ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4357.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4357/2017-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Z. Z. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Drvotou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Stejskala 113/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 245/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017, č. j. 15 Co 588/2016-224, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje v části, v níž byl dovoláním žalobce napaden rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017, č. j. 15 Co 588/2016-224, ohledně výroku I v rozsahu potvrzení výroku IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 6. 2016, č. j. 25 C 245/2015-175, o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a ohledně výroku II o nákladech odvolacího řízení; ve zbylé části se dovolání žalobce odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 6. 2016, č. j. 25 C 245/2015-175, zastavil řízení „co do zaplacení“ částky 62 165 Kč (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 62 165 Kč ve výši 8,05 % ročně za dobu od 13. 12. 2015 do 17. 2. 2016 (výrok II), zamítl žalobu v části, v níž žalobce požadoval, aby mu žalovaná zaplatila částku 625 994,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně za dobu od 13. 12. 2015 do zaplacení (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném zamítavém výroku III o věci samé a ve výroku IV o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce se podanou žalobou domáhal celkem tří peněžitých nároků v souhrnné výši 688 159,50 Kč s příslušenstvím. Zaplacení částky 105 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal coby peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 511/2008 (dále jen „posuzované řízení“).
Zaplacení částek 529 375 Kč s příslušenstvím a 53 784,50 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal coby náhrady škody, která mu údajně vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu soudu v posuzovaném řízení (jež bylo podle žalobce v době od 15. 12. 2008 do 14. 1. 2013 vedeno „vadně“ a probíhalo „zbytečně a neúčelně“). Prvně uvedená částka představuje zvýšené náklady řízení, které žalobce musel v důsledku nesprávného úředního postupu soudu v posuzovaném řízení vynaložit na své právní zastoupení, a druhá uvedená částka pak zvýšené náklady řízení, které žalobce musel podle výsledku posuzovaného řízení uhradit protistraně.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které Nejvyšší soud projednal a o němž rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy rovněž ohledně té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok IV rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a dále ohledně výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. V této části vzal dovolatel své dovolání zpět a Nejvyšší soud proto dovolací řízení za použití §243c odst. 3 věty druhé o. s. ř. v této části zastavil.
Ve zbylém rozsahu, v němž dovolatel brojí proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu rovněž v projednávané věci, kdy odvolací soud rozhodoval mimo jiné o nároku žalobce na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení ve výši 42 835 Kč s příslušenstvím představující rozdíl mezi žalobcem původně požadovanou částkou 105 000 Kč a částkou ve výši 62 615 Kč dobrovolně zaplacenou žalovanou v průběhu řízení, ohledně které bylo řízení výrokem I rozsudku soudu prvního stupně zastaveno. Dovolání tak není v této části s ohledem na bagatelní výši uplatňovaného nároku přípustné [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Ohledně nároků na náhradu majetkové škody ve výši 529 375 Kč s příslušenstvím a 53 784,50 Kč s příslušenstvím, představujících zvýšené náklady žalobce vynaložené na vlastní právní zastoupení, jakož i zvýšenou částku náhrady nákladů procesně úspěšné protistrany v posuzovaném řízení, není dovolání rovněž přípustné.
Otázka, zda je možno shora uvedené částky představující náklady posuzovaného řízení uplatnit jako náhradu škody podle §31 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že náhrada nákladů řízení vzniklých účastníkům posuzovaného řízení mohla být v daném řízení uplatněna na základě procesních předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1424/2012) a že §31 odst. 2 OdpŠk tedy vylučuje náhradu tam, kde buď již byla náhrada nákladů v původním řízení přiznána, nebo sice přiznána nebyla, avšak poškozený měl možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů řízení na základě procesních předpisů (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. Cpjn 31/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 111/2016, a VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 277).
Otázka, zda lze požadovanou částku posoudit nikoliv jako náklady řízení procesně neúspěšného účastníka, nýbrž jako škodu zaviněnou vadným postupem soudce v posuzovaném řízení, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud věc právně posoudil výlučně v režimu zákona č. 82/1998 Sb., neboť tento zákon představuje ve vztahu k obecným občanskoprávním předpisům (občanskému zákoníku) zvláštní (speciální) právní předpis a použití obecné úpravy na nároky z odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem je tak vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3047/2013).
Ani při řešení otázky, zda lze „refundaci těchto nákladů zohlednit v rámci přiměřeného zadostiučinění“, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uplatňovaný nárok posoudil (výlučně) jako náhradu (majetkové) škody podle §31 OdpŠk, neboť nárok na náhradu škody je samostatným nárokem nezávislým na nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1300/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2891/2017).
Na dalších dovolatelem vymezených otázkách (otázka nesprávného úředního postupu soudu v posuzovaném řízení, otázka příčinné souvislosti mezi takovým postupem soudu a tvrzenou škodou) napadený rozsudek odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (okolnost, že poškozený měl ve smyslu §31 odst. 2 OdpŠk možnost uplatnit náhradu nákladů v posuzovaném řízení), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2006).
Pokud dovolatel na podporu svého dovolání odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3928/2008), pak se jedná o rozhodnutí založená na jiném skutkovém základě nepřenositelná do poměrů projednávané věci. To se týká i odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3163/15, který vychází ze specifických poměrů rozhodování o náhradě nákladů řízení v exekučním řízení. K ostatním dovolatelem uváděným nálezům Ústavního soudu a námitkám o vyprázdnění obsahu základního práva na náhradu újmy vzniklé nesprávným výkonem veřejné moci lze souhrnně říci, že Nejvyšší soud nemá pochyb o ústavnosti současné právní úpravy obsažené v §31 OdpŠk (konkrétně okolnosti, že jednou z nutných podmínek pro odškodnění nákladů řízení je nemožnost uplatnit náhradu těchto nákladů v rámci procesních předpisů ovládajících posuzované řízení), neboť byla Ústavním soudem opakovaně akceptována jako ústavně konformní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 2085/08, vycházející z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 38/01, nebo nález pléna Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06).
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu