ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.690.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 690/2021-1540
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání, které podala obviněná K. B. , nar. XY, XY, XY, t. č. XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 9 To 290/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 7 T 25/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 7 T 25/2018, byla obviněná K. B. uznána vinou pod bodem ad d) zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku. Za to byla podle §211 odst. 5 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1,5 roků. Podle §228 odst. 1 trestního řádu jí byla dále stanovena povinnost uhradit poškozené společnosti Wüstenrot – stavební spořitelna, a. s., na náhradě škody částku ve výši 484.435 Kč. Tímto rozsudkem bylo také rozhodnuto o vině a trestu dalších obviněných – M. Č., M. S., V. V., R. K. a P. B.
O odvolání obviněné K. B. a obviněných V. V. a R. K. proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 9 To 290/2020 , jímž výrokem I. k dovolání obviněných V. V., R. K. a K. B. a za použití §261 trestního řádu a i ohledně obviněné M. Č., podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) trestního řádu zrušil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 7 T 25/2018, v celém rozsahu, a pokud šlo o obviněného V., B. a Č., tak podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněnou K. B. pro skutek ad c) shledal vinou přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku. Za to jí odsoudil podle §211 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §228 odst. 1 trestního řádu jí byla také stanovena povinnost zaplatit poškozené společnosti MONETA Stavební spořitelna, a. s., na náhradě škody částku ve výši 484.435 Kč. Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněné M. Č. a obviněného V. V. Výrokem II. byla ve vztahu k obviněnému R. K. a ve vztahu k obviněné M. Č. týkající se skutku pod bodem c) napadeného rozsudku podle §259 odst. 1 trestního řádu věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Výrokem III. zůstal ve vztahu k již pravomocně odsouzeným M. S. a P. B. napadený rozsudek nezměněn.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněná namítla, že se jedná o situaci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem. Ke skutkovým zjištěním blíže popsala, že k podpisu smlouvy o překlenovacím úvěru mělo dojít na pobočce společnosti Wüstenrot již dne 23. 2. 2015, tedy nikoliv 25. 2. 2015. Podpis na předmětné úvěrové smlouvě není pravým podpisem obviněné, ale jedná se o padělek psaný se snahou o nápodobu. Dne 23. 2. 2015 došlo taktéž k podpisu přihlášky k účasti na skupinovém úvěrovém pojištění s tím, že podpis na předmětné listině opět není pravým podpisem obviněné. Úvěrová smlouva spolu s pojištěním byla uzavřena osobou odlišnou od obviněné K. B. dva dny předtím, než došlo z její strany k podpisu běžného formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Samotná časová souslednost a současně padělání podpisů obviněné vylučují, že by obviněná dne 23. 2. 2015 předkládala nepravdivé potvrzení o výši příjmů. Tato skutečnost mimo jiné nebyla prokázána žádným z provedených důkazů. Krajský soud tedy v daném případě hodnotil platební příkaz ze dne 25. 2. 2015 k tíži obviněné, a to i přesto, že obviněná navrhla k prokázání toho, že příkaz nebyl vyplněn v částech nazvaných účastník stavebního spoření a bankovní spojení příjemce – obviněnou K. B., znalecký posudek z oboru písmoznalectví, který byl okresním soudem zamítnut. Obviněná dále uvedla jednotlivé důkazy a popsala, co ze kterých vyplývá. Z výpovědí spoluobviněné M. Č. a svědkyně A. Z. jsou patrné rozpory ohledně popisu skutkového děje. Ani spoluobviněná M. Č., ani svědkyně A. Z. nebyly přítomny žádnému jednání, na kterém by docházelo k podpisu jakýchkoliv listin nebo dokládání jakýchkoliv listin (jejich vědomost o uzavření předmětné úvěrové smlouvy je pouze zprostředkovaná). Výpovědi těchto dotyčných pouze potvrzují skutečnost, že došlo k uzavření úvěrové smlouvy jménem obviněné K. B., avšak neprokazují, že by tuto smlouvu obviněná skutečně uzavřela a že by za tímto účelem dokládala společnosti nepravdivé potvrzení o výši příjmů. Obviněná nesouhlasila s konstatováním odvolacího soudu o předání 50.000 Kč B.
Z uvedených důvodů proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadený rozsudek Krajského soud v Plzni ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 9 To 290/2020, přezkoumal a postupem podle §265k odst. 1 trestního řádu jej ve vztahu k obviněné K. B. zrušil a poté podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soud v Plzni, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněné byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupce tam činný nejprve uvedl, že obviněná pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnila v předchozích fázích trestního řízení. Z judikatury dovolacího soudu totiž vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání nedůvodné. Dále státní zástupce uvedl, že výtky obviněné v zásadě směřují vůči tomu, jak soudy hodnotily provedené důkazy, potažmo proti tomu, jaká skutková zjištění na základě provedených důkazů učinily. Nalézací soud se rozborem provedených důkazů, jejich hodnocením, skutkovými zjištěními a na to navazující otázkou právní kvalifikace, zabýval zejména na str. 21–24 svého rozsudku, odvolací soud pak na str. 10–11 svého rozsudku. S hodnocením důkazů resp. s učiněnými skutkovými zjištěními soudů státní zástupce souhlasil a plně na ně odkázal. K tomu blíže uvedl, že uplatněnou dovolací argumentaci obviněné nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu podřadit. Nesměřuje totiž proti právnímu posouzení skutku ani proti jinému hmotněprávnímu posouzení, nýbrž směřuje do oblasti dokazování a skutkových zjištění. To že obviněná, nesouhlasila se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, že se neztotožnila se skutkovými zjištěními soudů, nebo že nepovažovala rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není dovolacím důvodem. Pro úplnost státní zástupce uvedl, že nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 trestního řádu. S ohledem na správná a úplná skutková zjištění souhlasil i s tím, že soudy nevyhověly důkaznímu návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem. Takový důkaz by totiž byl nadbytečným. Soudy navíc dostačujícím způsobem nadbytečnost, potažmo zamítnutí důkazního návrhu odůvodnily, takže nedošlo ani k formálnímu pochybení.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i dost. 1 písm. b) trestního řádu. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněná K. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinou, a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ani Okresního soudu v Karlových Varech netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněné. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud nejprve uvádí, že obviněná na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnila argumentaci známou z její dosavadní obhajoby i z řízení před odvolacím soudem. Blíže pak Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněné byla založena výlučně na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Její námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly do hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím se snažila o prosazení pro ni příznivějších skutkových zjištění. Obviněná ve svém dovolání vlastním pohledem interpretovala pouze některé důkazy a především zpochybňovala jednotlivé podpisy na smlouvě o překlenovacím úvěru a na přihlášce k účasti na skupinovém úvěrovém pojištění. Konkrétně šlo o námitky, že k podpisu smlouvy o překlenovacím úvěru mělo dojít na pobočce společnosti Wüstenrot již dne 23. 2. 2015, nikoliv 25. 2. 2015, že podpis na úvěrové smlouvě není jejím pravým podpisem, ale jde o padělek, že dne 23. 2. 2015 nepodepsala přihlášku k účasti na skupinovém úvěrovém pojištění, že časová souslednost a současně padělání podpisů obviněné vylučují, že by ona dne 23. 2. 2015 předkládala nepravdivé potvrzení o výši příjmů, že tato skutečnost nebyla prokázána žádným z provedených důkazů, že odvolací soud v důsledku toho hodnotil platební příkaz ze dne 25. 2. 2015 k tíži obviněné. Dále šlo o námitky, že ve výpovědích spoluobviněné M. Č. a svědkyně A. Z. jsou rozpory týkající se popisu skutkového děje, že ani M. Č., ani A. Z. nebyly přítomny žádnému jednání, na kterém by docházelo k podpisu jakýchkoliv listin nebo dokládání jakýchkoliv listin, že jejich vědomost o uzavření úvěrové smlouvy je pouze zprostředkovaná. Všechny tyto její námitky směřovaly do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Námitkami vznesenými v dovolání se již náležitě a dostatečně podrobně zabýval soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Skutkové závěry soudů jsou podepřeny výsledky provedeného dokazování a vymezený skutek soudy správně zastřešily příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. V daném případě nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Lze uzavřít, že výhrady obviněné nejsou důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možné nebo nutné napravit cestou dovolání.
Nejvyšší soud pouze dodává, že nalézací soud se podrobným rozborem provedených důkazů, jejich hodnocením, skutkovými zjištěními a na to navazující otázkou právní kvalifikace zabýval zejména na str. 21–24 svého rozsudku, odvolací soud pak na str. 10–11 svého rozsudku. S hodnocením důkazů resp. s učiněnými skutkovými zjištěními soudů se Nejvyšší soud ztotožnil. S ohledem na obsah provedených důkazů a jejich logické a vyčerpávající zhodnocení je třeba souhlasit i s tím, že soudy nevyhověly důkaznímu návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem. Takový důkaz by byl nadbytečným. Soudy dostačujícím způsobem nadbytečnost, resp. zamítnutí důkazního návrhu odůvodnily, takže nedošlo ani k formálnímu pochybení.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněné dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního ř.).
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu