ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.827.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 827/2021-857
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2021 o dovolání, které podal obviněný D. F. , nar. XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 4 To 217/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 98/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2020, sp. zn. 3 T 98/2020, byl obviněný D. F. uznán vinným pod body 5 a 7 zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, v bodech 1–4 a 6 přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, pod body 1, 3, 4 a 6 přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, pod bodem 5 přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku. Za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku (v bodě 1, 2) a přečin vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2020, sp. zn. 8 T 2/2020, který nabyl právní moci téhož dne, byl podle §205 odst. 3 trestního zákoníku, za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku a §45 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 36 měsíců. Za zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku a za přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku (v bodech 3 až 7) byl podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku obviněný zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla dále obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 1.917 Kč a poškozené společnosti Financial Consorcium, s. r. o., škodu ve výši 1.754 Kč. Podle §226 písm. c) trestního řádu byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován pokračující útok přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 trestního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal.
O odvolání obviněného D. F. proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 4 To 217/2020 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 trestního řádu napadaný rozsudek zrušil v odsuzující části a podle §259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 trestního zákoníku zrušil výrok o vině o pokračujícím přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku a celý výrok o trestu, jakož i navazující výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a to z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2020, sp. zn. 8 T 2/2020, který nabyl právní moci téhož dne, a znovu rozhodl tak, že obviněného shledal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (v bodech 5 a 7), přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku (v bodech 1–2), přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku (v bodech 3, 4 a 6), přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku (v bodech 3, 4 a 6), přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku (v bodě 5). Za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku (v bodě 1, 2) a přečin vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2020, sp. zn. 8 T 2/2020, který nabyl právní moci téhož dne, byl podle §205 odst. 3 trestního zákoníku, za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku a §45 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 36 měsíců. Za zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku a za přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku (v bodech 3 až 7) byl podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku obviněný zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla dále obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 1.917 Kč a poškozené společnosti Financial Consorcium, s. r. o., škodu ve výši 1.754 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný nesprávné právní posouzení skutku ze strany odvolacího soudu shledal v nedostatečné argumentaci vyvracející jeho tvrzení, který v odvolacím řízením primárně brojil proti provedeným výslechům poškozených V. P. a T. D. Nesouhlasil s tím, že nebylo nutné vypracovávat znalecký posudek. Podle něj je zřejmé, že síla a celková hodnota důkazu v podobě výslechu svědka závislého na omamných a psychotropních látkách je nižší, než svědka, který není pravidelným uživatelem drog a jiných omamných látek. Obviněný namítl, že výpověď svědkyně B. není věrohodná, a nelze na ní proto založit odsouzení obviněného, a to z obdobných důvodů jako v případě svědkyně T. D. a V. P. Rovněž se jedná o osobu užívající tvrdé návykové látky, navíc má trestní minulost. Podle obviněného měl odvolací soud přistoupit k aplikaci zásady in dubio pro reo, která byla jeho nesprávným postupem porušena, stejně jako bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Podle mínění obviněného nelze vynést odsuzující rozsudek na základě výpovědí svědků, kteří sami žijí v pochybném prostředí a jsou pachateli trestných činů, případně uživateli drog. Stále proto přetrvávají důvodné pochybnosti o skutečném průběhu a okolnostech jednání, za které byl obviněný odsouzen. K tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud po provedeném řízení zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 4 To 217/2020, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupkyně tam činná uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku. Zabývaly se tudíž jimi nalézací i odvolací soud. Dále státní zástupkyně odmítla tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky obviněného, které v této souvislosti vznesl, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat, a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Státní zástupkyně souhlasila s názorem odvolacího soudu, že již soud prvního stupně učinil skutkové závěry a závěry ohledně věrohodnosti obou poškozených a podrobně je ve svém rozhodnutí odůvodnil. Věrohodnosti výpovědi obou poškozených odpovídají známky násilí nalezené na jejich těle při ohledání. K tomu uvedla, že ve výpovědích těchto svědků se nevyskytly žádné rozpory, jejich výpovědi korespondují s dalšími provedenými důkazy, proto v daném případě nebylo třeba jejich výpovědi hodnotit ze strany znalců. Závěrem státní zástupkyně uvedla, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání podle ní nebyl naplněn.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila výslovný souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Obviněný D. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Městského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný své dovolací námitky již uplatnil v řízení před nižšími soudy. Dále je třeba uvést, že jeho argumentace byla založena výlučně na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho zpochybňování skutkového stavu věci. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly do hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a na základě vlastního posouzení namítal, že se předmětného trestného činu nedopustil. Konkrétně šlo o námitky, že odvolací soud nedostatečně odůvodnil jeho tvrzení, kterým brojil proti provedeným výslechům poškozených V. P. a T. D., že bylo nutné vypracovat znalecký posudek ohledně jejich věrohodnosti, že hodnota důkazu spočívajícího ve výslechu svědka závislého na omamných a psychotropních látkách je nižší, že výpověď svědkyně B. není věrohodná a nelze na ní založit odsouzení obviněného, že tato svědkyně, stejně jako poškozená T. D. a poškozený V. P., užívala tvrdé návykové látky a navíc měla trestní minulost, nebo že přetrvávají důvodné pochybnosti o skutečném průběhu a okolnostech údajného trestného jednání obviněného. Všechny tyto jeho námitky směřovaly do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Námitkami vznesenými v dovolání se již náležitě a dostatečně podrobně zabýval soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Skutkové závěry soudů jsou podepřeny výsledky provedeného dokazování a nejsou extrémně vadné, neboť v konečném důsledku mají oporu v provedených důkazech.
Nejvyšší soud dodává, že lze plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, který konstatoval, že nalézací soud učinil správné skutkové závěry a závěry ohledně věrohodnosti obou poškozených. Nalézací soud tento svůj závěr dostatečně odůvodnil. Věrohodnost výpovědí obou poškozených byla potvrzena objektivně nalezenými známkami násilí na jejich tělech. Ve výpovědích se nevyskytly rozpory a plně korespondují s dalšími provedenými důkazy. Nebyl žádný prostor pro případnou úvahu o nepravdivých konstrukcích výpovědí poškozených osob.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo, neboli „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o zásadu procesní a nikoli hmotněprávní. Uplatní se pouze tehdy, pokud po vyčerpání všech v úvahu přicházejících důkazních prostředků nelze bez důvodných pochybností prokázat skutkový stav. Taková situace v tomto případě nenastala. Argumentace jejím nepoužitím sama o sobě není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod. Porušením této zásady není situace, kdy se způsob hodnocení důkazů ze strany soudů nekryje s představami obviněného.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu