ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.98.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 98/2021-2911
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2021 o dovolání, které podali obvinění J. Š., nar. XY, bytem XY, J. U. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 6 To 67/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 3/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 57 T 3/2017, ve kterém je podrobně popsán skutkový děj, na který tímto Nejvyšší soud odkazuje, byl obviněný J. Š. uznán vinným pod bodem ad 1. – 4. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku (ad 2.) ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Obviněný J. U. byl tímto rozsudkem uznán vinným pod bodem ad 1., 3. a 4. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněné E. U. Za uvedené jednání byl obviněný J. Š. odsouzen při nezměněném výroku o vině trestnými činy podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 trestního zákoníku a podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. 9. 2018, sp. zn. 2 T 143/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 11 To 339/2018, podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. 9. 2018, sp. zn. 2 T 143/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 11 To 339/2018, byl tímto rozsudkem zrušen a současně byla zrušena všechna další rozhodnutí obsahově na zrušený výrok o trestu navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný J. U. při nezměněném výroku o vině trestnými činy těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 3 T 24/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 10 To 525/2015, byl podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pět a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 3 T 24/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 10 To 525/2015, byl tímto rozsudkem zrušen a současně byla zrušena všechna další rozhodnutí obsahově na zrušený výrok o trestu navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §73 odst. 1, 3, trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyřicet dva měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněným J. Š. , J. U. a E. U. stanovena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému A. T. škodu ve výši 83.884 Kč se zákonným úrokem z prodlení od právní moci rozsudku. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněným J. Š. a J. U. stanovena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené J. L. nemajetkovou újmu ve výši 250.000 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená J. L. s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená B. M. s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, obviněných J. Š. a J. U. a poškozené J. L. proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 6 To 67/2019 , jímž z podnětu odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, obviněných J. Š. a J. U. a poškozené J. L. napadený rozsudek podle §258 odst. 2 trestního řádu částečně zrušil, a to z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. d), f) trestního řádu ve výrocích o trestech uložených všem obviněným a ve výrocích o náhradě škody a nemajetkové újmy, jež se týkaly poškozené J. L. Za podmínek podle §259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu rozhodl tak, že obviněného J. Š. při nezměněném výroku o vině trestnými činy podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. 9. 2018, sp. zn. 2 T 143/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 11 To 339/2018, podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §43 odst. 2, věta druhá trestního zákoníku zrušil výrok o tretu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. 9. 2018, sp. zn. 2 T 143/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 11 To 339/2018, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na zrušený výrok o trestu navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2. odst. 5 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb o výši denní sazby 1.750 Kč, tj. 350.000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody na devět měsíců. Obviněný J. U. byl podle §209 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2. odst. 5 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb o výši denní sazby 1.250 Kč, tj. 250.000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody na šest měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněným J. Š. , J. U. stanovena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené J. L. majetkovou škodu ve výši 2.390.000 Kč. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněným J. Š. , J. U. stanovena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené J. L. nemajetkovou újmu ve výši 100.000 Kč.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění dovoláním . Obviněný J. Š. ve svém dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Namítl, že skutky byly nesprávně posouzeny, protože soudy nevzaly v úvahu pochybnosti ve vztahu k provedeným důkazům, důkazy navržené dovolatelem k jeho obhajobě nepřipustily, a porušily tak jeho právo na spravedlivý proces. K tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu. Dále namítl, že nalézací soud jednotlivé důkazy ve svém souhrnu nesprávně vyhodnotil, což vedlo i k nesprávné právní kvalifikaci jednání obviněného, u kterého absentoval podvodný úmysl za účelem obohacení sebe nebo další osoby. Skutková zjištění soudů označil za nedostatečná, neboť se nevypořádaly s rozpory ve výpovědích svědků, s předloženými listinami, které potvrzují jeho verzi skutkových zjištění a verzi ostatních obžalovaných. Obviněný navrhoval řadu svědků k podpoře svých tvrzení, soud prvního stupně však tyto svědky odmítl jako nadbytečné a odvolací soud mu nesprávně přisvědčil, přestože výpovědi slyšených svědků trpěly rozpory a byly nevěrohodné, jelikož se jednalo o problémové osoby. Blíže popsal rozpory ve výpovědích poškozené S. H., poškozené B. M., A. T. a J. L. a uvedl k tomu svou verzi skutkových zjištění. Obviněný má za to, že mu nebyl bezpečně prokázán podvodný úmysl, a proto skutkovou podstatu předmětného trestného činu nenaplnil. Přitom podle judikatury Ústavního soudu i jednotlivý důkazní prostředek nebo jeho opomenutí může mít podstatný vliv na rozhodnutí ve věci samé. Skutečnost, že jím navržení svědci nebyli vyslechnuti považuje za porušení jeho práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces. Soud pak v důsledku toho nesprávně zhodnotil základní znaky skutkové podstaty stíhaného jednání na straně odsouzeného, a to jak subjektivní, tak i objektivní stránku posuzovaného trestného činu. Soud nepostupoval v souladu se zásadou řádného zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, ani se zásadou volného hodnocení důkazů. Dále obviněný namítl, že v důsledku novely trestního zákoníku, účinné od 1. 10. 2020, která pro pachatele upravuje příznivěji výši domněle způsobené škody, a tedy i míru škodlivosti jednání pro společnost a menší závažnost tvrzeného trestného činu, měly být skutky, které údajně obviněný spáchal, posuzovány již podle této mírnější právní kvalifikace.
Obviněný J. Š. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265m odst. 1 trestního řádu napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a odsouzeného v plném rozsahu zprostil obžaloby, nebo aby podle §265l trestního řádu věc vrátil k novému řízení a rozhodnutí. Podle §265o odst. 1 trestního řádu obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, neboť obviněný již nastoupil výkon trestu odnětí svobody.
Obviněný J. U. ve svém dovolání uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a k) trestního řádu. Blíže uvedl, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, která jsou podle něj nesprávná a zcela nedostatečná. Provedené důkazy jsou podle něj v extrémním rozporu se skutkovými a právními závěry soudů. Skutková zjištění minimálně u skutku 1. a 3. svědčí podle jeho mínění maximálně o pomoci obviněného hlavnímu pachateli ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Popis skutku neodpovídá výsledkům provedeného dokazování a je s nimi v tzv. extrémním rozporu. Výrok o jeho vině je založený především na výpovědích svědků, zejména poškozených. Ostatní provedené důkazy jsou jen nepřímého charakteru a zejména ve vztahu k osobě obviněného nemají žádnou vypovídající hodnotu stran naplnění zákonným znakům projednávané trestné činnosti. Ve vztahu ke skutku 1. rozsudku obviněný rozebral obsah jednotlivých důkazů, na kterých demonstroval, že jsou nekonkrétní a nepřezkoumatelné. Dodal, že obdobné panuje i ve vztahu ke skutku č. 3. Ke skutku 1. a 3. byla provedena řada listinných důkazů, přičemž tyto nepřímé důkazy nemají ve vztahu k účastenství obviněného v širším smyslu (§23 trestního zákoníku) žádnou důkazní potenci. Z těchto listin je spíše patrné, že participace obviněného na projednávané trestné činnosti byla minimální, nebo vůbec žádná. Poukázal například na emailovou korespondenci ze dne 19. 1. 2015 nebo na vyjádření společnosti Deprint, s. r. o. Rovněž poukázal na výpověď spoluobviněného a konstatoval, že skoro vždy vystupoval jako jeho řidič, a pokud se objevil u nějakého jednání s poškozenými, tak byl jenom doprovodem. On nevkládal inzerci s nabídkou půjček finanční hotovosti, nesjednával takové půjčky ani nevedl jednání s poškozenými. Nebyl ani tou osobou, na kterou měly být předmětné nemovitosti převedeny. Jeho mentální i intelektuální úroveň by na takové jednání nestačila. Namítl, že v takovém případě mělo být postupováno podle §2 odst. 1 trestního řádu a v souladu s principem in dubio pro reo. K tomu dodal, že u skutku č. 1 a 3. mělo být jeho jednání posouzeno jako pokračování v pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku ke zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, neboť u těchto skutků způsobil škodu ve výši 3.980.000 Kč. U skutku č. 4 mohlo být jeho jednání posouzeno eventuálně jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, neboť tímto skutkem byla způsobena škoda ve výši 1.463.080 Kč. Jako druhý dovolací důvod obviněný namítl nedostatečnost, resp. neúplnost výrokové části rozsudku soudu druhého stupně. Enunciát podle něj neobsahuje náležité vymezení skutku, tedy skutkovou větu totožnou s popisem skutku uvedeným v žalobním návrhu. Pokud soud druhého stupně nahradil výrok soudu prvního stupně, tak je vázán ve vztahu k výrokové části, ale současně též k odůvodnění rozhodnutí prakticky stejnými náležitostmi, jaké zákon staví pro postup nalézacího soudu. Proto pokud soud druhého stupně zrušil, byť částečně, rozsudek soudu prvního stupně, měl do výrokové části rozsudku uvést popis skutku. V případě, že odvolací soud vydá nové rozhodnutí, musí být stejně respektovány obsahové náležitosti rozsudku uvedené v §120 odst. 3 trestního řádu. V posuzované trestní věci nebyla zcela respektována výkladová pravidla k předmětnému §123 trestního řádu. Pokud odvolací soud ruší pouze výrok o trestu či výroky o náhradě škody, měl by ve svém novém výroku uvést, za jaký trestný čin obviněného uznává vinným a podle jakého ustanovení tedy ukládá nový trest. K tomu obviněný odkázal na komentářovou literaturu. V posuzovaném výroku rozhodnutí odvolacího sudu absentuje údaj o trestném činu, ohledně kterého zůstal rozsudek nalézacího soudu nedotčen. K tomu dodal, že ani výrok soudu prvního stupně není bezvadný, jelikož postrádá informaci o tom, zda se jedná o pokračující trestný čin, resp. pokračující zločin podvodu. Podle obviněného jsou dány též důvody pro zrušení napadených rozhodnutí, protože od 1. 10. 2020 je účinný zákon č. 333/2020 Sb., kterým se mění trestní zákoník. Je proto třeba se nově zabývat otázkou, zda je nová právní úprava pro obviněného příznivější. Podle nové právní úpravy je totiž škodou velkého rozsahu škoda dosahující částky nejméně 10.000.000 Kč. Nová úprava hranice výše škody má nepochybně vliv také na posouzení přiměřenosti trestní sankce a stanovení druhu trestu a jeho výměry. Nejenom kvůli jiné trestní sazbě, ale také kvůli nižší společenské škodlivosti a celkové nižší povaze a závažnosti daného trestného činu, by měly být skutky údajně spáchané obviněným posuzovány mírněji.
Obviněný J. U. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí, tj. rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Vrchního soudu v Praze, aby podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal příslušnému soudu věc v nezbytném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně, aby podle §265m odst. 1 trestního řádu rozhodl Nejvyšší soud ve věci sám. Doplnil, že vzhledem k tomu, že od 1. 10. 2020 došlo ke změně v právní úpravě, mělo by být rozhodnuto v souladu se zásadou retroaktivity podle pro pachatele příznivějšího zákona. Dále obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 trestního řádu po předběžném přezkoumání jeho mimořádného opravného prostředku rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Zároveň obviněný prohlásil, že souhlasí s tím, aby Nejvyšší soudu jeho věc projednal v neveřejném zasedání.
Opis dovolání obviněných byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupkyně, tam činná, k dovolání obviněného J. U. konstatovala, že se domáhá pouze přehodnocení soudy učiněných skutkových zjištění. Blíže popsala, v čem spočívá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Konstatovala, že jeho námitky, které se týkaly rozhodných skutkových zjištění, na kterých je výrok o vině obviněného U. založen, nemohou mít povahu právně relevantních námitek, a to i přesto, že jejich prostřednictvím poukazoval na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť námitky založil na deformaci vypovídající hodnoty provedených důkazů. Obviněný U. se omezil především na polemiku se skutkovými zjištěními soudů a k tomu nabídl vlastní způsob hodnocení výpovědí poškozených. Opomíjel při tom však hodnotící úvahy soudů, kterými byly dovedeny k přesvědčivému závěru o tom, že okolnosti předmětných smluv o půjčkách, jakož i způsob, jakým na nich ten který obviněný aktivně participoval, byly ze strany poškozených popsány věrohodně. K tomu státní zástupkyně odkázala na judikaturu a uvedla, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvrácení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. Onen ucelený argumentační systém je přitom v dotčených rozhodnutích obsažen. Pokud se obviněný U. pasoval pouze do role řidiče, tak výsledky provedeného dokazování byla jeho obhajoba vyvrácena. Opatřená zjištění o povaze jeho trestné součinnosti se spoluobviněným J. Š. spolehlivě pokrývají variantu částečného přispění v rámci společného podvodného jednání proti majetku poškozených, aniž by byly dány pochybnosti o tom, že se jeho jednání stalo jak objektivně, tak i subjektivně složkou skutkového děje, který ve svém celku tvořil jednání trestné povahy. Dodala k tomu, že společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů ve spojení s námitkou, že v posuzovaném případě takový konsenzus nebyl prokázán, neboť není vyžadován. Skutková zjištění o intenzitě zapojení obviněného U. do podvodného jednání s poškozenými pod jemu přisouzenými body výroku o vině totiž nevypovídají o tom, že by spoluobviněného Š. na některých schůzkách s poškozenými pouze doprovázel, popř. jej vozil na místa jejich schůzek. Za nepřiléhavý označila jeho odkaz na ustálenou judikaturu (srov. č. 51/1979, č. 22/1990, č. 61/1994, č. 49/2009 Sb. rozh. trestního). Státní zástupkyně nesouhlasila s obviněným ani v názoru, že jeho jednání ad. 1 a ad. 3 výroku o vině mělo být posouzeno jako pokračování v pomoci ke zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Také obviněný J. Š. podle jejího mínění argumentoval skutkově. K jeho dovolání blíže uvedla, že prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace namítal nedostatek důkazního podkladu k vyvrácení jeho obhajoby o jiných než poškozenými vylíčených okolnostech uzavření smluv o půjčkách. Pokud obviněný měl na mysli takový zásah do svého práva na spravedlivý proces, který je založen na fenoménu tzv. opomenutých důkazů, pak jej odůvodnil pouze svým nesouhlasem s vyhodnocením opatřeného důkazního stavu věci. Poukazovaným důkazním návrhům v reakci na dosažený důkazní stav věci totiž nemohl odvolací soud vyhovět, neboť k otázce jejich validity musel přistupovat na podkladě doposud opatřené a jím blíže rozvedené důkazní materie. Mimořádné podmínky k zásahu do skutkového stavu věci v řízení o dovolání, které spočívají v neúplnosti rozhodných skutkových zjištění, tzv. opomenutých důkazů, tedy nebyly ze strany obviněného J. Š. splněny. Proto nemohl učinit způsobilým předmětem dovolacího přezkumu takové námitky, kterými poukazoval na nevěrohodnost výpovědí jednotlivých poškozených ad 1. – ad 4. výroku o vině. Dále státní zástupkyně konstatovala, že namítaná nesprávnost právního posouzení skutku byla ze strany obou obviněných naplněna pouze jedinou kvalifikovanou námitkou vztahující se k časové působnosti trestních zákonů. Nová trestněprávní úprava se v řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku však neužije, protože předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu může být výlučně správnost užití těch právních předpisů ze strany soudů nižších stupňů, které byly platné a účinné v době jejich rozhodování (viz §2 odst. 1 trestního zákoníku a přiměřeně k tomu např. rozhodnutí č. 48/2011 Sb. rozh. trestní). Z hlediska dále uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu státní zástupkyně uvedla, že v namítaném směru zůstává rozhodným výklad §123 trestního řádu. Konkrétně jeho věta druhá, podle níž na souvislost předmětných výroků s výroky, v nichž zůstal dřívější rozsudek nezměněn, odvolací soud pouze poukáže. Státní zástupkyně se tak neztotožnila s názorem obviněného U., že by za popsané situace bylo vydáno rozhodnutí nové a že tak musí být respektovány obsahové náležitosti rozsudku, uvedené v §120 odst. 3 trestního řádu, které se však vztahují výlučně k výroku o vině. Z odkazu obviněného na komentářovou literaturu nevyplývá, že pokud odvolací soud ruší pouze výrok o trestu a výrok o náhradě škody, měl by ve svém výroku uvést, za jaký trestný čin obviněného uznává vinným. Z návětí výrokové části rozsudku odvolacího soudu ad II., která se za tam uvedených podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu vztahuje na oba obviněné, je zřejmé, jak a za co se tito při nezměněném výroku o vině odsuzují. Blíže pak státní zástupkyně popsala, proč je evidentní, že odvolací soud obviněnému v této procesní návaznosti uložil podle §209 odst. 5 trestního zákoníku tam dále specifikované formy jeho trestního postihu. Státní zástupkyně tuto námitku obviněného U. neshledala důvodnou. Za procesní vadu odsuzujícího rozsudku v tom směru, že výrok o vině je neúplný ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu, nebylo možné považovat skutečnost, že soud ve výrokové části svého rozhodnutí výslovně neuvedl, že obviněný spáchal pokračující trestný čin, pokud jak z výroku, tak z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud jeho jednání uvedené pod několika body výroku rozsudku posuzoval jako jeden skutek de iure.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněných J. U. a J. Š. tak, že se odmítají podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) trestního řádu v souladu s §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Obviněný J. Š. i obviněný J. U. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Obě dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), dovolání obou obviněných byla podána prostřednictvím jejich obhájců (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a obě současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění opírají svá dovolání, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) trestního řádu, na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, odst. 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Městského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněných. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud považuje za vhodné vypořádat dovolací námitky obou obviněných v souhrnu. Je nutné konstatovat, že dovolací argumentace obou obviněných byla zaměřena především na zpochybňování zjištěného skutkového stavu a na zpochybňování provedeného dokazování. To se konkrétně týkalo námitek, kterými obviněný J. Š. namítal, že soudy jednotlivé důkazy nesprávně vyhodnotily a dospěly k nesprávné právní kvalifikaci, protože u něj absentoval podvodný úmysl, a proto skutkovou podstatu předmětného trestného činu nenaplnil, že skutková zjištění soudů byla nedostatečná, jelikož se nevypořádaly s nesrovnalostmi v provedených důkazech, že výpovědi slyšených svědků trpěly rozpory a byly nevěrohodné, nebo že soudy nevyslechly jím navržené svědky. Ve vztahu k dovolací argumentaci obviněného J. U. se to týkalo námitek, že skutková zjištění soudů jsou nesprávná a nedostatečná, že minimálně u skutku 1. a 3. svědčí pouze o pomoci obviněného hlavnímu pachateli, že provedené důkazy jsou v extrémním rozporu se skutkovými a právními závěry soudů, že jeho vina byla postavena pouze na výpovědích svědků poškozených, že ostatní provedené důkazy byly nepřímého charakteru a ve vztahu k osobě obviněného neměly žádnou vypovídající hodnotu, že téměř vždy vystupoval pouze jako řidič spoluobviněného nebo byl jeho doprovod, že nevkládal nabídky půjček, nesjednával je, nevedl jednání s poškozenými, ani na něj nebyly předmětné nemovitosti převedeny. Všechny tyto námitky obviněných byly skutkového charakteru nebo jimi hodnotili provedené důkazy. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je jasně zřetelná obsahová vazba, nelze proto souhlasit ani s námitkou extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Závěry obou soudů lze považovat za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování.
K tomu je třeba poznamenat, že obviněný J. U. se dovolací argumentací domáhal přehodnocení soudy učiněných skutkových zjištění. Jeho námitky týkající se rozhodných skutkových okolností, na kterých je založen výrok o vině tohoto obviněného, nemohly mít povahu právně relevantních námitek, a i to navzdory tomu, že jejich prostřednictvím namítal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Tyto námitky však byly založeny na deformaci vypovídající hodnoty provedených důkazů a na polemice se skutkovými zjištěními. Obviněný v tomto ohledu opomenul, že soudy na základě komplexní důkazní jistoty dospěly k přesvědčivému závěru, že okolnosti předmětných smluv o půjčkách, jakož i způsob, jakým na nich dotyční obvinění aktivně participovali, byly ze strany poškozených popsány zcela věrohodně. Nutno navíc dodat, že soudy v tomto ohledu nemají povinnost budovat vlastní závěry na základě podrobné oponentury a vyvracení jednotlivých námitek obviněného, pokud proti obhajobě postaví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v souladu se zákonem rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. Takovýto ucelený argumentační systém je v posuzovaných rozhodnutích jednoznačně obsažen. Z odůvodnění jednotlivých rozhodnutí je dobře patrné, jaké jednání je obviněným kladeno za vinu, jaké delikty jsou v tom spatřovány, i na základě jakých důkazů se tak stalo. V návaznosti na výsledky provedeného dokazování proto lze konstatovat, že obhajoba obviněného U., který měl v celém případu vystupovat jako řidič a pouze doprovázet obviněného Š., byla vyvrácena. V posuzovaném případě skutková zjištění o intenzitě a způsobu zapojení obviněného do podvodného jednání s poškozenými pod jemu přisouzenými body výroku o vině nevypovídají o tom, že by spoluobviněného Š. na některých schůzkách s poškozenými pouze doprovázel, popřípadě ho vozil na místa schůzek. Z tohoto důvodu pak nelze souhlasit s obviněným ani v tom, že jeho jednání ad. 1 a ad. 3 výroku o vině mělo být posouzeno jako pokračování v pomoci ke zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku.
Skutkově byla zaměřena také dovolací argumentace obviněného J. Š. Důkazní podklad však byl plně dostačující pro vyvrácení jeho obhajoby o jiných okolnostech uzavření předmětných smluv o půjčkách. Pokud obviněný namítl zásah do jeho práva na spravedlivý proces v důsledku opomenutých důkazů, tak je třeba uvést, že jej odůvodnil pouze svým nesouhlasem s vyhodnocením důkazního stavu věci. Důkazním návrhům nemohl odvolací soud vyhovět, jelikož k otázce jejich potřebnosti musel přistupovat na podkladě do té doby opatřené a jím logicky zhodnocené důkazní materie. Nejvyšší soud tedy neshledal podmínky k zásahu do skutkového stavu věci, které by spočívaly v neúplnosti rozhodných skutkových zjištění. Z tohoto důvodu nemohl učinit způsobilým předmětem dovolacího přezkumu takové námitky obviněného, kterými poukazoval na nevěrohodnost výpovědí jednotlivých poškozených ad 1. – ad 4. výroku o vině.
K námitce obviněného J. U., že byl porušen princip in dubio pro reo, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o zásadu procesní a nikoli hmotněprávní a Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Argumentace jejím neužitím sama o sobě není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod. Porušením této zásady není bez dalšího ani situace, kdy z různých verzí skutkového děje se soud přiklonil k verzi uvedené v obžalobě. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že o učiněných skutkových zjištěních nepřetrvávají důvodné pochybnosti.
Namítaná nesprávnost právního posouzení skutku, kterou vznesli oba obvinění, byla v dovolání obou naplněna pouze jedinou námitkou, která se týkala časové působnosti trestních zákonů. Obvinění namítli, že nová úprava hranice výše škody měla vliv na posouzení přiměřenosti trestní sankce a stanovení druhu trestu a jeho výměry. Kvůli jiné trestní sazbě a nižší společenské škodlivosti posuzované trestné činnosti měly být jimi spáchané skutky posuzovány mírněji. V souvislosti s přijetím novely trestního zákoníku [viz zákon č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony ze dne 22. července 2020], došlo s účinností od 1. října 2020 i ke změně ustanovení §138 odst. 1, který stanovil pro potřeby trestního práva nově hranice výše škody. Nejvyšší soud konstatuje, že tato novelizovaná trestněprávní úprava se v řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku v tomto případě neužije, neboť předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu může být výlučně správnost užití těch právních předpisů ze strany soudů nižších stupňů, které byly v době jejich rozhodování platné a účinné, resp. byly platné a účinné k datu vydání jejich rozhodnutí, kterými došlo k ukončení trestního stíhání obou obviněných. K tomu viz §2 odst. 1 trestního zákoníku a přiměřeně též např. rozhodnutí č. 48/2011 Sb. rozh. trestní.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu se vztahuje na případy, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V rámci jeho prvé alternativy lze namítat, že rozhodnutí neobsahuje určitý výrok jako celek, ačkoliv jej měl soud podle zákona do výrokové části pojmout. Druhou variantou je možno argumentovat, neobsahuje-li určitý výrok některou jeho podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
Obviněný U. v tomto směru namítal, že výrok odvolacího soudu neobsahuje náležité vymezení skutku. Za situace, kdy odvolací soud ruší výrok o trestu či výroky o náhradě škody, měl by ve svém novém výroku uvést, za jaký trestný čin obviněného uznává vinným, a podle jakého ustanovení ukládá nový trest.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že vytýkané pochybení nelze chápat jako neúplnost výroku jako takového – tak by tomu bylo pouze v případě, že by chyběla některá ze zákonem stanovených obligatorních náležitostí určitého výroku. Rozhodný je v tomto ohledu výklad §123 trestního řádu, který stanovuje, že „ Soud, který rozhoduje znovu ve věci, v níž dřívější rozsudek byl na podkladě odvolání, stížnosti pro porušení zákona nebo návrhu na obnovu zrušen jen částečně, pojme do nového rozsudku pouze ty výroky, stran nichž věc znovu rozhoduje. Na souvislost těchto výroků s výroky, v nichž zůstal dřívější rozsudek nedotčen, přitom poukáže “. Relevantní ve vztahu k posuzovanému případu je zejména věta druhá tohoto ustanovení. Nelze se tedy ztotožnit s názorem, že pokud za popsané situace bylo vydáno rozhodnutí nové, musely být stejně respektovány obsahové náležitosti rozsudku, uvedené v §120 odst. 3 trestního řádu, které se však vztahují výlučně k výroku o vině. Přiléhavý není ani odkaz obviněného na komentářovou literaturu, ze které nevyplývá povinnost odvolacích soudu, ruší-li pouze výrok o trestu a výrok o náhradě škody, ve svém výroku uvést, za jaký trestný čin obviněného uznává vinným. Z návětí výrokové části rozsudku odvolacího soudu ad II., která se za tam uvedených podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu vztahuje na oba obviněné, je zřejmé, jak byli tito obvinění při nezměněném výroku o vině odsouzeni. Na základě slovní formulace výroku rozsudku odvolacího soudu nemohly vzniknout pochyby o tom, že se obviněnému v procesní návaznosti (popsané právě v návětí výrokové části) ukládají podle §209 odst. 5 trestního zákoníku tam specifikované formy trestního postihu. K tomu lze ještě doplnit, že za procesní vadu odsuzujícího rozsudku v tom směru nelze považovat skutečnost, že nalézací soud ve výrokové části svého rozhodnutí výslovně neuvedl, že obviněný spáchal pokračující trestný čin. Jak z výroku, tak z odůvodnění rozsudku je totiž dobře seznatelné, že soud jeho jednání uvedené pod několika body výroku rozsudku posuzoval jako jeden skutek de iure. Tyto námitky obviněného U. proto Nejvyšší soud neshledal důvodnými.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněných nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu