ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1055.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1055/2021-360
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně S. K. , narozené dne XY, bytem XY, právně zastoupené JUDr. Irenou Valíčkovou, MBA, advokátkou se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 3 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 199/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, č. j. 62 Co 345/2020-314, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, č. j. 62 Co 345/2020-314, se v rozsahu výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., a v části výroku II., kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 36 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 86 000 Kč od 2. 9. 2017 do zaplacení, včetně navazujícího výroku III. o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 199/2017 se žalobkyně domáhala vůči žalované náhrady škody a nemajetkové újmy za nezákonnou vazbu a nezákonné trestní stíhaní dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále též jen „OdpŠk“, v souvislosti s řízením vedeným u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 77/2014 (dále jen „posuzované trestní řízení“). Po pravomocném rozhodnutí o nárocích žalobkyně z titulu nezákonné vazby zůstal předmětem dalšího řízení pouze nárok žalobkyně na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu jí způsobenou nezákonným trestním stíháním ve výši 3 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 2. 9. 2017 do zaplacení.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 15. 7. 2020, č. j. 18 C 199/2017-266, tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 50 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 2 950 000 Kč s úroky z prodlení z částky 3 000 000 Kč ve výši 8,05 % ročně od 2. 9. 2017 do zaplacení (výrok II.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
3. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzuje (výrok I.), dále bylo rozhodnuto tak, že ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 36 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 86 000 Kč od 2. 9. 2017 do zaplacení, jinak se ohledně částky 2 914 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 914 000 Kč od 2. 9. 2017 do zaplacení i v tomto výroku potvrzuje (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
4. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Usnesením Policie České republiky ze dne 4. 2. 2013 bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro spáchání zločinu týrání svěřené osoby dle §198 odst. 1, 2, písm. a), d) tr. zákoníku, kterého se měla dopustit při péči o poškozeného manžela v době, kdy onemocněl a zůstal odkázán na péči ze strany žalobkyně. Usnesením Policie České republiky ze dne 17. 9. 2013 bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro spáchání přečinu útisku dle §177 odst. 1, odst. 3, písm. a) tr. zákoníku, kterého se měla dopustit taktéž při péči o poškozeného manžela. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 9. 3. 2016 byla obžalovaná uznána vinnou spácháním zločinu týrání svěřené osoby dle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a dále byla zproštěna obžaloby pro přečin útisku dle §177 odst. 1, odst. 3, písm. a) tr. zákoníku. Rozsudkem Krajského soudu v Brně byl rozsudek Okresního soudu Brno-venkov v odsuzující části zrušen a bylo rozhodnuto tak, že se obžalovaná zprošťuje obžaloby dle §229 písm. b) tr. řádu za zločin týrání svěřené osoby dle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť žalovaný skutek není trestným činem (právní moc dne 27. 9. 2016). Žalobkyně byla stíhána vazebně celkem 138 dní. Případ žalobkyně byl medializován prostřednictvím TV Barrandov z iniciativy synů manžela žalobkyně, na internetu a v tištěných periodikách. Žalobkyně bydlela v malé obci, trestní stíhání narušilo její sousedské vztahy a podnikání v důsledku zásahu do dobré pověsti žalobkyně, rodinné vztahy s jejím bratrem byly špatné již před zahájením trestního stíhání, stejně tak vztahy se syny jejího manžela, žalobkyně nežila společenským životem. Žalovaná poskytla žalobkyni zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání) ve formě omluvy.
5. Po právní stránce odvolací soud dospěl k následujícím závěrům. Předpoklady odpovědnosti žalované za újmu z titulu nezákonného rozhodnutí, kterým je v posuzovaném případě usnesení o zahájení trestního stíhání, jsou dány. Odvolací soud vycházel při úvahách o stanovení formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním předně zohledněním následujícího. Žalobkyně byla stíhána pro trestný čin s relativně vysokou trestní sazbou, vnímaný veřejností jako zavrženíhodný; žalobkyně měla matku vyššího věku, o kterou pečovala a nejméně v době svého pobytu ve vazbě tak činit nemohla; žalobkyně žije v malé obci, kde jsou vztahy osobnější a důvěrnější ve srovnání s velkými městy; žalobkyně je jedinou jednatelkou a společnicí MONA STUDIO s. r. o., její podnikání v důsledku trestního stíhání nezkrachovalo, ovlivněno však bylo, když žalobkyně byla po dobu více než 4 měsíců ve vazbě; žalobkyně byla ohledně obou trestných činů zproštěna obžaloby dle §226 písm. b) tr. řádu; případ žalobkyně byl značně medializován v hromadných sdělovacích prostředcích, na internetu a v televizi, zejména pak na internetových stránkách www.ivokolisek.cz , kdy názvy řady článků jsou mnohdy zavádějící, vůči žalobkyni dehonestující, popírající zásadu presumpce neviny a žalobkyni líčí jako bezcitnou a bezcharakterní osobu, která se snažila svého manžela utrápit, a proto odvolací soud dovodil, že medializace posuzovaného případu zasáhla do osobnostní sféry žalobkyně podstatně více, než pokud by publikován nebyl, příp. pokud by byl publikován v neutrální rovině, a z tohoto důvodu je třeba medializaci přičíst žalované k tíži jako excesivní způsob jednání a skutečnost, že medializace nebyla iniciována orgány činnými v trestním řízení na tomto závěru nemění ničeho. Odvolací soud porovnal posuzovaný případ s případy obdobnými a uzavřel, že považuje za přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni nezákonným trestním stíháním částku 2 000 Kč za 1 měsíc trestního stíhání žalobkyně, celkem tedy za 43 měsíců částku 86 000 Kč, proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně co do přiznání částky 50 000 Kč a nadto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 36 000 Kč (s příslušenstvím).
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci.
7. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá následující:
a) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, neboť vycházel pouze z neprokázaných tvrzení žalobkyně a z domněnek soudu prvního stupně ohledně vzniku a rozsahu nemajetkové újmy žalobkyně jí způsobené nezákonným trestním stíháním, ačkoli vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním (rozhodnutím) je nutné tvrdit a prokazovat;
b) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012 sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, neboť přičetl žalované k tíži medializaci případu, ačkoli tato byla iniciována ze strany třetích subjektů, nebyla žalovanou jakkoli zapříčiněna a v daném případě nedošlo k žádnému excesivnímu jednání ze strany orgánů státu;
c) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, neboť při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí (trestního stíhání) opětovně zohlednil skutečnosti, které však souvisí s jiným odpovědnostním titulem, a to nezákonným vazebním stíháním, ačkoli žalobkyně již byla za nemajetkovou újmu jí způsobenou v souvislosti s pobytem ve vazbě odškodněna na základě samostatně uplatněného nároku;
d) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, neboť provedl srovnání posuzovaného případu s případy, které však nevykazují větší množství shodných znaků s posuzovaným případem.
8. Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku I. a v části výroku II., kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v tom směru, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 36 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 86 000 Kč od 2. 9. 2017 do zaplacení, a dále v závislém výroku III. zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
11. Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
12. Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolací soud dospěl k závěru, že přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá námitka shora uvedená pod písm. a), spočívající v nesouhlasu s dostatečností provedeného dokazování k prokázání tvrzení žalobkyně, neboť se ve svém jádru jedná o námitku proti skutkovým zjištěním, nikoli proti právnímu posouzení učiněnému odvolacím soudem (k tomu srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
14. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka c), neboť na takovém řešení právní otázky napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo. Odvolací soud k vazebnímu stíhání žalobkyně totiž přihlédl toliko v rámci hodnocení důkazů ve vztahu ke skutkovému závěru, že trestní stíhání na dobu 3 let zastavilo podnikání žalobkyně.
15. Shodně přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka shora uvedená pod písm. d), neboť srovnání judikatury s posuzovaným případem je založeno na hodnocení skutkových okolností srovnávaných případů a z tohoto důvodu prostý nesouhlas s provedeným srovnáním nemůže založit přípustnost dovolání, neboť nepředstavuje právní posouzení věci a není jím ve smyslu §237 o. s. ř. řešena konkrétní právní otázka (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 71/2017).
16. Dovolací soud dále dospěl k závěru, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. zakládá námitka dovolatelky shora uvedená pod písm. b), neboť se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od dovolatelkou předestřené judikatury dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
17. Dovolání je důvodné.
18. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
19. Dovolací soud v tomto směru neshledal vady řízení, ve kterém bylo vydáno dovoláním napadené rozhodnutí, ke kterým by bylo možné přihlédnout.
20. Dle §31a odst. 1 OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle §31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
21. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, Nejvyšší soud (v publikované právní větě) konstatoval, že „zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle §31a odst. 2 [OdpŠk], jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“ Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dále uvedl, k jakým okolnostem, vedle shora uvedených kritérií, je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout, a uzavřel, že „v konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna.“
22. V rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2016, Nejvyšší soud (v publikované právní větě) dále doplnil, že „výše zadostiučinění přiznaného podle §31a odst. 2 [OdpŠk] na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích, apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka.“
23. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že k tíži státu lze přičíst excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení, které mohou mít za následek větší rozsah nemajetkové újmy později obžaloby zproštěné osoby. Mezi takové projevy lze zařadit i případné mediální vyjadřování orgánů činných v trestním řízení, kteréžto způsobem umocňujícím újmu obviněného (obžalovaného) komentují jeho domnělou trestnou činnost, či dokonce způsobem, který výslovně či nepřímo vede k porušení presumpce neviny (k tomu srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 792). „Není-li však takových vyjádření či postupů ze strany orgánů činných v trestním řízení a medializace případu je tak prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu, nelze přičítat státu k tíži, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími prostředky, či dokonce že jimi byl narušen ve značné míře. Zde totiž dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a skutečností, která újmu zakládá či zvyšuje“ (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012 sp. zn. 30 Cdo 4280/2011).
24. Excesivní způsob jednání v podobě medializace případu způsobem porušujícím presumpci neviny lze žalované přičíst pouze tehdy, pokud se jej dopustily orgány činné v trestním řízení v souvislosti s posuzovaným případem, nikoli však třetí subjekty, a to z výše uvedeného důvodu přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a skutečností, která újmu zakládá a zvyšuje; příčinná souvislost je přitom jedním z nutných předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za újmu dle zákona č. 82/1998 Sb. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3910/2011). Právní posouzení učiněné odvolacím soudem, dle kterého byl excesivní způsob projevu třetích osob natolik závažný a porušující presumpci neviny žalobkyně, že je tento nutno přičíst k tíži žalované, ve světle výše uvedené judikatury dovolacího soudu obstát nemůže. Přičetl-li odvolací soud žalované k tíži medializaci případu, ačkoli ze skutkových zjištění neplyne, že by medializaci zapříčinila žalovaná (resp. orgány činné v trestním řízení) s excesivními způsoby projevu, a naopak bylo prokázáno, že medializace byla iniciována a vedena třetími subjekty, odchýlil se od výše uvedené judikatury dovolacího soudu a v tomto směru je dovoláním napadené rozhodnutí co do právního posouzení učiněného odvolacím soudem nesprávné.
25. Z výše vyložených důvodů dovolací soud rozsudek odvolacího soudu co do výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., a co do výroku II. v části, kterou byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 36 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 86 000 Kč od 2. 9. 2017 do zaplacení, jako nesprávný v právním posouzení podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujících výroků o náhradě nákladů řízení, a v uvedeném rozsahu vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
26. Úkolem odvolacího soudu v dalším řízení bude opětovné právní posouzení shora uvedených kritérií a okolností případu při úvaze o adekvátní formě, případně výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v příčinné souvislosti s nezákonným zahájením a vedením trestního stíhání žalobkyně. Odvolací soud přitom neopomene, že ačkoliv je délka trestního stíhání jedním z hledisek pro stanovení adekvátní výše zadostiučinění, není její význam co do způsobu uplatnění srovnatelný s případy zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení či omezením osobní svobody, aby výslednou částku zadostiučinění bylo možno bez dalšího stanovit násobkem částky za jednotku času a doby trvání trestního stíhání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, či již shora citovaný R 67/2016), a to už jen proto, jak vyplývá např. z citovaného R 122/2012, že nejvýznamnějším hlediskem jsou dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Z ničeho pak nevyplývá (především pak ne ze skutkových zjištění), že by v posuzovaném případě nemajetková újma žalobkyně v průběhu času lineárně narůstala. V této souvislosti pak rovněž nelze přehlédnout, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí opomněl uvést, jak jednotlivé prokázané skutečnosti týkající se dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně ovlivnily výši zadostiučinění, když z odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze vyplývá, jak odvolací soud dospěl k výši zadostiučinění na základě srovnávaných případů z hlediska povahy trestní věci a délky trestního stíhání.
27. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 10. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu