ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.779.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 779/2021-385
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 8. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. J. , nar. XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 4 To 151/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 107/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 21 T 107/2019, byl obviněný J. J. uznán vinným ad 1) přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku a ad 2) zločinem těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §145 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §145 odst. 1 a §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 4 ks prázdné nábojnice, 1 ks drobného fragmentu z nemagnetického kovu, dvou plastových dóz s celkem 137 náboji, 1 ks pušky s optickým zaměřovačem a úsťovým tlumičem hluku výstřelu uložené v černém textilním pouzdře, 14 ks nábojů ráže 22 Long Rifle, 30 ks nábojů ráže 5,6 mm a 1 ks vystřelené střely ráže 5,6 mm.
O odvolání obviněného a státního zástupce proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 4 To 151/2020 , jímž podle §256 trestního řádu obě odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 12. 1. 2021 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že jak u výroku I., tak i výroku II. rozsudku soudu prvního stupně absentuje popis subjektivní stránky obou trestných činů, kdy u obou skutků je klíčové, zda obviněný skutečně věděl o provedených změnách na zbrani, a jak se tyto mohou projevit. Ve skutkové větě výroku o vině nalézací soud pouze slovy, že „ si byl obžalovaný této změny vědom “ popsal zavinění obviněného. Takový popis subjektivní stránky označil za nedostačující. Toto vyjádření totiž není ničím jiným než opisem složky vědění, která je součástí přímého úmyslu. Na žádném místě tento soud neuvádí, z čeho mělo vědomí obviněného ohledně změny úpravy zbraně plynout. Rovněž se na žádném místě svého rozsudku nalézací soud nezabýval tím, kterou z úprav zbraně byla její kinetická účinnost zvýšena a na základě které se měl tedy obviněný v rozporu se zákonem ozbrojovat. Namítl, že zcela absentuje provázanost na vědomí obviněného o tom, že byly zaslepeny příční otvory hlavně této zbraně. Dále uvedl, že 37 let od doby uplynutí jeho základního vojenského výcviku je příliš dlouhá doba na to, aby si pamatoval funkčnost zbraní. Navíc při základním vojenském výcviku ani nenabyl takové zkušenosti, aby věděl, že existuje zaslepení příčných otvorů na spodní straně hlavně, a co to má za účinek, nejedná se o skutečnost, která by byla součástí základního výcviku. Před svěřením zbraně obviněnému v rámci jeho služebního poměru u celního úřadu nebyl povinen absolvovat žádný povinný výcvik a ani jej neabsolvoval. Dále obviněný namítl, že další okolnost, která ve skutkové větě výroku o vině I. a II. absentuje, je vědomost obviněného o tom, jakou kinetickou účinnost uvedená zbraň po úpravách mohla vyvinout a jaká byla v případě výstřelu po živé osobě její zranitelnost. Obviněný byl celou dobu v domnění, že si pořídil „lepší vzduchovku“. U obou skutků ve skutkové větě výroků o vině I. a II. absentoval obsah zákonného znaku (subjektivní stránky obou trestných činů) skutkové podstaty nedovoleného ozbrojování a zločinu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu. Nalézací soud byl povinen skutkově vymezit, v čem mělo vědomí obviněného o změnách na zbrani spočívat, resp. z jakých skutečností či okolností bylo toto vědomí obviněného čerpáno. Obviněný také namítl, že mezi provedenými důkazy a zjištěnými skutečnostmi panuje extrémní nesoulad.
Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodnul.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupitelství . Státní zástupce tam činný nejprve uvedl, k čemu slouží dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a co lze v rámci něj namítat. Poté shledal, že obviněný formálně vytýká, že v popisu obou skutků absentuje popis okolností zakládajících subjektivní stránku trestného činu. Ve skutkové větě však je jasně uvedeno, že obviněný si byl vědom charakteru úprav provedených na zbrani a charakteru zbraně. Ve skutkových větách sice existence okolností zakládajících subjektivní stránku trestných činů byla vyjádřena pouze obecnou formulací, skutečnosti, ze kterých existence této vědomosti vyplývá, však byla rozvedena zejména v bodě 37. na str. 21 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. Tento soud poukázal mj. na zkušenosti obviněného se střelnými zbraněmi ze základní vojenské služby a služby u ozbrojeného sboru a zejména poukázal na skutečnost, že obviněný ze zbraně opakovaně střílel, a na druhy nábojů, které při tom používal. Soud v žádném případě nepostupoval v rozporu se zásadami formální logiky. Obviněný nevznesl ve svém dovolání hmotněprávní námitky týkající se nesprávné aplikace §15 odst. 1, 2 trestního zákoníku o úmyslném zavinění, ale na základě vlastních hodnotících úvah fakticky odmítl skutková zjištění uvedená v tzv. skutkových větách a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Jeho dovolací námitky jsou podle státního zástupce primárně skutkového charakteru a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obsahově neodpovídají. Dále státní zástupce uvedl, že obviněný nedůvodně absolutizuje otázku svých znalostí o technickém charakteru úprav na zbrani. K tomu státní zástupce konstatoval, že je notoricky známou skutečností, a to i pro osoby bez jakýchkoli odborných znalostí o zbraních a střelivu, že k nabývání vlastnictví a držení naprosté většiny palných střelných zbraní je třeba povolení příslušného státního orgánu, a že zásah střelou z takové zbraně může zasažené osobě způsobit závažné zranění nebo i smrt. V dovolání se obviněný prezentuje jako osoba bez jakýchkoli bližších technických znalostí o střelných zbraních. Pak ovšem, i kdyby nevěděl o provedených úpravách, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že střelná zbraň, kterou si opatřil, se svým charakterem neodlišuje od většiny běžných střelných zbraní, tj. že k jejímu držení je třeba povolení, a že střelbou z takové zbraně lze zasažené osobě způsobit závažné zranění nebo i smrt. Tvrzení o „lepší vzduchovce“ státní zástupce označil za absurdní. Zdůraznil, že obviněný zcela pominul okolnost, že přechovával též úsťový tlumič hluku výstřelu jako zakázaný doplněk zbraně. Přechovávání zakázaného doplňku zbraně je přitom samo o sobě způsobilé naplnit skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku. Na závěr uvedl, že dovolací námitky obviněného pro svůj skutkový charakter obsahově neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Skutková zjištění soudy učiněná navíc nejsou podle něj v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i dost. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Obviněný J. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu v Břeclavi netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování procesu dokazování a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, byť formálně se o to obviněný svými námitkami pokoušel, ale směřovaly do hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání formálně vznášel námitky týkající se absence naplnění subjektivní stránky posuzovaných trestných činů, avšak nevznášel hmotněprávní námitky týkající se nesprávné aplikace §15 odst. 1, 2 trestního zákoníku o úmyslném zavinění, ale na základě vlastních hodnotících úvah fakticky odmítal skutková zjištění uvedená v tzv. skutkových větách a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Jeho námitky byly tedy skutkového charakteru, nikoli hmotněprávního, jak vyžaduje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který se obviněný ve svém dovolání odkázal. Konkrétně šlo o námitky, že nebylo prokázáno, zda skutečně věděl o provedených změnách na zbrani, a jaké to mohlo mít následky, že se nalézací soud nezabýval tím, kterou z úprav zbraně byla její kinetická účinnost zvýšena, že v rozhodnutí nalézacího soudu absentovala provázanost na vědomí obviněného o tom, že byly zaslepeny příční otvory hlavně u této zbraně, že 37 let od uplynutí jeho základního vojenského výcviku je příliš dlouhá doba na to, aby si pamatoval funkčnost zbraní, že při základním vojenském výcviku nenabyl takové zkušenosti ohledně možnosti zaslepení příčných otvorů na spodní straně hlavně, a nevěděl ani jaký to může mít účinek, že u celního úřadu neabsolvoval žádný povinný výcvik, že byl celou dobu v domnění, že si pořídil „lepší vzduchovku“. Všechny tyto jeho námitky směřovaly do oblasti skutkových zjištění a dokazování. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují uplatněný ani žádný jiný zákonný dovolací důvod. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by byla skutková zjištění učiněná soudy v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Nejvyšší soud podotýká, že ve skutkových větách sice byla existence okolností zakládajících subjektivní stránku trestných činů vyjádřena pouze obecnou formulací, skutečnosti, ze kterých však existence této vědomosti vyplývá, byly rozvedeny zejména v bodě 37. na str. 21 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. Soud prvního stupně poukázal např. na zkušenosti obviněného se střelnými zbraněmi ze základní vojenské služby a ze služby u ozbrojeného sboru. Rovněž poukázal na druhy nábojů, které obviněný používal a na to, že obviněný ze zbraně střílel opakovaně. Nalézací soud postupoval plně v souladu se zásadami formální logiky. Obviněný naproti tomu nedůvodně zpochybňoval otázku svých znalostí o technickém charakteru úprav zbraně. K tomu je třeba konstatovat, že je notoricky známou skutečností, a to i pro osoby bez odborných znalostí o zbraních, jak se obviněný ve svém dovolání prezentuje, že k nabývání vlastnictví a držení většiny palných střelných zbraní je třeba povolení příslušného státního orgánu, a že zásah střelou z takové zbraně může zasažené osobě způsobit závažné zranění či smrt. Tvrzení obviněného o tom, že si pořídil lepší vzduchovku, je třeba v kontextu s tím, jaké náboje používal, přičemž je nemyslitelné, že by nevěděl o úpravě zbraně za účelem zvýšení její palné síly, označit za zcela nevěrohodné, absurdní. Rovněž je třeba poukázat na skutečnost, že obviněný pominul podstatnou okolnost o jím přechovávaném úsťovém tlumiči hluku výstřelu, který je zakázaným doplňkem zbraně. Přechovávání zakázaného doplňku zbraně je při tom samo o sobě způsobilé naplnit skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 4. 8. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu