Obviněný dále namítl, že poškozenému nemohla před datem 30. 4. 2020 žádná škoda vzniknout, jelikož společnost měla obstarat pro poškozeného výplatu sjednané částky do 30. 4. 2020. Jakékoli závazky, mohly být podle obsahu smlouvy kdykoli do 30. 4. 2020 nepochybně uhrazeny. Obviněný nepochybně postupoval v úplném souladu s vnitřními předpisy společnosti a vždy jednal v úplném souladu se zájmy poškozeného a s jeho svolením ve smyslu §30 odst. 1 trestního zákoníku. Podle obviněného rovněž došlo k porušení zásady totožnosti skutku, neboť podle obžaloby se měl dopustit jednání přisvojením si peněžitých prostředků, připsaných na účet společnosti P. S., identifikační číslo XY, se sídlem XY, XY, zatímco ve výroku rozsudku je uvedeno, že se tak mělo stát přisvojením si peněžitých prostředků, připsaných na účet společnosti P. S., užívaný odštěpným závodem zahraniční právnické osoby P. S., identifikační číslo XY, se sídlem XY, XY. Nalézací soud tak podle obviněného rozhodoval o jiných skutcích. Obviněný taktéž namítl, že nikdy nebyl členem žádného statutárního orgánu obchodní společnosti P. S.. Není zřejmé, z čeho soudy dovodily, že společnost fakticky ovládal.
4. Obviněný proto podle §265 odst. 1 trestního řádu navrhl, aby Nejvyšší soud přerušil výkon trestu odnětí svobody, uloženého rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 3. 2020, č. j. 5 T 97/2019-691, a dále aby podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2020, č. j. 7 To 148/2020-736, a aby současně ve smyslu §265l odst. 1 trestního řádu Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že obviněný se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu pouze formálně. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít podle státní zástupkyně v posuzovaném případě námitky skutkového zaměření, které vytýkají vadný rozsah provedených důkazů a porušení práva na spravedlivý proces, kterým je vada opomenutých důkazů, neboť důkazní návrhy vztahuje ke skutkovým okolnostem, které spadají mimo posuzované období a tím i mimo rozhodné jednání. Mimo posuzované období spadá i námitka absence škodlivého následku jednání pod bodem 2) výroku o jeho vině, je-li časově vázána na účinky tvrzeného právního úkonu, pocházejícího z doby po dokonání činu. Státní zástupkyně poukázala na to, že obviněný se nacházel v postavení osoby fakticky ovládající společnost P. S. Finanční prostředky poškozeného z vymoženého pojistného plnění si dovolatel ponechal pro svoji potřebu, když na firemním účtu prováděl řadu transakcí, a to jak soukromého charakteru, tak i za účelem hrazení předcházejících závazků společnosti. V důsledku takového nedovoleného způsobu nakládání s finančními prostředky poškozeného, nacházejícími se v právním režimu svěření, došlo ke způsobení škody na jeho majetku a tedy k dokonání obou trestných činů zpronevěry ve smyslu přisouzených právních kvalifikací. Důkazní návrhy k doložení dostatku finančních prostředků na zahraničním bankovním účtu zahraniční právnické osoby P. S. tak zcela postrádaly na svém právním významu při rozhodování o jeho vině. Zjištěné skutkové okolnosti k datu 31. 12. 2018 způsobení trestného následku dovolatelova defraudačního jednání pod bodem 2) výroku o vině pak rozhodně nedovolují přijetí právního závěru, že v důsledku následně uzavřené příkazní smlouvy s poškozeným ze dne 5. 2. 2019 byl dovolatel oprávněn použít svěřené finanční prostředky k investicím na devizovém účtu s posunem termínu jejich výplaty tomuto oprávněnému subjektu až po datu 30. 4. 2020. Pokud dovolatel v této souvislosti nově namítl splněné podmínky beztrestnosti svého jednání z důvodu svolení poškozeného, pak se tak nestalo při splnění zákonných požadavků ve smyslu §30 odst. 2 trestního zákoníku, a to jak s ohledem na výše poukazovanou časovou souslednost úkonu poškozeného podle §30 odst. 1 trestního zákoníku, který nepředcházel ani nebyl souběžný s přisouzeným způsobem naložení se svěřenými financemi poškozeného, uskutečněným tak zcela svévolně, bez patřičné míry informovanosti poškozeného a především v rozporu s účelem svěření. Splněny nebyly ani další podmínky institutu svolení poškozeného ve smyslu §30 odst. 2 věty před středníkem, a to ani v té jejich zákonné variantě, která se podle věty za středníkem téhož ustanovení trestního zákona vztahuje k takovému svolení až po spáchání činu. Zbývající výhrada porušení zásady totožnosti skutku, kterým byl dovolatel uznán vinným v porovnání se skutkem, pro který na něj byla podána obžaloba, neodpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu, a nekoresponduje s žádným dalším dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) – l) trestního řádu. Přitom dodržení této zásady nebrání změny či odchylky v okolnostech, které skutek specifikují a konkretizují ve smyslu těch skutkových vymezení, které se týkají času, místa a způsobu jeho spáchání, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, které bývají upřesňovány podle vývoje důkazního stavu věci, a to tak, aby shoda v následku či v jednání zůstala nedotčena.
6. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného K. H. tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
7. Obviněný K. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) a l) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
11. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
12. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ani Okresního soudu v Chomutově netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
13. Deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu proto neodpovídá ta část dovolací argumentace, která směřuje do oblasti zjišťování skutkového stavu věci. Tímto směrem přitom obviněný zaměřil většinu svých výhrad. Navíc je třeba zdůraznit, že obviněný veškeré námitky uvedené v dovolání uplatnil již v řádném opravném prostředku, a odvolací soud se s nimi zevrubně a přesvědčivě vypořádal. Jedná se zejména o tvrzení obviněného, že mu nebylo v průběhu trestního řízení umožněno obstarat a předložit listinné důkazy, které má uloženy v Londýně v sejfu v depozitní bance. Tuto obhajobu soudy rozhodující v předchozím řízení z pochopitelných důvodů odmítly jako nevěrohodnou. Obviněný totiž nebyl schopen uvést název ani adresu banky, pouze se domnívá, že by tam trefil, protože to má „v hlavě“. Stejně tak tvrzení obviněného, že nebyl osobou fakticky ovládající společnost P. S., neodpovídá zjištěním soudů, podle kterých právě obviněný disponoval s předmětným účtem společnosti a vystupoval jejím jménem vůči pojišťovně i poškozenému.
14. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani výhrada, že došlo k porušení totožnosti skutku. Zmíněný pojem je totiž institutem trestního práva procesního (§220 trestního řádu), nikoliv trestního práva hmotného. Takto formulovanou námitku nelze v rámci podaného dovolání úspěšně uplatnit nejen prostřednictvím deklarovaného dovolací důvodu, ale ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b trestního řádu (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 21/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ve věcech sp. zn. 8 Tdo 587/2012, sp. zn. 3 Tdo 1045/2014, sp. zn. 6 Tdo 1265/2014, sp. zn. 7 Tdo 1588/2014, sp. zn. 8 Tdo 187/2015, sp. zn. 6 Tdo 231/2016, aj.). Pouze výjimečně by námitka stran nerespektování obžalovací zásady mohla naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a to pokud by takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017). O takový případ se v dané věci nejedná.
15. V obecné rovině se skutkem rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu; jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v záznamu o sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v dohodě o vině a trestu, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání atd.). Skutkem je tedy souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právní posouzení (srov. ÚS 21/2002-u.). Protože podstatu skutku tvoří jednání pachatele (obviněného) a následek, který tím byl způsoben (viz níže), z významu jednání a následku pro podstatu skutku vyplývá i jejich význam pro řešení otázky totožnosti skutku. Jednání a následek, popřípadě další právně relevantní skutkové okolnosti, se tedy při posuzování totožnosti skutku soudem porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny v obžalobě (návrhu na potrestání) a jak byly zjištěny v rámci dokazování u hlavního líčení. O totožnosti skutku však mohou rozhodovat jen okolnosti a závěry skutkové (i když takové, které mají právní význam), nikoli samotné závěry právní (viz též §220 odst. 3 trestního řádu). Teorie a praxe přitom nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda zlepšují nebo zhoršují postavení obviněného. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. zejm. rozhodnutí publikovaná pod č. 6/1962 a č. 19/1964 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. V projednávané věci rozhodně nelze přisvědčit obviněnému, že nalézací soud rozhodoval o jiných skutcích, než byly uvedeny v obžaloby, když podle obžaloby se obviněný dopustil jednání přisvojením si peněžitých prostředků připsaných na účet společnosti P. S., identifikační číslo XY, se sídlem XY, XY, zatímco podle výroku odsuzujícího rozsudku se tak mělo stát přisvojením si peněžitých prostředků připsaných na účet společnosti P. S., užívaném odštěpným závodem zahraniční právnické osoby P. S., identifikační číslo XY, se sídlem XY, XY. Upřesnění učiněné nalézacím soud na základě výsledků dokazování v hlavním líčení rozhodně nic nezměnilo na podstatě skutku – jednání či následku. Jednalo se totiž o stále stejné finanční prostředky, které z předmětného účtu obviněný vybral či převedl, jak správně poznamenal odvolací soud.
17. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odpovídá pouze námitka obviněného, že se nemohl dopustit trestného činu, jelikož jednal na základě příkazní smlouvy, tedy se svolením poškozeného ve smyslu §30 odst. 1 trestního zákoníku. Vzhledem k okolnostem případu se však jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. Podle §30 odst. 1 trestního zákoníku trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. Podle §30 odst. 2 trestního zákoníku svolení podle odstavce 1 musí být dáno předem nebo současně s jednáním osoby páchající čin jinak trestný, dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně; je-li takové svolení dáno až po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl-li důvodně předpokládat, že osoba uvedená v odstavci 1 by tento souhlas jinak udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům.
18. Obviněný se přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku (skutek 1), resp. zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 4 písm. d) trestního zákoníku (skutek 2) dopustil v podstatě tím, že pro vlastní potřebu vybral či převedl na jiné účty finanční prostředky z účtu společnosti P. S. poukázané ve prospěch poškozeného T. D. z pojistného plnění od Kooperativa pojišťovny, a. s., a to tak, že v případě skutku 1) z částky 290.640 Kč připsané dne 27. 7. 2017 zůstala na účtu ke dni 31. 7. 2017 částka 16 560,40 Kč, a v případě skutku 2) z částek 2.315.288 Kč, připsané dne 30. 11. 2018, a 244.593 Kč, připsané dne 6. 12. 2018, zůstala ke dni 31. 12. 2018 částka 129.929,44 Kč.
19. Pokud obviněný zdůrazňuje, že vždy jednal v zájmu a se souhlasem poškozeného, neodpovídá jeho obhajoba výsledkům dokazování. Z provedeného dokazování a učiněných zjištění je totiž zřejmé, že podepsání tzv. příkazní smlouvy s datem ukončení obstarání záležitostí 30. 4. 2020 docílil obviněný až ve chvíli, kdy již neměl z čeho provést převedení finančních prostředků náležejících poškozenému a ani nemohly být žádné finanční prostředky investovány. Přitom i po datu podepsání této příkazní smlouvy obviněný ujišťoval svědkyni R., že finanční prostředky budou převedeny na účet matky poškozeného. Příkazní smlouva (nehledě na fakt, že poškozený její uzavření popírá) tak spadá do období po dokonání trestných činů zpronevěry. Obviněný současně nemohl předpokládat souhlas poškozeného s prokázaným způsobem naložení s peněžními prostředky (např. koupě vozidla zn. Honda obviněným), když naopak z výpovědí poškozeného a jeho sestry a také z emailové komunikace vyplývá, že obviněný měl peněžní prostředky převést na účet matky poškozeného a v tomto duchu je sám utvrzoval. Zjevně tak nebyly splněny podmínky §30 odst. 2 trestního zákoníku, a proto se nejednalo o svolení poškozené v trestněprávní smyslu (§30 odst. 1 trestního zákoníku).
20. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 16. 6. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu