ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.744.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 744/2021-502
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. B., nar. XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 8 To 19/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 5/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2021, sp. zn. 4 T 5/2020, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) a e) trestního zákoníku. Za to byl podle §353 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože o délce 22 cm s dřevěnou rukojetí a délkou čepele 12 cm.
O odvolání obviněného a odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 8 To 19/2021 , jímž podle §256 trestního řádu tato odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 3. 2021 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný uvedl, že pochybení soudů obou stupňů spočívá v tom, že nebyla posouzena jeho osobnost, jeho celkový psychický stav, nebyl proveden psychiatrický náhled na jeho osobnost. Podle něj byly naplněny podmínky pro použití §58 odst. 1 trestního zákoníku. Délka trvání uloženého trestu odnětí svobody je pro něj ve smyslu §38 odst. 2 trestního zákoníku přespříliš postihující. Znalkyně popsala poruchu osobnosti obviněného s tím, že se jedná o lehkou kognitivní poruchu, která nedosahuje stupně demence, ale má organický podklad. Tato znalkyně se vyjádřila v tom smyslu, že nespatřuje účel výkonu trestu ani léčby. Též vypověděla, že si obviněný něco pamatuje a něco si nepamatuje, že má sníženou volní složku odpovědnosti a snížené kognitivní funkce, že má odchylně strukturovanou osobnost, že se jedná o premorbidní disociální osobnost. Ze znaleckého posudku a výpovědi znalkyně vyplynulo, že by v daném případě trest kratšího trvání, vzhledem k osobě pachatele, uložený při spodní hranici trestní sazby, splnil svůj účel. Namítl, že při jeho psychické poruše ho postih trestem odnětí svobody trestá více, než psychicky zdravého jedince. Již samotná vazba, natož probíhající odnětí svobody jsou s akcentem na psychickou poruchu dostatečně postihující. Otázkou je, nakolik byl dán úmysl při spáchání trestného činu. Podle jeho mínění byla porušena přiměřenost trestní sankce ve smyslu §38 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku.
Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 trestního řádu a §265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil zamítavé usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 8 To 19/2021, ve výroku, kterým se zamítá odvolání obviněného, a věc vrátil Městskému soudu v Praze, aby věc v napadené části výroku o trestu v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupce tam činný popsal, že obviněný podaným dovoláním, opřeným o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, brojí proti výroku o trestu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry tresty, potažmo jeho přiměřenosti, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. O to však v řešeném případě nešlo. Sám obviněný takové vady nenamítal. Dále uvedl, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, a to pouze pokud došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. To však není v řešeném případě splněno, ani sám obviněný takovou vadu nenamítá. Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Výtku týkající se trestu uplatnil obviněný tedy mimo rámec zákonných dovolacích důvodů. Zásah dovolacího soudu by byl v daném kontextu možný, v podstatě jen pokud by napadeným rozhodnutím uložený trest byl trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým apod. To však v přezkoumávaném případě není, neboť v zásadě odpovídá všem zákonným kritériím týkajícím se trestu a jeho výměry – trest, který byl obviněnému uložen, je sice přísný, avšak učiněnými skutkovými zjištěními je dostatečně odůvodněn a je zcela namístě; zejména jej však nelze s ohledem na soudy zjištěné okolnosti označit za excesivní či zcela zjevně nespravedlivý atd. Nelze ani hovořit o tom, že by byly úvahy soudů týkající se trestu nepřezkoumatelné. Naopak má státní zástupce za to, že soudy vysvětlily dostatečně srozumitelně a logicky, proč obviněnému předmětný trest uložily.
Státní zástupce proto navrhl předmětné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný M. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Městského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na výhradách proti uloženému trestu. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly proti údajně nesprávnému posouzení jeho osobnosti a jeho psychického stavu. Konkrétně šlo o námitky, že nebyl proveden psychiatrický náhled jeho osobnosti, že byly naplněny podmínky pro použití §58 odst. 1 trestního zákoníku, že délka trvání uloženého trestu odnětí svobody je pro něj ve smyslu §38 odst. 2 trestního zákoníku přespříliš postihující, že trpí poruchou osobnosti, kterou popsala i znalkyně, že ze znaleckého posudku a výpovědi znalkyně vyplynulo, že by trest uložený při spodní hranici trestní sazby, splnil svůj účel, že při jeho psychické poruše ho trest odnětí svobody trestá více, než psychicky zdravého jedince, že samotná vazba a probíhající odnětí svobody jsou s akcentem na jeho psychickou poruchu dostatečně postihující.
Všechny tyto jeho námitky směřovaly účelově pouze do výroku o trestu. K tomu je třeba uvést, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, lze, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, resp. jeho přiměřenosti. Jedná se např. o pochybení soudu v právním závěru o uložení souhrnného nebo úhrnného trestu, popř. společného trestu za pokračování v trestném činu. O takovou situaci však v řešeném případě nešlo. Navíc ani sám obviněný takové vady nenamítal. Výrok o trestu je možné napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu , a to pouze pokud došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl dotyčný obviněný uznán vinným. Ani to není v posuzovaném případě splněno, a sám obviněný nenamítá takovou vadu. Jiná pochybení soudu, která spočívají v nepřiměřenosti trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 trestního zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Nutno proto uvést, že výtky týkající se trestu uplatnil obviněný mimo rámec zákonných dovolacích důvodů.
Zásah dovolacího soudu by byl v daném kontextu možný, jen pokud by byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým apod. To se však nestalo. Uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím týkajících se jeho druhu a výměry. Trest uložený obviněnému je sice přísný, nicméně učiněnými skutkovými zjištěními je dostatečně odůvodněn. S ohledem na soudy zjištěné okolnosti nelze uložený trest označit za excesivní či zcela zjevně nespravedlivý. Nelze ani hovořit o tom, že by byly úvahy soudů týkající se trestu nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily, proč uložily obviněnému trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon jej zařadily do věznice s ostrahou.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního ř.).
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu