ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.724.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 724/2021-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. K. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 9 To 56/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 104/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2021, sp. zn. 12 T 104/2020, byl obviněný M. K. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §146 odst. 3 trestního zákoníku, za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době uhradil podle svých sil v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 9 To 56/2021 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 3. 2021 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Obviněný namítl, že skutkové závěry soudu jsou zjevným opakem toho, co vyplynulo z provedených důkazů. Skutkový stav věci je podle něj založen na extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Nesouhlasil s tím, jaká skutková zjištění učinil soud ve vztahu k chování poškozeného. Domnívá se, že dokazováním bylo prokázáno, že na obsloužení čekala fronta většího poštu lidí a poškozený se tuto frontu snažil předběhnout. Pro přesnější popis chování poškozeného navrhoval u hlavního líčení výslech přímé svědkyně paní I. Š., na niž poškozený přímo hovořil. Nalézací soud se tímto návrhem vůbec nezabýval, jde proto o opomenutý důkaz. K tomu obviněný dodal, že se agresivita poškozeného stupňovala, při předbíhání fronty byl vulgární a výhrady lidí si nepřipouštěl. Dále obviněný vznesl námitku, že nemohl rozeznat věk poškozeného ani to, že má nižší stabilitu. Rovněž se vyjádřil k právnímu posouzení skutku jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a odkázal na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze kterých má vyplývat, že každé fyzické napadení občana, i když se jej pachatel dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví. Je třeba hodnotit, za jakých okolností byl čin spáchán, zda šlo o pohnutku, kterou pachatel projevil aroganci vůči ostatním osobám, nebo zda byl např. vyprovokován a vybočil jen z rámce normální reakce. Důležité je i zhodnocení osoby pachatele a následků jeho jednání, včetně odezvy u veřejnosti, která v tomto případě nebyla negativní. V rozporu s §2 odst. 5 trestního řádu nalézací soud nezaměřil dokazování na všechny okolnosti nezbytné pro správné právní posouzení skutku a důkazy nehodnotil v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu. Zejména se dostatečně nevěnoval otázce chování poškozeného, pohnutky jednání obviněného, charakteru napadení poškozeného, ani tomu, jak se jednání dotklo veřejného pořádku a jakou vyvolalo u veřejnosti odezvu. Nalézací soud nesprávně posoudil skutek jako by byl výsledkem osobního konfliktu. Chování poškozeného se navíc odehrálo v době první vlny koronaviru, kdy ve společnosti panoval strach z nákazy a od občanů bylo vyžadováno důslednější dodržování právních i morálních norem. Nejednalo se o pomstu či odplatu. Jediným motivem obviněného bylo vystoupit na obranu osob čekajících ve frontě, které poškozený předběhl. Obviněný se proto domnívá, že nenaplnil znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Je přesvědčen, že chování poškozeného vykazuje všechny formální znaky i společenskou škodlivost přestupku proti veřejnému pořádku podle §5 odst. 1 písm. e) a současně v jednočinném souběhu naplňuje též znaky přestupku proti občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. c) bod 3 a 4 zákona č. 251/2016 Sb. o některých přestupcích. Taktéž se domnívá, že jeho jednání nenaplnilo všechny znaky skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Soud totiž nesprávně posoudil otázku subjektivní stránky, konkrétně zavinění a subjektivní stav na straně obviněného v důsledku předchozího zavrženíhodného provokujícího jednání poškozeného (tzv. privilegující okolnosti skutku). Podle něj lze maximálně dovodit jeho úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku ve vztahu k těžšímu následku pak zavinění nelze dovodit ani ve formě nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Podle obviněného mělo být chování poškozeného posouzeno jako zavrženíhodné ve smyslu skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a trestního zákoníku. Odvolací soud svým zamítavým usnesením zatížil své rozhodnutí vadou zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu v alternativě, podle které bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Navíc zasáhl do práva obviněného na spravedlivý proces, jelikož fakticky obviněnému odňal právo na přezkoumání věci v dvouinstančním řízení, neboť rozhodnutí druhého stupně považuje po věcné stránce za nepřezkoumatelné.
Z uvedených důvodů proto obviněný Nejvyššímu soudu navrhl, aby usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 9 To 56/2021, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2021, sp. zn. 12 T 104/2020, podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil a dále, aby podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupkyně tam činná uvedla, že námitky obviněného v podstatné části uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu neodpovídají. S poukazem na uvedený dovolací důvod totiž není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Mimo meze dovolacího důvodu jsou námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám obviněného. Uplatněný dovolací důvod není naplněn ani námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. Státní zástupkyně dodala, že za určitých okolností lze extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů namítat, nicméně k žádné takové extrémní vadě v posuzovaném případě nedošlo. Výrok o vině se opírá o podané vysvětlení poškozeného, svědeckou výpověď J. K. a výslech znalce z oboru soudního lékařství. Tyto důkazy jsou podpořeny obrazovými záznamy ze dvou bezpečnostních kamer z vnitřních prostor České pošty. Je zřejmé, že poškozený obviněného v okamžiku ataku nesledoval a po prudkém strčení spadl na levý bok. Fyzický útok byl zcela zbytečný a neadekvátní vzniklé situaci. Ze způsobu jednání je zřejmé, že obviněný poškozeného napadl na místě veřejnosti přístupném zcela záměrně. Ve vztahu k těžkému zdravotnímu následku pak obviněny jednal v nedbalostní formě zavinění. K námitce přerušení příčinné souvislosti státní zástupkyně uvedla, že úvahy o naplnění subjektivní stránky jsou otázkou kontextuální. Poškozený byl uchopen zezadu za oděv a odstrčen se silnou intenzitou, bylo tedy vysoce pravděpodobné, že nekontrolovaně upadne na tvrdý povrch (dlažbu). Nelze se proto ztotožnit s názorem obviněného, že si nastalý následek na zdraví poškozeného ani nemohl představovat. Vznik zlomeniny krčku femuru je v příčinné souvislosti s jednáním obviněného a poškozený byl citelně omezen v obvyklém způsobu života omezením soběstačnosti a samoobslužnosti po dobu překračující hranici 6 týdnů. Dále se státní zástupkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 3 Tdo 444/2011, podle něhož ani jednání, kterým obviněný fyzicky napadl poškozeného a přivodil mu jen bezvýznamné poranění, popř. svým činem nezpůsobil škodu významnou z hlediska trestněprávních norem, nevylučuje naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Právní kvalifikaci obou soudů tedy podle názoru státní zástupkyně nelze ničeho vytknout. K dovolacímu důvodu podle §265 odst. 1 písm. l) trestního řádu státní zástupkyně uvedla, že z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě. Takto formulovaný důvod dovolaní však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí nalézacího soudu podle státní zástupkyně zatíženo není, a proto nemůže být naplněn ani uplatněný důvod dovolání podle §265 odst. 1 písm. l) trestního řádu v jeho druhé alternativě. K vadě opomenutého důkazu pak uvedla, že tato vada rovněž může za určitých okolností užitý dovolací důvod naplnit, nikoli však v tomto případě, není totiž opodstatněná. Odvolací soud se s předmětným důkazním návrhem dostatečným a správným způsobem vypořádal. Vzhledem k existenci obrazových záznamů ze dvou bezpečnostních kamer lze souhlasit, že bylo nadbytečné tuto svědkyni před soudem vyslýchat.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu, jako zjevně neopodstatněné podle §265i dost. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný M. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Městského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla v podstatné části založena na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. V této části své argumentace obviněný polemizoval s hodnocením důkazů, snažil se o prosazení pro něho příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem a následně namítal jinou právní kvalifikaci jeho jednání. Konkrétně šlo o námitky, že na obsloužení čekala fronta většího počtu lidí a poškozený je chtěl předběhnout, že pro přesný popis chování poškozeného měla být vyslechnuta svědkyně I. Š., že agresivita poškozeného se stupňovala, při předbíhání fronty byl vulgární a nepřipouštěl si výhrady lidí, že nemohl rozeznat věk poškozeného ani to, že má sníženou stabilitu, že svým jednáním nemohl spáchat zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 trestního zákoníku, jelikož nenaplnil subjektivní stránku, že jednal v důsledku předchozího zavrženíhodného provokujícího jednání poškozeného, že sám poškozený se dopustil přestupku proti veřejnému pořádku a proti občanskému soužití. Všechny tyto námitky obviněného byly skutkového charakteru nebo jimi hodnotil provedené důkazy. Uvedené námitky, jimiž se obviněný snažil dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, která by více odpovídala představám obviněného, jsou mimo rámec dovolacího důvodu. Uplatněný dovolací důvod není naplněn ani námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. Zmíněné námitky nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal ani výjimečnou situaci v podobě extrémních vnitřních rozporů mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy přezkoumávaných rozhodnutí, jež by umožňovala dovolacímu soudu i v rámci dovolacího řízení přezkoumávat skutková zjištění. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je jasně zřetelná obsahová vazba. Rozhodná skutková zjištění mají v provedených důkazech pevnou oporu, žádné rozpory v této oblasti Nejvyšší soud neshledal. Závěry obou soudů je možné označit za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování. Rozhodnutí soudu druhého stupně je po věcné stránce plně přezkoumatelné. Nelze proto souhlasit s námitkou obviněného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. K namítané vadě opomenutého důkazu je třeba uvést, že za určitých okolností může tato vada naplnit užitý dovolací důvod. Není tomu tak ale v posuzovaném případě. Odvolací soud se s předmětným důkazním návrhem dostatečným a správným způsobem vypořádal. Vzhledem k existenci obrazových záznamů ze dvou bezpečnostních kamer lze souhlasit s tím, že by bylo nadbytečné před soudem vyslýchat další osobu.
Nejvyšší soud dodává, že výrok o vině se opírá o podané vysvětlení poškozeného, svědeckou výpověď J. K. a výslech znalce z oboru soudního lékařství. Tyto důkazy byly podpořeny rovněž obrazovými záznamy ze dvou bezpečnostních kamer z vnitřních prostor České pošty. Je zřejmé, že poškozený obviněného v okamžiku ataku nesledoval a po prudkém nečekaném strčení spadl na levý bok. Fyzický útok byl zcela zbytečný a neadekvátní vzniklé situaci.
Za relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního zákoníku lze označit výhrady dovolatele k právnímu posouzení skutku jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Podle obviněného nemusí každé fyzické napadení občana, i když se jej pachatel dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví. Vždy je třeba hodnotit, za jakých okolností byl čin spáchán, zda šlo o pohnutku, kterou pachatel projevil aroganci vůči ostatním osobám, nebo zda byl např. vyprovokován a vybočil jen z rámce normální reakce. Rovněž má být při posuzování skutku důležité i zhodnocení osoby pachatele a následku jeho jednání, včetně odezvy veřejnosti. Podle obviněného se nalézací soud dostatečně nevěnoval otázce chování poškozeného, pohnutky jeho jednání, charakteru napadení poškozeného, ani tomu, jak se jednání dotklo veřejného pořádku, a jakou vyvolalo u veřejnosti odezvu. Skutek nesprávně posoudil jako výsledek osobního konfliktu. Navíc nezohlednil, že se incident stal v době první vlny koronaviru, kdy ve společnosti panoval strach z nákazy a od občanů bylo vyžadováno důslednější dodržování právních i morálních norem.
K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (R 44/1990). Nikoliv každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, musí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §358 (R 40/1977). Při posuzování činů výtržnické povahy je nutné z hlediska §358 trestního zákoníku zejména: uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku (slovní či jiné, nebezpečnější projevy); posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, dále denní či noční doba, počet pachatelů); zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování); zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí); zhodnotit osobu pachatele (dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost) (srovnej R 4/1976). V posuzovaném případě právě konkrétní okolnosti, za kterých se incident odehrál, vedly k nezpochybnitelnému a jednoznačnému závěru, že jednání obviněného vykazovalo znaky výtržnosti. Obviněný totiž poškozeného napadl na místě veřejnosti přístupném zcela záměrně a bezdůvodně, bez fyzické provokace poškozeného, z malicherné příčiny. Poškozeného uchopil zezadu za oděv a odstrčil se silnou intenzitou. Stalo se tak ve veřejném prostoru místnosti poštovního úřadu za přítomnosti zákazníků, jejichž uživatelský, do té doby ničím nerušený komfort byl nečekaně narušen fyzickým útokem na poškozeného. Za daných okolností se tento incident nemohl negativně nezapsat do vědomí přítomných osob a poznamenat jejich psychické nastavení. Jde o učebnicový případ narušení veřejného prostoru pachatelem. Právní kvalifikaci jeho jednání přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku nelze zpochybnit.
Bylo vysoce pravděpodobné, že poškozený nekontrolovaně, nečekaně upadne na tvrdý povrch podlahy. Nelze se proto ztotožnit s názorem obviněného, že si nastalý následek na zdraví poškozeného nemohl představovat. Vznik zlomeniny krčku femuru je v příčinné souvislosti s jednáním obviněného a poškozený byl citelně omezen v obvyklém způsobu života omezením soběstačnosti a samoobslužnosti po dobu překračující hranici 6 týdnů. K tomu lze dodat, že ve vztahu k těžkému zdravotnímu následku obviněný jednal v nedbalostní formě zavinění. Zvolené právní kvalifikaci rozhodujícími soudy nelze nic vytknout.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný ve svém dovolání uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že pokud nenaplňují uplatněné námitky dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nemohou naplnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu v jeho druhé alternativě.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního ř.).
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu