ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.987.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 987/2021-271
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 10. 2021 o dovolání, které podal obviněný R. S. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 3 To 23/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 2/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 3 T 2/2019, byl obviněný R. S. uznán vinným ze spáchání přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 3 písm. e) trestního zákoníku. Za to byl podle §345 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 3 To 23/2021 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 3. 2021 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že byl zjevně nespravedlivě odsouzen za křivé obvinění namísto toho, aby bylo příslušnými orgány řádně prověřeno jeho oznámení o násilí ze strany příslušníků vězeňské služby, a to za splnění požadavků tzv. účinného vyšetřování podezření ze špatného zacházení, které je vyžadováno Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a z ní vyplývající judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu. Soudy se dostatečně nevypořádaly se všemi skutkovými okolnostmi a provedené důkazy hodnotily způsobem postrádajícím spolehlivý, racionální a logický základ, aniž by se dostatečně zabývaly, jak obviněný k prokázaným zraněním přišel. V konečném důsledky vzaly soudy v úvahu jen důkazy svědčící v neprospěch obviněného, a to i přes extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a bez zohlednění přenosu důkazního břemene na stát, bez zohlednění toho, že zaměstnanci věznic porušili svoje povinnosti při zjištění podezření ze špatného zacházení s odsouzeným. Obviněný považuje napadená rozhodnutí za naprostý exces, zcela mimo rámec spravedlivého posouzení případu, mimo rámec základních zásad, jako je in dubio pro reo a presumpce neviny. V doplnění dovolání pak obviněný uvedl, že se jedná o soustavný útok všech státních sektorů na jeho osobu.
4. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2021, č. j. 3 To 23/2021-243, spolu s rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 3 T 2/2019, jakož i veškerá další rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí obsahově navazující, a podle §265l odst. 1 trestního řádu Okresnímu soudu v Třebíči přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Stání zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že je postaveno výlučně na doslovném opakování námitek vytýkaných v předchozích stadiích trestního řízení, se kterými se obecné soudy řádně vypořádaly. Uplatněné námitky se s vytýkaným dovolacím důvodem naprosto rozcházejí. Podle státního zástupce Okresní soud v Třebíči realizoval komplexní a bezvadné dokazování, což platí nejen pro jeho rozsah, ale týká se to rovněž problematiky navazujícího formování skutkových zjištění. Svým povinnostem dostál taktéž Krajský soud v Brně, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se vypořádal.
6. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
7. Obviněný R. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
11. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
12. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu v Třebíči netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného i návrhy na doplnění dokazování. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
13. Dovolací argumentace byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo , na nějž v této souvislosti obviněný odkazoval, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
14. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že výhrady obviněného uvedené v dovolání jsou opakováním obhajoby z předchozích stadií trestního řízení, přičemž soudy se s jeho námitkami náležitě vypořádaly a lze odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Obviněný byl bezpečně usvědčen nejen výpověďmi poškozených G., Ch. a K., ale i dalších svědků z řad pracovníků Věznice XY a také lékařů Vazební věznice XY. Pokud obviněný poukazoval na zranění zjištěná v době přijetí ve Vazební věznici XY F., jež spočívala v kontuzi horního a dolního rtu, hematomu na pravém předloktí a hematomu na pravém lokti, tato nemohla pocházet z incidentu tvrzeném obviněným. Podle F. se jednalo o zranění starší než 24 až 48 hodin. Tento lékař přitom prováděl vyšetření přibližně pět a půl hodiny po tvrzeném incidentu. Nic na tom nemění ani vyjádření lékaře Věznice XY H., který řešil téhož dne v dopoledních hodinách záchvat obviněného a který vypověděl, že žádné známky poranění na obviněném neviděl. H. totiž obviněného v této souvislosti neprohlížel, neboť obviněný mu nesdělil nic ohledně případného napadení. Samotný incident obviněný popsal tak, že byl dokonce kopán do oblasti srdce příslušníky vězeňské služby obutými v kanadách. Žádná poranění v oblasti hrudníku však nebyla u obviněného zjištěna, a to ani ve Vazební věznici XY. Z lékařských zpráv Vazební věznice XY dále vyplývá, že obviněný zde neuváděl konkrétní napadení od příslušníků vězeňské služby a naopak uváděl, že jeho výkon trestu ve Věznici XY je hrozný, neboť tam o něm někdo rozhlásil, že je tam za znásilnění, a proto tam nemohl vydržet, protože jej bijí spoluvězni. Nepřiléhavé jsou odkazy obviněného na rozhodnutí Ústavního soudu, týkající se problematiky práva na účinné vyšetřování v návaznosti na hájitelné tvrzení vznesené osobou omezenou na osobní svobodě. Obviněný především neodlišuje řízení vedené k prověření jeho oznámení o násilí ze strany příslušníků vězeňské služby, jež bylo skončeno usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů dne 26. 6. 2018, č. j. GI-1107-52/TČ-2018-84207, a trestní stíhání pro přečin křivého obvinění podle §345 odst. 3 písm. e) trestního zákoníku. Předmětem nyní projednávané věci bylo lživé obvinění konkrétních příslušníků vězeňské služby, kteří jej měli fyzicky napadnout dne 18. 8. 2017 v době od 8.00 do 10.00 hodin. Úkolem orgánů činných v trestním řízení nebylo zjišťovat, zda vůbec někdy a případně kým mohl být obviněný ve Věznici XY fyzicky napaden. Pro rozhodnutí o vině postačovalo bezpečné zjištění, že k fyzickému napadení osobami, které obviněný přímo či nepřímo označil v trestním oznámení, a za podmínek popsaných obviněným nemohlo dojít, tedy že obviněný z fyzického napadení úmyslně lživě obvinil konkrétní příslušníky vězeňské služby. Obhajobu obviněného pak nelze označit ani za hájitelné tvrzení, že byl ve výkonu trestu odnětí svobody podroben špatnému zacházení (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1559/20). Tvrzení obviněného totiž nelze považovat za konzistentní a v čase neměnná, když navíc byla provedeným dokazováním jednoznačně vyvrácena. Dovolacím výhradám obviněného proto nelze přiznat jakékoliv opodstatnění.
15. Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 6. 10. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu