ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.102.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 102/2021-493
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně J. M., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 11 359 070,33 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 93/216, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2020, č. j. 91 Co 118/2020-393, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 10. 2019, č. j. 29 C 93/2016-364, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 11 359 070,33 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 10 268 468 Kč (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 71 250 Kč tak, že uložil žalované povinnost žalobkyni tuto částku zaplatit (výrok II), dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 1 019 352,33 Kč a ve výroku II zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III).
Žalobkyně se v řízení domáhá zaplacení částky ve výši 11 359 070,33 Kč skládající se z odčinění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení ve výši 240 000 Kč, dále částky ve výši 1 019 352,33 Kč skládající se z jistiny ve výši 539 881 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení z částky 500 000 Kč za období od 2. 7. 2005 do 4. 7. 2005 ve výši 359,59 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení z částky 539 881 Kč od 5. 7. 2005 do 8. 4. 2016 ve výši 479 111,74 Kč, a to z důvodu nemožnosti domoci se svého práva v rámci spravedlivého procesu, dále odškodnění nemajetkové újmy ve výši 10 000 000 Kč, částky 78 118 Kč za náhradu nákladů řízení za právní zastoupení v řízení vedeném u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 303/2008 (dále jen „posuzované řízení“) a soudní poplatek uhrazený v posuzovaném řízení ve výši 21 600 Kč, přičemž těchto částek se domáhá z důvodu nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Žalované částky pak představují tyto nároky: částka 240 000 Kč představuje zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Celková částka ve výši 1 019 352,33 Kč představuje odškodnění majetkové újmy, přičemž se jedná o částku žalovanou v posuzovaném řízení. Částku 10 000 000 Kč požaduje jako odškodnění nemajetkové újmy, která jí vznikla v souvislosti s posuzovaným řízením, v němž po celou dobu nepřiměřené délky jí žalovaným v posuzovaném řízení (jejím bývalým manželem) přímo či nepřímo byla připomínána minulost a soužití s ním. Pokud by posuzované řízení trvalo přiměřeně dlouho, nemusela si situaci se žalovaným z posuzovaného řízení připomínat. Žalobkyně dále požaduje náklady za právní zastoupení v posuzovaném řízení ve výši 78 118 Kč spolu se zaplaceným soudním poplatkem.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jenž v odůvodnění svého rozhodnutí popsal průběh posuzovaného řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhým, přičemž jako přiměřené zadostiučinění žalobkyni přiznal částku 71 250 Kč. Ve zbývajícím rozsahu nároku na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení (tj. v částce 168 750 Kč) shledal žalobu nedůvodnou. Ohledně žalobou požadovaných nároků ve výších 10 000 000 Kč, 78 118 Kč a 21 600 Kč se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi žalobkyní tvrzenými škodami a nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení není dána příčinná souvislost. Uvedl, že žalobkyní požadovaná náhrada nemajetkové újmy ve výši 10 000 000 Kč, která jí měla vzniknout tím, že se musela setkávat se svým bývalým manželem, je zcela zjevně nepřiměřená, nemající oporu ani ve skutkových tvrzeních žalobkyně, ani v rozhodovací praxi soudů. Nabízí se tak otázka, zda je takový nárok žalobkyní požadován vážně. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že prvotní a hlavní příčinou toho, že se žalobkyně setkávala v průběhu posuzovaného soudního řízení se svým manželem, nebyl nesprávný úřední postup soudů, ale ta skutečnost, že žalobkyně uvedené řízení sama zahájila. Též zaplacení soudního poplatku za podání žaloby bylo výlučně důsledkem podání žaloby žalobkyní a nikoliv nepřiměřenou délkou řízení. Náklady právního zastoupení žalobkyně vynaložila v důsledku toho, že udělila plnou moc advokátovi, který ji v řízení zastupoval, nikoliv v důsledku nesprávného úředního postupu. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že veškeré žalobkyní tvrzené újmy by žalobkyni vznikly i v případě, že by k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenými újmami proto není příčinná souvislost a žalovaná tak za ně neodpovídá.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku I napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že v rozhodování dovolacího soudu je rozhodována rozdílně otázka nákladů řízení a otázka nemajetkové újmy. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud ohledně nároku na odčinění nemajetkové újmy ve výši 10 000 000 Kč postupoval v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010, pokud žalobkyni tento nárok nepřiznal. Ohledně škody spočívající v nákladech na právní zastoupení v posuzovaném řízení a v uhrazeném soudním poplatku dovolatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4357/2017. Namítá, že v posuzovaném řízení došlo k jeho zastavení z důvodu nepřiměřené délky. Žalobkyně tak neměla možnost v posuzovaném řízení uplatnit svůj nárok vyplývající z nákladů na právní zastoupení a uhrazený soudní poplatek, neboť přímo zákon stanoví pro případ zastavení řízení, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve vztahu ke všem nárokům dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, jejž v dovolání cituje a namítá, že citovaný závěr Ústavního soudu soudy nižších stupňů opominuly. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Ve vztahu k nároku na náhradu tvrzené škody ve výši 21 600 Kč spočívající v uhrazeném soudním poplatku není dovolání přípustné dle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť tvrzený nárok nepřevyšuje 50 000 Kč, přičemž nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah.
Ve vztahu ke zbývající části dovoláním napadeného výroku odvolacího soudu může být přípustnost dovolání založena jen dle ustanovení §237 o. s. ř., přičemž ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. bylo na dovolatelce, aby řádně vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Dovolatelka pokládá své dovolání za přípustné, neboť „v rozhodování dovolacího soudu je rozhodována rozdílně otázka nákladů řízení a otázka nemajetkové újmy“. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li v dovolání uvedena (minimálně dvě) konkrétní odchylná rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se předmětné otázky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016). Takový údaj se však z dovolání nepodává; není z něj patrno, jaké otázky jsou v rozhodnutích Nejvyššího soudu rozhodovány rozdílně, ani o která rozhodnutí Nejvyššího soudu by se mělo jednat.
Dovolatelka však v dalších částech dovolání odkázala na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, přičemž citovala části odkazovaných rozhodnutí, s nimiž dle jejího názoru má být dovoláním napadené rozhodnutí v rozporu. Z právě uvedeného je zřejmé, že dovolatelka přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení právních otázek odchýlil od dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí.
Ve vztahu k dovolatelkou tvrzené újmě, jež má spočívat v tom, že se v průběhu posuzovaného řízení musela stýkat se svým bývalým manželem, dovolatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010, dle nějž „[ne]majetková újma spočívající zejména ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení je psychickou kategorií, jejíž hloubka a rozsah jsou co by rozhodné skutečnosti obtížně prokazovatelné, a proto se v určitém základním rozsahu předpokládají. Žalobce proto nemusí prokazovat psychologickými či psychiatrickými posudky, že u něj došlo k psychické újmě v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení. Takové důkazní prostředky by mohl navrhnout v případě, že by tvrdil újmu závažnějšího rozsahu, jinými slovy tvrdil by něco, co nebývá obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení, a je tedy třeba, aby existence tvrzeného následku jakož i příčinná souvislost mezi tímto následkem a porušením práva na přiměřenou délku řízení (kauzální nexus) byly postaveny najisto.“
Dovolatelka zjevně pomíjí, že odkazované rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu rozlišuje mezi újmou spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, jejíž vznik a příčinná souvislost s nepřiměřeně dlouhým řízením se předpokládají, a újmou jinou, u níž se žádná domněnka neuplatní, a je tudíž na poškozeném, aby v soudním řízení vznik tvrzené újmy a příčinnou souvislost s nepřiměřeně dlouhým řízením prokázal. Odvolací soud, pokud jde o újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, z uvedené domněnky vycházel a dovolatelce přiměřené zadostiučinění přiznal. Pokud jde o újmu spočívající v tom, že se dovolatelka musela vídat se svým bývalým manželem, pak takováto újma již není standardním následkem nepřiměřené délky řízení, a tudíž bylo na žalobkyni, aby v řízení prokázala jak vznik tvrzené újmy, tak příčinnou souvislost s nepřiměřenou délkou řízení. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že příčinná souvislost ohledně tohoto dovolatelkou tvrzeného nároku není dána, nijak se tím neodchýlil od odkazovaného závěru Nejvyššího soudu, tudíž daná otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Ve vztahu k nároku na náhradu škody, jež má spočívat v dovolatelkou uhrazených nákladech na právní zastoupení v posuzovaném řízení, odkazuje dovolatelka na §31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4357/2017. Dovoltelka však přehlíží, že §31 odst. 2 OdpŠk navazuje na §31 odst. 1 OdpŠk, dle nějž lze jako škodu nahradit pouze takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Nejvyšší soud ve své judikatuře uvádí, že smyslem této úpravy je umožnit náhradu nákladů směřujících ke zrušení, změně nebo nápravě protiprávního stavu, jejichž vynaložení by jinak nebylo v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem. Příčinou vynaložení nákladů řízení je totiž vždy rozhodnutí účastníka řízení, který je vynakládá, a proto by se i v případě nákladů řízení předpokládaných §31 OdpŠk musel uplatnit §441 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, respektive §2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, s tím důsledkem, že by danou škodu nesl v plném rozsahu ten, kdo náklady vynaložil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 594/2013, nebo stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, Cpjn 31/2014, uveřejněné pod číslem 111/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka však v řízení ani netvrdí, že by odměna uhrazená jejímu zástupci byla takovým nákladem, který účelně směřoval k odstranění nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, naopak žádá odškodnění veškerých nákladů, které jí v souvislosti s posuzovaným řízením vznikly. Odvolací soud se tudíž nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že dovolatekou tvrzená škoda není v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, a tudíž ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Odvolací soud se neodchýlil ani od nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, neboť dovolatelkou odkazovaný závěr se na nyní posuzovanou věc nevztahuje. Ústavní soud se v daném nálezu zabýval otázkou výše přiměřeného zadostiučinění. Odvolací soud se však výší přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v tom, že se žalobkyně musela setkávat se svým bývalým manželem, ani výší náhrady za tvrzenou škodu spočívající v uhrazených nákladech řízení nezabýval, neboť dospěl k závěru, že tyto dovolatelkou tvrzené nároky nejsou dány ani co do jejich základu.
Dovolatelka dovoláním napadla výrok I rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu. Pokud jde o část tohoto výroku, jíž byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně části nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení co do částky 168 750 Kč, dovolatelka v dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ani v čem by mělo spočívat nesprávné právní posouzení odvolacím soudem. V tomto rozsahu tak dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl částečně jako nepřípustné a částečně pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 10. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu