ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.569.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 569/2021-372
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný V. M. , nar. XY, bytem XY, s adresou pro doručování XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 8 To 6/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 4/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 4 T 4/2020, byl obviněný V. M. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 4 trestního zákoníku. Za to byl podle §146 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, pracoviště České Budějovice, částku ve výši 478.460 Kč.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 8 To 6/2021 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 3. 2021 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný uvedl, že odvolací soud se řádně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. Navíc se tento soud dopustil účelového výkladu nepodloženého provedenými důkazy. Obviněný namítl, že oba soudy se soustředily na rozpory, které vznikly ve dvou výpovědích obviněného, a to z přípravného řízení a následně z té, kterou učinil u hlavního líčení, a otázku závěru o eventuálním úmyslu upozadily. Soudy neopřely své závěry o žádná konkrétní zjištění, spíše šlo o předpoklady a nikoli o výsledky dokazování. Odvolací soud se při prokazování úmyslu obviněného omezil pouze na konstatování uvedené v odst. 57 jeho rozhodnutí. Z provedeného dokazování nelze dovodit závěr, že obviněný musel vědět, že když do poškozené, aniž by to předvídala, strčí, ta může spadnout a ublížit si na zdraví. Nelze dovodit dokonce ani to, že učiní-li obviněný popisovaný pohyb vůči poškozené, je si vědom, že může způsobit zranění poškozené, natož těžší následek. Jeho jednání nebylo útokem vůči poškozené, ale gestem, kterým naznačil poškozené, aby nevstávala ze židle. Žádný z provedených důkazů neprokázal, že pád poškozené byl aktivován pohybem obviněného. Její pád mohl být způsoben ovlivněním alkoholu. Jednání obviněného je podle jeho mínění třeba hodnotit jako nešťastnou náhodu, která nebyla provázena úmyslem způsobit jakékoli zranění. Vrchní soud použil výraz „sražení“, který se vyznačuje určitou vyšší mírou intenzity a evokuje užití násilí. To však nebylo prokázáno. Je nepřípustné, aby soud užíval takových výrazů, z nichž následně dovozuje nepřímý úmysl. Obviněný vztah s poškozenou hodnotil jako „Itálii“, navíc sama poškozená během jejich manželství často požívala alkohol a v opilosti byla agresivní. Podle něj nelze brát v potaz výpovědi J. K. a J. Š., které se vyjadřovaly pouze k předchozímu soužití s obviněným. Obviněný namítl, že bylo povinností soudu posuzovat jeho zavinění ve vztahu k uvedené okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Soud podle jeho názoru vůbec neodůvodnil své závěry o tom, do jaké míry mohl obviněný vědět, či nevědět, že by pouhým pohybem vůči tělu poškozené naznačujícím, aby se nezvedala ze židle, mohl způsobit expanzivní krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, až následnou smrt. Soudy pouze nepřímý úmysl předpokládaly, neprokázaly jej na základě zjištěných okolností, a vůbec neprokázaly to, že by si obviněný následek představoval jako možný. Tím, jak soudy vedly dokazování, porušily právo obviněného na spravedlivý proces, nedodržely princip zákonnosti postupu orgánů státní moci a nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k a §265l trestního řádu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2021, sp. zn 8 To 6/2021, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 4 T 4/2020, zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. S ohledem na skutečnost, že obviněný musí podle dosud pravomocného rozsudku Krajského soudu v Plzni nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody, kdy mu podle jeho tvrzení výzva k nástupu byla doručena dne 19. 3. 2021, požádal o zvážení možného postupu podle §265o trestního řádu.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce uvedl, že dovolací argumentace obviněného směřuje vůči závěru soudů o naplnění subjektivní stránky zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 4 trestního zákoníku s tím, že částečně posouvá či modifikuje skutková zjištění učiněná soudy. K části námitek, kterými obviněný odlišně hodnotil důkazy a prosazoval vlastní skutková zjištění, státní zástupce uvedl, že k této argumentaci nelze přihlížet. V dovolacím řízení je totiž nezbytné vycházet ze skutkových zjištění, jež zaujaly soudy, nikoliv ze skutkových zjištění, která prosazuje obviněný. Obviněný do poškozené, která vstávala ze židle, strčil tak, že upadla i se židlí a udeřila se do hlavy o šuplíky, které ležely na zemi, následkům utrpěného poranění posléze poškozená podlehla. S ohledem na to označil právní kvalifikaci jednání obviněného jako zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 4 trestního zákoníku jako adekvátní. Soudy se otázkou naplnění znaků předmětného deliktu zabývaly, a to včetně subjektivní stránky, viz zejména str. 8–9 rozsudku nalézacího soudu či str. 1–2 usnesení odvolacího soudu. Na argumentaci soudů se plně odkázal. K tomu státní zástupce doplnil, že obviněný se sám doznal k tomu, že do poškozené strčil. Pokud nyní takové jednání relativizuje či dokonce popírá, míří mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Navíc takové námitky odporují dalším učiněným skutkovým zjištěním. Jeho doznání plně odpovídá tomu, že poškozená upadla i se židlí a přitom se tvrdě uhodila do hlavy. Poškozená nebyla tak silně ovlivněna alkoholem, aby neudržela rovnováhu. Účinkům alkoholu navíc byla uvyklá. Její samovolný pád, resp. nešťastnou náhodu lze tedy vyloučit. Strčení obviněného zároveň muselo být dostatečně intenzivní a nečekané, protože jinak by nedošlo k tak tvrdému a nekontrolovanému pádu. Státní zástupce souhlasil se závěrem soudů o nepřímém úmyslu z hlediska základní skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku. Každý, kdo jiného strčí tak, až se s ním překotí židle, navíc nečekaně, musí být alespoň srozuměn s tím, že tímto způsobem poškozenému může způsobit poruchu zdraví odpovídající ublížení na zdraví. Dále uvedl, že ze strany obviněného nešlo o nějaký naznačující pohyb, ale o strčení, které bylo natolik intenzivní, že poškozená upadla i se židlí. Není třeba zjišťovat, že obviněný vědět měl a mohl o možnosti expanzivního krvácení pod tvrdou plenu mozkovou. Postačí, jestliže nedbalost zahrnovala jakoukoliv život ohrožující poruchu zdraví v obecné rovině. Zavinění totiž nemusí objektivní realitě odpovídat přesně, nemusí se vztahovat na konkrétní poranění popsané v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Postačí, pokud obviněný vědět měl a mohl, že při pádu na hlavu může dojít k životu ohrožujícímu poranění mozku, což obviněný podle názoru státního zástupce nejen vědět měl a mohl, nýbrž věděl. K tomu dodal, že to je známo každému člověku, aniž by k tomu bylo třeba nějakých zvláštních vědomostí či zvláštního vzdělání. V závěru konstatoval, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Naopak z nich vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 trestního řádu, přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 trestního řádu, resp. §134 odst. 2 trestního řádu, a jako taková jsou plně přezkoumatelná.
Státní zástupce proto navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný V. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Plzni netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla převážně založena na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Svými námitkami obviněný směřoval do hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména stran toho, že se odvolací soud dopustil účelového výkladu, který nebyl podložen provedenými důkazy, že se soudy náležitě nezabývaly otázkou úmyslu, ale soustředily se na rozpory ve výpovědích obviněného, že jeho jednání nebylo útokem vůči poškozené, ale gestem, kterým jí naznačil, aby nevstávala ze židle, že žádný z provedených důkazů neprokázal, že byl pád poškozené aktivován pohybem obviněného, že její pád mohl být způsoben ovlivněním alkoholu, že situaci je třeba hodnotit jako nešťastnou náhodu, která nebyla provázena úmyslem obviněného způsobit jakékoli zranění. Dále šlo o námitky, že odvolací soud použil výraz „sražení“, kterým naznačil určitou vyšší míru intenzity, což ale nebylo prokázáno, že měli s poškozenou tzv. italskou domácnost, že poškozená často požívala alkohol a v opilosti byla agresivní, že nelze přihlížet k výpovědím J. K. a J. Š., protože se vyjadřovaly pouze k předchozímu soužití s obviněným. Všechny tyto námitky obviněného byly skutkového charakteru nebo jimi hodnotil provedené důkazy. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Uvedenými námitkami se soudy obou stupňů již náležitě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi dostatečně vypořádaly. Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal ani výjimečnou situaci v podobě extrémních vnitřních rozporů mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy přezkoumávaných rozhodnutí, jež by umožňovala dovolacímu soudu i v rámci dovolacího řízení přezkoumávat skutková zjištění. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je jasně zřetelná obsahová vazba. Obviněný do poškozené, která vstávala ze židle, strčil tak, že upadla i se židlí a udeřila se do hlavy o šuplíky, které ležely na zemi. Následkům utrpěného poranění posléze poškozená podlehla. S ohledem na to je právní kvalifikace jednání obviněného jako zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 4 trestního zákoníku adekvátní. Soudy se otázkou naplnění znaků předmětného deliktu podrobně zabývaly, a to včetně subjektivní stránky. Odkázat lze zejména na strany 8–9 rozsudku nalézacího soudu a na strany 1–2 usnesení odvolacího soudu. Nutno také zdůraznit, že obviněný se sám doznal k tomu, že do poškozené strčil. Pokud v dovolání své jednání relativizuje či popírá, míří mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Jeho doznání plně odpovídá tomu, že poškozená upadla i se židlí a přitom se tvrdě uhodila do hlavy. Strčení muselo být zároveň dostatečně intenzivní a nečekané, protože jinak by nedošlo k tak tvrdému a nekontrolovanému pádu. Poškozená nebyla silně ovlivněna alkoholem, aby neudržela rovnováhu a navíc byla účinkům alkoholu uvyklá. Její samovolný pád, resp. nešťastnou náhodu, jak namítl obviněný, lze proto vyloučit. Vzhledem k tomu, že dokazování bylo provedeno řádně, nelze souhlasit ani se souvisejícími námitkami, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces a nebyl dodržen princip zákonnosti postupu orgánů státní moci.
Za přípustnou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu lze označit výhradu, že nelze dovodit to, že učiní-li obviněný jím popisovaný pohyb spočívající ve strčení, aby poškozená nevstávala ze židle, je si vědom toho, že může způsobit její zranění s těžším následkem. K tomu dále obviněný namítl, že nalézací soud neodůvodnil své závěry o tom, do jaké míry mohl obviněný vědět, či nevědět, že by pouhým pohybem, strčením, poškozené mohl způsobit expanzivní krvácení pod tvrdou plenu mozkovou až následnou smrt. Nejvyšší soud shledal ovšem závěr soudů o nepřímém úmyslu z hlediska základní skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku správným. Každý, kdo jiného strčí tak, až se s ním překlopí židle, navíc nečekaně, musí být alespoň srozuměn s tím, že tímto způsobem poškozenému způsobí poruchu zdraví odpovídající ublížení na zdraví. Nutno dodat, že ze strany obviněného nešlo o pouhý naznačující pohyb, ale o strčení, které bylo natolik intenzivní, že poškozená upadla i se židlí. Nebylo již třeba zjišťovat, že obviněný vědět měl a mohl o možnosti expanzivního krvácení pod tvrdou plenu mozkovou. V posuzovaném případě postačilo, jestliže nedbalost zahrnovala jakoukoliv život ohrožující poruchu zdraví v obecné rovině. Zavinění nemusí objektivní realitě odpovídat přesně, nemusí se vztahovat na konkrétní poranění popsané v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Postačí, pokud obviněný vědět měl a mohl, že při pádu na hlavu může dojít k životu ohrožujícímu poranění mozku. Jde o notorietu, kterou zná každý dospělý svéprávný jedinec.
Pokud jde o námitku porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o zásadu procesní a nikoli hmotněprávní a Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Argumentace jejím neužitím sama o sobě není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod. Navíc porušením této zásady není situace, kdy se způsob hodnocení důkazů ze strany soudů nekryje s představami obviněného. Její aplikace připadá v úvahu pouze tehdy, pokud po provedení všech dostupných důkazů a jejich zhodnocení přetrvávají důvodné pochybnosti o takovém skutkovém ději, který by znamenal naplnění některé ze skutkových podstat trestných činů. Taková situace v posuzované věci rozhodně nenastala.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněná dovolací námitka obviněného nebyla shledána opodstatněnou, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 9. 6. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu