ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.608.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 608/2021-5956
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2021 o dovolání, které podal obviněný R. V. , nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2020, sp. zn. 6 To 59/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 5/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2019, sp. zn. 3 T 5/2016, byl obviněný R. V. uznán vinným ad I.-III.) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 8 let. Tímto rozsudkem bylo také rozhodnuto o vině a trestech obviněného J. V., obviněné C., v likvidaci, a obviněné S. H. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla dále obviněnému R. V. uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou zaplatit spolu s ostatními obviněnými různé finanční částky celkem 36 poškozeným společnostem.
O odvolání obviněného R. V., obviněného J. V. a obviněné S. H., v likvidaci, proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2020, sp. zn. 6 To 59/2020 , jímž z podání těchto tří obviněných podle §258 odst. 1 písm. d), f) trestního řádu napadaný rozsudek zrušil v celém rozsahu a znovu podle §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu rozhodl tak, že obviněného R. V. shledal vinným ad I.-III.) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na 6 let. Tímto rozsudkem bylo také rozhodnuto o vině a trestech obviněného J. V. a obviněné S. H., v likvidaci. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla dále obviněnému R. V. uložena povinnost nahradit škodu společně a nerozdílně spolu s ostatními obviněnými celkem 31 poškozeným společnostem.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Obviněný uvedl, že trvá na své nevině a nesouhlasí s hodnocením důkazů ze strany soudu prvního stupně. Rovněž nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, který podle jeho názoru pouze přetlumočil závěry nalézacího soudu, aniž by se zabýval jeho odvolací argumentací. Konstatoval, že hodnocení důkazů soudy nižších soudů je přinejmenším hraniční případ existence možných extrémních rozporů mezi provedeným dokazováním a skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Obviněný namítl, že mu byl uložen takový druh a výměra trestu, které jsou přímo v rozporu se zákonnými ustanoveními o jeho ukládání, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, a že je tedy v rozporu se zákonem. Namítl, že odvolací soud při ukládání druhu a výměry trestu, konkrétně při posuzování polehčujících a přitěžujících okolností podle §41 a §42 trestního zákoníku, posoudil jako přitěžující okolnost opakovaná předchozí odsouzení obviněného pro majetkovou trestnou činnost, ačkoliv tato odsouzení byla zahlazena. Účinek zahlazení odsouzení kromě jiného spočívá v tom, že nemůže založit recidivu a nelze k němu ani přihlížet jako k přitěžující okolnosti. Judikatura sice za určitých okolností připouští přihlížení k zahlazení odsouzení jako k okolnosti přitěžující, ale to by se muselo jednat o okolnost značně výjimečnou a odvolací soud by musel přesvědčivě odůvodnit, proč je i k zahlazenému odsouzení přihlíženo. Odvolací soud sám potvrdil, že k zahlazení přihlížel jako k přitěžující okolnosti, když na straně 16 v bodu 18. svého rozsudku uvedl, že při stanovení druhu a výměry trestu přihlížel k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem, avšak jeho rozsudek na žádném jiném místě o těchto okolnostech nehovořil. Za trestný čin podle §209 odst. 4 písm. d) trestního zákoníku lze uložil i podmíněný trest odnětí svobody, přičemž obviněnému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, což je pouhých šest měsíců nad maximálním možným trestem, který by bylo možné ještě podmíněně odložit. Podle obviněného je nepochybné, že odpadnutí i jedné přitěžující okolnosti může mít zásadní dopady při ukládání trestu. K tomu poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/06. Dále obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu výkonu rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud by byl zahájen výkon napadeného rozhodnutí, došlo by k bezprostřednímu omezení základních lidských práv a svobod obviněného. Samotný nástup do výkonu trestu odnětí svobody a s ním spojené omezení základních lidských práv a svobod, jako je svoboda pohybu a pobytu, by bylo natolik zásadní, že oproti němu neobstojí zájem společnosti na bezodkladném výkonu trestu obviněného.
Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud s odkazem na §265o odst. 1 trestního řádu rozhodl tak, že se výkon rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2020, sp. zn. 6 To 59/2020, odkládá do rozhodnutí o padaném dovolání. S ohledem na své dovolací důvody navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 2 trestního řádu zruší rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2020, sp. zn. 6 To 59/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu Nejvyšší soud Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupce tam činný uvedl, že dovolací námitky obviněného směřují výlučně proti výroku o trestu. Blíže popsal, k čemu slouží dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a co lze v rámci něho vytýkat. K tomu uvedl, že námitky týkající se druhu a výměry uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu. Pouhá nepřiměřenost trestu nemůže být důvodem dovolání. Dále státní zástupce uvedl, že přestože obviněný hovoří o hmotněprávní vadě při ukládání trestu, fakticky jeho námitky směřují proti přílišné přísnosti uloženého trestu. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody za trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku přitom trestní zákon připouští, a to v trestní sazbě dva až osm let. Nepodmíněný trest odnětí svobody uložený obviněnému ve výměře tří let a šesti měsíců byl tedy trestem podle zákona přípustným a uloženým v rámci zákonné trestní sazby. Námitky týkající se nesprávného hmotněprávního posouzení otázky recidivy lze v dovolání vznášet v případě, kdy recidiva je zákonným znakem základní nebo kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, popř. v případě, kdy je formálním předpokladem pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody, nikoli však v případě, kdy obviněný brojí pouze proti tomu, že se soudy nesprávně vypořádaly s okolnostmi, které považovaly za přitěžující ve smyslu §42 písm. p) trestního zákoníku. Recidiva pachatele není formální podmínkou pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v případě trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Státní zástupce k tomu dodal, že odvolací soud v souvislosti s úvahami o významu dřívějších odsouzeních obviněného při ukládání trestu na přitěžující okolnost podle §42 písm. p) trestního zákoníku ani na žádnou jinou přitěžující okolnost výslovně neodkázal. Aplikaci této přitěžující okolnosti obviněný dovozuje pouze na základě jakéhosi vlastního jazykového rozboru textu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Při ukládání trestu přitom není zcela vyloučeno přihlédnout k tomu, že pachatel v minulosti spáchal trestný čin, i když odsouzení za tento trestný čin je již zahlazeno. Pokud odvolací soud, a to i při zohlednění dřívější trestné činnosti obviněného, uložil obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody vyměřený hluboko v dolní polovině zákonné trestní sazby uvedené v §209 odst. 4 trestního zákoníku, která činí dva až osm let, pak v žádném případě nešlo o trest, který by snad bylo možno považovat za protiústavní v důvodů extrémní nepřiměřené přísnosti. Své vyjádření uzavřel tím, že dovolací námitky obviněného se svým obsahem nacházejí mimo rámec obou deklarovaných dovolacích důvodů.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i dost. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Obviněný R. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Ústí nad Labem netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že část dovolací argumentace obviněného byla založena na zpochybňování provedených důkazů a skutkového stavu věci. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly do hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Konkrétně šlo o námitky, že obviněný trvá na své nevině a nesouhlasí s hodnocením důkazů ze strany nalézacího soudu, že odvolací soud pouze přetlumočil závěry nalézacího soudu, aniž by se zabýval jeho odvolací argumentací, že hodnocení důkazů soudy nižších soudů představuje hraniční případ existence extrémních rozporů mezi provedeným dokazováním a skutkovým stavem. Tyto jeho námitky směřovaly do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud konstatuje, že skutkové závěry soudů jsou podepřeny výsledky provedeného dokazování a nejsou extrémně vadné, neboť mají oporu v provedených důkazech. Dovolatel ostatně ani neuvedl konkrétní argumenty pro existenci extrémního rozporu mezi výsledky dokazování a zjištěným skutkovým stavem. Souhlasit nejde ani s tím, že se odvolací soud nezabýval odvolacími námitkami obviněného. Těmi se naopak tento soud dostatečně podrobně zabýval.
Obviněný většinou své dovolací argumentace brojil proti uloženému trestu. Namítl, že mu byl uložen takový druh a výměra trestu, které jsou v rozporu se zákonnými ustanoveními o jeho ukládání, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, že odvolací soud při posuzování polehčujících a přitěžujících okolností podle §41 a §42 trestního zákoníku posoudil jako přitěžující okolnost opakovaná předchozí odsouzení obviněného pro majetkovou trestnou činnost, ačkoliv tato odsouzení byla zahlazena, že k zahlazení odsouzení nebylo možné přihlížet jako k přitěžující okolnosti. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že námitky směřující proti druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu . Tento dovolací důvod spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména námitky stran nesprávného vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání úspěšně namítat prostřednictvím tohoto ani jiného zákonného dovolacího důvodu. Z tohoto důvodu pouhá nepřiměřenost trestu nemůže být důvodem dovolání. Obviněný v rámci svého dovolání sice hovoří o hmotněprávní vadě při ukládání trestu, fakticky nicméně jeho námitky směřují proti přílišné přísnosti uloženého trestu. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody za trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku přitom trestní zákon připouští, a to v trestní sazbě dva až osm let. Nepodmíněný trest odnětí svobody uložený obviněnému ve výměře tří let a šesti měsíců tedy je podle zákona přípustným a byl uložen v rámci zákonné trestní sazby.
Co se pak týká námitek ohledně nesprávného hmotněprávního posouzení otázky recidivy, je třeba uvést, že tyto lze v dovolání vznášet v případě, kdy recidiva je zákonným znakem základní nebo kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, popř. v případě, kdy je formálním předpokladem pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody. Ne však v případě, kdy obviněný vznáší námitky pouze proti tomu, že se soudy nesprávně vypořádaly s okolnostmi, které považovaly za přitěžující ve smyslu §42 písm. p) trestního zákoníku. Je rovněž třeba zdůraznit, že odvolací soud v souvislosti s úvahami o významu dřívějších odsouzení obviněného při ukládání trestu výslovně neodkázal na přitěžující okolnost podle §42 písm. p) trestního zákoníku ani na žádnou jinou přitěžující okolnost. Nejvyšší soud konstatuje, že oba rozhodující soudy hodnotily předchozí odsouzení obviněného pouze v rámci posuzování jeho osoby, která má sklony k páchání majetkové trestné činnosti. Při ukládání trestu však není zcela vyloučeno přihlédnout k tomu, že pachatel v minulosti spáchal trestný čin, i když odsouzení za tento trestný čin bylo již zahlazeno, neboť se posuzuje osoba pachatele i se zřetelem k jeho ochotě dodržovat základní normy společenského soužití. Pokud odvolací soud uložil obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody vyměřený hluboko v dolní polovině zákonné trestní sazby uvedené v §209 odst. 4 trestního zákoníku, pak v žádném případě nešlo o trest, který by bylo možné považovat za protiústavní z důvodů extrémní nepřiměřené přísnosti.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozhodl o meritu věci, nebylo nutné rozhodovat o odkladu výkonu rozhodnutí odvolacího soudu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu