ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.707.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 707/2021-1329
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 8. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. B. , nar. XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Vinařice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 7 To 116/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 2/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2020, sp. zn. 48 T 2/2020, byl obviněný J. B. uznán vinným jednak zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 trestního zákoníku, jednak přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle §145 odst. 2 trestního zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit na náhradě bolestného a nemajetkové újmy poškozenému V. F. částku 136.598 Kč. Dále podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR částku ve výši 4.898 Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku ve výši 13.834 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byli poškozený V. F. a poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku bylo uloženo ochranné opatření, a to zabrání věci – baseballové pálky, která je součástí spisového materiálu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 2/2020.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 7 To 116/2020 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 16. 2. 2021 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Obviněný s ohledem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že by měl dovolací soud zasáhnout i do skutkových závěrů soudů nižších stupňů, pokud bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Obviněný je přesvědčen, že soudy nedbaly zásady presumpce neviny a s ní spojenými dalšími principy trestního řízení vyjádřenými v §2 trestního řádu, zejména zásady in dubio pro reo a zásady materiální pravdy. Dále nesouhlasil se závěrem soudu, že pokud obviněný nedokáže vysvětlit vznik zranění poškozeného Š., musel ho způsobit on sám. Uvedl, že minimálně ve vztahu k poškozenému Š. bylo nutné jednání obviněného překvalifikovat a posuzovat ho maximálně podle odst. 1 §145 trestního zákoníku. Výpovědi poškozeného F., poškozené H., či poškozeného Š. jsou zcela nedůvěryhodné, protože nezapadají do průběhu celého děje, a to jak z časových, tak ani prostorových možností spáchaného skutku. Všechny tři výpovědi nejsou vzájemně autentické. Fakticky se jedná o tři verze událostí, které se v důležitých bodech neslučují. Dále uvedl, že nebylo možné uzavřít, zda v inkriminovaný den poškozený F. a poškozená H. požili alkohol, což by jejich vnímání celého incidentu zkreslilo. Poškozený F. uvedl odlišnou verzi ohledně přítomnosti dalších osob v inkriminovaný okamžik, než kterou sdělil policejnímu orgánu. Výpověď poškozeného Š. potvrdila skutečnost, že poškozená H. nemohla vidět útok na poškozeného F. Na místě incidentu dne 3. 7. 2019 došlo k verbálnímu a fyzickému kontaktu mezi ním a poškozeným F., kterého však při odvracení útoku odstrčil silou tak, že tento upadl na kovový šrot. Za situace, kdy existují zjevné rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků, znalci připouští vznik zranění způsobem potvrzujícím výpověď obviněného a svědka G., měl nalézací soud za účelem odstranění těchto rozporů dokazování dále doplnit. Obviněný dále namítl, že se soud nevěnoval celkovému kontextu argumentů znalkyně MUDr. Laclové. Vzhledem k tomu, že mezi znalci je zřejmá názorová rozdílnost, měl nalézací soud nařídit vypracování revizního znaleckého posudku. Rovněž označil za nesprávné, že odvolací soud nevyslechl B. Podle obviněného nelze vyloučit pád poškozeného F. do míst na pozemku, kde se nacházel železný šrot, trubky, atd., čímž mohla být způsobena jeho zranění. Hospitalizace poškozeného F. byla nařízena pouze na základě jeho subjektivních potíží, nikoli z důvodu objektivního zdravotního stavu. Následně obviněný označil za nesprávnou právní kvalifikaci stran přečinu porušování domovní svobody ve smyslu §178 odst. 1 trestního zákoníku. K tomu uvedl, že poškozený F. měl pozemek primárně užívat k rekreaci, ale z provedeného dokazování vyšlo najevo, že ho užíval k provozování své živnosti, proto nelze považovat pozemek za příslušenství obydlí. Poškozenému F. byla ze strany vlastníka pozemku vypovězena nájemní smlouva. U Obvodního soudu pro Prahu 5 je vedena proti poškozenému F. žaloba na vyklizení předmětného pozemku. Navíc obviněný předložil listinný důkaz o tom, že mohl vstupovat na pozemek pana B., který je přístupný pouze po cestě, která částečně vede přes pozemek, jenž měl v době incidentu pronajatý poškozený F., a který nikdy p. B., ani jiným osobám, v užívání přístupové cesty nijak nebránil a s tímto souhlasil. Obviněný tak byl oprávněn na pozemek poškozeného F. vstupovat, a proto nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 trestního zákoníku. K přečinu nebezpečného vyhrožování uvedl, že žádný jiný svědek nepotvrdil, že by obviněný údajný útok doprovázel jakýmkoliv slovním vyhrožováním. Není jisté, zda výhružky nepronesla jiná osoba. Je s podivem, že by žádná z dalších zúčastněných osob údajné vyhrožování nepostřehla. Přestože poškozená H. u nalézacího soudu tvrdila, že v ní výhružky vyvolaly strach o život její a ostatních přítomných osob, tak při hovoru na tísňovou linku žádné výhružky nezmínila. Shora uvedený způsob hodnocení důkazů je podle názoru obviněného dalším příkladem zjevného opomenutí aplikace trestněprávní zásady in dubio pro reo, když údajná vina je postavena na jediném důkazu spočívajícím ve výpovědi poškozené H.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vydal usnesení, kterým podle §265k odst. 1 trestního řádu zruší usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 7 To 116/2020, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2020, sp. zn. 48 T 2/2020, a podle §265k odst. 2 trestního řádu současně zruší také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Městskému soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupkyně tam činná odmítla tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznášel, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat, a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Dále souhlasila s názorem odvolacího soudu s tím, že výpovědi poškozených V. F., M. Š. a P. H. je třeba považovat za zcela věrohodné a prokazují spáchání trestné činnosti obviněným. Jejich výpovědi zapadají do průběhu celého děje jak z časových souvislostí, tak i z prostorových možností, a především zcela korespondují s charakterem jejich zranění. Ve vztahu k namítané absolutní neplatnosti nájemní smlouvy uvedla, že ta není předmětem daného trestního řízení, nýbrž jiného případného správního či občanskoprávního řízení, přičemž rozhodné je to, že v době činu tato smlouva byla v platnosti a že předmětný den poškozený F. pozemek užíval v souladu s jejím účelem. Skutečnost, že výhrůžky obviněného zaznamenala pouze poškozená P. H., je dobře vysvětlitelná tím, že poškození F. a Š. byli fyzicky napadeni a zraněni, měli tedy úplně jiné starosti, a nemuseli proto tyto výhrůžky vnímat. K námitce ohledně právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku plně souhlasila s názorem soudů obou stupňů, že úmysl obviněného způsobit poškozeným těžkou újmu na zdraví lze spolehlivě dovodit ze způsobu útoku, charakteru použité zbraně i vzniklých poranění. Obviněný totiž jako dospělá osoba musel nepochybně vědět, jaké následky může takto intenzivní útok baseballovou pálkou způsobit a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. Právní kvalifikace jednání obviněného je proto zcela přiléhavá. Státní zástupkyně má za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způsobem.
Obviněný J. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Městského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla převážně založena na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Svými námitkami obviněný směřoval do hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména stran toho, že výpovědi poškozených F., H. a Š. jsou nedůvěryhodné, protože nezapadají do průběhu celého děje z časových ani prostorových možností, že tyto výpovědi nejsou vzájemně autentické, ale jedná se o tři jiné verze událostí, že nebylo možné uzavřít, zda byli poškození F. a H. ovlivněni alkoholem, což by jejich vnímání značně zkreslilo, že poškozený F. uváděl pokaždé jiné informace ohledně přítomnosti dalších osob v inkriminovaný okamžik, že výpověď poškozeného Š. potvrdila skutečnost, že poškozená H. nemohla vidět útok na poškozeného F., že v daný den sice došlo k verbálnímu a fyzickému kontaktu mezi obviněným a poškozeným F., ale tohoto poškozeného pouze při odvracení útoku odstrčil a on upadl na kovový šrot, čímž si způsobil zranění, že jeho hospitalizace byla nařízena pouze na základě subjektivních potíží, nikoli z důvodu objektivního zdravotního stavu, že ve vztahu k poškozenému Š. bylo nutné jednání překvalifikovat podle odst. 1 §145 trestního zákoníku, že měl nalézací soud za účelem odstranění rozporů doplnit dokazování, že se soud nevěnoval celkovému kontextu argumentů znalkyně MUDr. Laclové, že měl nařídit vypracování revizního znaleckého posudku, nebo že měl odvolací soud vyslechnout B. Dále šlo o námitky, že žádný jiný svědek nepotvrdil slovní vyhrožování obviněného, že výhružky žádná z dalších zúčastněných osob nepostřehla, že výhružky mohla pronést jiná osoba, že poškozená při hovoru na tísňovou linku o výhružkách nemluvila. Všechny tyto námitky obviněného byly skutkového charakteru nebo jimi hodnotil provedené důkazy. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Uvedenými námitkami se soudy obou stupňů již náležitě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi dostatečně vypořádaly. Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal ani výjimečnou situaci v podobě extrémních vnitřních rozporů mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy přezkoumávaných rozhodnutí, jež by umožňovala dovolacímu soudu i v rámci dovolacího řízení přezkoumávat skutková zjištění. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je jasně zřetelná obsahová vazba. Výpovědi poškozených F., Š. a H. jsou zcela věrohodné a prokazují spáchání posuzované trestné činnosti obviněným. Jejich výpovědi zapadají do průběhu celého děje, a to jak z časových souvislostí, tak i z prostorových možností. Zejména ale korespondují s charakterem zranění poškozených. Navíc skutečnost, že výhrůžky obviněného zaznamenala pouze poškozená H., lze logicky vysvětlit tím, že poškození F. a Š. byli fyzicky napadeni a zraněni, v důsledku čehož nemuseli výhrůžky obviněného vnímat. Co se pak týká námitky ohledně právní kvalifikace trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, je třeba plně souhlasit s názorem soudů obou stupňů, že úmysl obviněného způsobit poškozeným těžkou újmu na zdraví je možné dovodit ze způsobu útoku, charakteru použité zbraně i ze vzniklých poranění. Obviněný, jakožto dospělá osoba, musel nepochybně vědět, jaké následky může takto intenzivní útok baseballovou pálkou způsobit a pro případ, že se tak stane, s tím tak musel být srozuměn. Jen díky instinktivní reakci poškozeného Š. nedošlo k jeho závažnému poranění, což nijak nesouviselo s vůlí obviněného. Právní kvalifikaci jednání obviněného proto Nejvyšší soud považuje za zcela přiléhavou.
Za přípustné lze označit výhrady obviněného ohledně právní kvalifikace přečinu porušování domovní svobody ve smyslu §178 odst. 1 trestního zákoníku. Obviněný k tomuto namítl, že poškozený F. měl pozemek užívat k rekreaci, ale z provedeného dokazování vyšlo najevo, že ho užíval k provozování své živnosti, a proto daný pozemek nelze považovat za příslušenství obydlí, že poškozenému F. byla vypovězena nájemní smlouva, že je proti poškozenému F. vedena žaloba na vyklizení předmětného pozemku, nebo že obviněný předložil listinný důkaz dokazující, že byl oprávněn na pozemek poškozeného F. vstupovat, a proto nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 trestního zákoníku. Nejvyšší soud k tomu podotýká, že námitky týkající se absolutní neplatnosti nájemní smlouvy nejsou předmětem daného trestního řízení, nýbrž jiného případného správního či občanskoprávního řízení. Rozhodné je přitom to, že v době činu tato smlouva byla v platnosti a že v inkriminovaný den poškozený F. pozemek užíval v souladu s jejím účelem. Obviněný vnikl otevřenou brankou na oplocený pozemek, k čemuž rozhodně nebyl bez souhlasu poškozeného oprávněn, navíc za účelem fyzického napadení poškozeného. V dané chvíli jednoznačně narušil integritu obydlí cizí osoby. Z tohoto důvodu nejsou uvedené námitky obviněného opodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z dovolací argumentace obviněného vyplývá, že tento důvod dovolání uplatňuje v jeho druhé alternativě. V této souvislosti je třeba nicméně zdůraznit, že pokud uplatněné námitky nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nemohou naplnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu v jeho druhé alternativě.
Pokud jde o námitku porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o zásadu procesní a nikoli hmotněprávní. Argumentace jejím neužitím sama o sobě není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod. Porušením této zásady není situace, kdy se způsob hodnocení důkazů ze strany soudů nekryje s představami obviněného. Uplatní se pouze v případě, kdy po vyčerpání všech dostupných důkazních prostředků a po jejich zhodnocení přetrvávají důvodné pochybnosti o skutkovém stavu věci. V tomto případě tomu tak ovšem nebylo.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. O možnému přerušení výkonu trestu, jak navrhoval obviněný, Nejvyšší soud přednostně nerozhodoval, neboť rovnou rozhodl o podaném dovolání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 4. 8. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu