ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.624.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 624/2021-318
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný L. P., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 3. 2021, sp. zn. 31 To 55/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 33 T 92/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 15. 10. 2020 sp. zn. 33 T 92/2019, byl obviněný L. P. uznán vinným ze spáchání jednak přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, jednak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §146 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 12. 3. 2021 sp. zn. 31 To 55/2021 , jímž podle §257 odst. 1 písm. b) trestního řádu napadený rozsudek zrušil a rozhodl tak, že se podle §222 odst. 2 trestního řádu trestní věc obviněného L. P. pro skutek spočívající v tom, že kolem 15:00 hodin dne 27. 12. 2018 na příjezdové cestě před vjezdem k domu č. p. XY v obci XY, po předchozí slovní rozepři a poté, co poškozený J. Š., narozený XY, chtěl odvést svého nezletilého syna AAAAA (pseudonym) proti jeho vůli domů, opakovaně udeřil poškozeného kovovým teleskopickým obuškem do hlavy, rukou a trapézu, čímž poškozenému způsobil tržně zhmožděnou ránu temenní krajiny hlavy vlevo délky asi 4 cm pronikající 0,2 cm do podkoží, oděrku a ložiskové pohmoždění loketního kloubu vlevo, pohmoždění měkkých tkání zápěstí vlevo, pohmoždění měkkých tkání šíje vpravo, s nutností lékařského ošetření a s dobou léčení a omezením na běžném způsobu života čtyř až pěti týdnů, a to zejména nutností přiložení sádrové fixace na levé paži , čímž měl spáchat přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, postoupil Městskému úřadu v XY, neboť zažalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že od chvíle prvního kontaktu s policií až do momentu závěrečné řeči ve věci konstantně uplatňuje, že jednal v nutné obraně. Odvolací soud sice svým rozhodnutím napravil nejzásadnější pochybení soudu prvého stupně, který otázku naplnění podmínek nutné obrany obžalovaným zcela pominul, nicméně ve svém rozhodnutí se odvolací soud odchýlil od konstantní judikaturní praxe ohledně naplnění podmínek nutné obrany, a to aniž by své odchýlení zákonně a ústavně konformním způsobem odůvodnil. Tím nejenže nesprávně právně posoudil jednání kladené obžalovanému za vinu, ale také porušil právo obžalovaného na spravedlivý proces, jehož součástí je právo na rozhodování skutkově podobných případů podobným způsobem a řádné a přesvědčivé vysvětlení důvodů odchýlení se od konstantní judikatury (ve smyslu např. nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 387/18, ze dne 17. 8. 2018).
4. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k odst. 1 trestního řádu napadené usnesení zrušil, a ve smyslu §265m odst. 1 trestního řádu sám ve věci rozhodl tak, že se obžalovaný obžaloby zprošťuje, neboť jeho jednání není trestným činem, když naplňuje podmínky jednání v nutné obraně.
5. Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněný v nutné obraně ve smyslu §29 trestního zákoníku v řešeném případě nejednal, nešlo ani o putativní nutnou obranu. Jeho počínání bylo totiž extenzivním excesem, jak správně konstatoval krajský soud. Pro posouzení jednání jako extenzivního excesu z mezí nutné obrany jsou klíčová skutková zjištění, jež učinil krajský soud. Podle nich obviněný sice původně zřejmě čelil útoku poškozeného, avšak poté, co poškozený upustil zahradnické nůžky, které zůstaly ležet na zemi, si nachystal obušek a na poškozeného opakovaně křičel, „aby vypadl“. Poškozený se na to sehnul pro nůžky, jež předtím upustil, a v tu chvíli, jak byl poškozený sehnut, jej začal obviněný obuškem mlátit. V té chvíli útok netrval a z charakteru pohybu poškozeného rozhodně nelze dovozovat ani to, že by chtěl na obžalovaného zaútočit. Poškozený se shýbal pomalu a ani pohyb, kterým uchopil nůžky, o bezprostředně hrozícím útoku nesvědčí. Státní zástupce má za to, že zmiňovaná skutková zjištění právní závěr o nutné obraně vylučují, a naopak svědčí o adekvátnosti závěru krajského soudu, který se týká excesivního jednání obviněného. Pokud by mělo dojít ke změně právního hodnocení této otázky, vyžadovalo by to zásah do popsaných skutkových zjištění. K takovému zásahu do učiněných skutkových zjištění státní zástupce nevidí důvod, protože mezi nimi a obsahem provedených důkazů neexistuje žádný extrémní rozpor. Státní zástupce se plně ztotožňuje s názorem krajského soudu o existenci extenzivního excesu, přičemž se domnívá, že jednání obviněného bylo spíše než projevem obrany projevem zlosti.
6. Státní zástupce proto navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
7. Obviněný L. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. d) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byla věc postoupena jinému orgánu.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
11. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
12. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ani Okresního soudu v České Lípě netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných zásadních výhrad s tou výhradou, že některé z provedených důkazů opomněl zhodnotit. Odvolací soud zdůraznil obsah provedených důkazů, napravil pochybení soudu prvního stupně při hodnocení důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
13. Jelikož obviněný v dovolání namítal nesprávné právní posouzení otázky jeho jednání za podmínek nutné obrany, resp. putativní nutné obrany, lze jeho námitky považovat z hlediska deklarovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu za relevantní. Přesto nelze výhradám obviněného přisvědčit. Jeho právní argumentace je v obecné rovině veskrze správná, z hlediska projednávané věci však není přiléhavá. Obviněný totiž důsledně nerespektoval skutková zjištění učiněná soudy a některé podstatné okolnosti skutku pominul.
14. Podle skutkových závěrů odvolacího soudu stál předmětného dne obviněný s vozidlem na příjezdové cestě před vjezdem do domu poškozeného a čekal na tehdejší manželku poškozeného. Vztahy mezi obviněným a poškozeným i vztahy mezi manžely byly dlouhodobě velmi napjaté. Toho dne již jednou došlo ke slovnímu konfliktu s poškozeným spočívajícím v tom, že obviněný vozidlo parkuje na příjezdové cestě poškozeného. Obviněný se bavil se synem poškozeného, což se poškozenému nelíbilo a snažil se syna přimět k tomu, aby se s ním vrátil do domu. Obviněný i přes nesouhlas poškozeného pokračoval v rozhovoru se synem, kterého navíc podporoval, aby poškozeného neposlechl a s poškozeným neodešel. Poté, co syn projevil jeho věku nevhodný vzdor a argumentoval stejně jako obviněný, poškozený chytil syna za ruku a snažil se jej odvést směrem k domu. Do této situace obviněný opět vstoupil a snažil se slovně přimět poškozeného, aby svého jednání (tedy odvedení syna) zanechal. Další průběh jednání není zcela zřejmý. Z videozáznamu pořízeného obviněným na mobilní telefon vyplývá, že poškozený měl zahradnické nůžky v pravé ruce, došlo k pohybu mimo zorný úhel kamery telefonu a poté je slyšet výkřik obviněného. Přestože bylo možné dospět k několika možným variantám děje, v souladu s pravidlem in dubio pro reo a s ohledem na to, že obviněný skutečně utrpěl drobné zranění zahradnickými nůžkami na ruce, odvolací soud uzavřel, že poškozený na obviněného skutečně zaútočil. Poté, co obviněný utrpěl zranění na ruce, ležely zahradnické nůžky na zemi a poškozený i obžalovaný stáli proti sobě. Obžalovaný si nachystal teleskopický obušek (je slyšet uvedení obušku do pohotovostní polohy) a na poškozeného křičel, aby vypadl (což opakoval). V té chvíli se poškozený sehnul pro nůžky a když byl sehnut, obviněný jej několikrát a to nejen do zad, ale i do hlavy udeřil obuškem. Poškozený se shýbal pomalu a z charakteru jeho pohybu, kterým uchopil nůžky, rozhodně nelze podle názoru odvolacího soudu dovodit, že by chtěl na obviněného zaútočit.
15. Odvolací soud (shodně se soudem nalézacím) zjištěné jednání obviněného spočívající v ranách obuškem posoudil tak, že se jednalo o extenzivní exces z nutné obrany. S uvedeným závěrem soudů se dovolací soud ztotožňuje.
16. Podle §29 odst. 1 trestního zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle §29 odst. 2 trestního zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
17. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Předpokládá jednak odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, a jednak zjištění, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V situaci, kdy proti sobě navzájem útočí dvě osoby, je rozhodující počáteční iniciativa, tedy kdo začal (případně také pohnutka či motiv jednání každé ze stran, čí jednání směřovalo ke stupňování konfliktu, atp.). Touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399 až 404).
18. O vybočení z mezí nutné obrany jde tehdy, jestliže sice některé její podmínky byly dány, avšak nebyly dány ve všech směrech. Teorie i praxe rozlišuje exces extenzivní a exces intenzivní. Exces extenzivní je dán tehdy, jestliže obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval – může jít o obranu předčasnou nebo naopak obranu v době, kdy již útok skončil (jde o exces co do doby zákroku). Nutnou obranu lze v zásadě realizovat od okamžiku, kdy je zřejmé a očividné, že v nejbližší době musí nevyhnutelně začít porušování zájmů chráněných trestním zákonem, a že tedy útok bude nevyhnutelně a okamžitě následovat za hrozbou. Lze ji přitom realizovat až do faktického ukončení útoku, kdy již přestalo hrozit nebezpečí pro chráněné zájmy. Koncový okamžik přípustnosti nutné obrany tedy nastane v případě, že (1) útok byl úspěšně odvrácen a útočník již nemůže vůbec dosáhnout svého cíle, a proto s konečnou platností rezignoval a nepokračuje v útoku, (2) útok byl úspěšný a útočník nemá zájem na dalším porušování chráněných zájmů anebo (3) útočník dobrovolně upustí od svého jednání. Naproti tomu hrozí další nebezpečí chráněným zájmům, pokud nastala jen krátká přestávka v útoku a je tu reálná možnost pokračování v nedlouhé době. Útočník například přeruší útok, aby si odpočinul, načerpal síly, obstaral si lepší zbraň nebo ustupuje, aby si vybral vhodnější moment či místo k útoku (blíže srov. Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha : C. H . Beck, 2009, str. 370 a násl.). Nutná obrana je vyloučena z důvodu tzv. intenzivního excesu tehdy, když čin obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku.
19. V projednávané věci se o nutnou obranu nejednalo, neboť ve chvíli, kdy obviněný začal bít poškozeného obuškem, útok poškozeného netrval a ani chování poškozeného nenasvědčovalo tomu, že by jeho útok bezprostředně hrozil. Z chování poškozeného je zřejmé, že na dalším trvání konfliktu neměl zájem a od svého jednání dobrovolně upustil.
20. Současně nebyly splněny ani podmínky tzv. putativní nutné obrany. Putativní nutná obrana spočívá v tom, že útok existuje pouze v mylné představě jednající osoby obránce, tedy jde o útok domnělý. Takový čin se posuzuje podle zásad o skutkovém omylu podle §18 odst. 4 trestního zákoníku (pozitivní skutkový omyl o podmínkách vyloučení trestní odpovědnosti), který vylučuje úmyslné zavinění. Při posuzování, zda určité jednání splňuje podmínky putativní nutné obrany, je třeba vycházet z představy toho, kdo k obraně přikračuje. Neboli, závěr o naplnění či nenaplnění podmínek putativní nutné obrany musí odpovídat především tomu, jak se daná konkrétní situace, s ohledem na všechny své okolnosti, jevila právě obránci, nikoliv útočníkovi či třetímu nezúčastněnému pozorovateli, nezatíženému subjektivním vnímáním útoku ze strany obránce. Subjektivní pojetí však nelze absolutizovat, neboť by mohlo dojít k ospravedlnění závažných a zásadních chyb obránce, jeho zcela chybného hodnocení situace, založeného např. na trestuhodné nepozornosti, v důsledku čehož by bránící se osoba neodpovídala za následky, pokud by obrana byla v souladu s mylnými představami. Nelze tedy zaujmout zcela subjektivistický přístup založený jen na představách bránící se osoby, když vždy je nutno celou situaci posuzovat a hodnotit komplexně a v celém jejím vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě.
21. K tvrzenému subjektivnímu vnímání útoku z pohledu obviněného je třeba zdůraznit, že obviněný věděl o dlouhodobě napjatých vztazích s poškozeným i o předcházejícím incidentu z téhož dne. Na konflikt se obviněný připravil, vybavil se teleskopickým obuškem a průběh konfliktu si nahrával na mobilní telefon. Byl to právě obviněný, kdo celý konflikt, pokud ne vyvolal, tak přinejmenším stupňoval, a to svým nevhodným vměšováním se do rozhovoru mezi poškozeným a jeho synem, vyjadřováním podpory synovi a verbální agresí vůči poškozenému, kterou gradoval až do okamžiku předcházejícímu jeho útoku, kdy poškozenému přikazoval, aby „vypadl“, přestože tento se nacházel na svém pozemku, a byl to naopak obviněný, kdo neměl žádný rozumný důvod na místě vzhledem k okolnostem setrvávat. Zmíněná eskalace konfliktu se strany obviněného a jeho příprava na něj rozhodně nesvědčí o tom, že by měl z poškozeného strach a obával se bezprostředního pokračování útoku. Jeho roli v konfliktu nelze považovat za výlučně obrannou, nehledě na to, že způsob, kterým poškozeného obuškem opakovaně udeřil do oblasti rukou a hlavy, zcela zjevně neodpovídal tvrzenému předchozímu útoku ze strany poškozeného zahradnickými nůžkami. Všechny tyto okolnosti odůvodňují závěr, že ze strany obviněného se nejednalo o obrannou reakci na trvající či bezprostředně hrozící útok poškozeného, nýbrž o využití vyhrocené situace, na jejímž vzniku se podstatnou měrou podílel, k tzv. vyřízení si účtů s poškozeným. Jednalo se tudíž o reakci zlostnou (exces jarý, stenický), ovšem nikoliv současně obrannou.
22. Odvolací soud i přes uvedené uzavřel, že jednání obviněného není s ohledem na okolnosti případu a zejména osobu obviněného a osobu poškozeného trestným činem, a to ve světle zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Protože rozhodnutí odvolacího soudu napadl dovoláním pouze obviněný, je bezpředmětné, aby se dovolací soud vyjadřoval i k této otázce právního posouzení skutku.
23. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 23. 6. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu