ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1237.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1237/2020-392
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Mazurkovič - insolvence, v. o. s., IČO 03731383, se sídlem v Sokolově, Dvořákova 868, insolveční správce úpadce ESET, spol. s. r. o., IČO 49975650, se sídlem v Říčanech, V Dědině 172, zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 388/8, proti žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení 1 454 282,20 Kč, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 33 C 272/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2019, č. j. 17 Co 107/2019-308, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 730 Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Wimětala.
Odůvodnění:
Žalobkyně, respektive úpadce, se žalobou podanou dne 19. 11. 2013 podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále také „OdpŠk“, domáhala po žalované zaplacení částky 1 454 282,20 Kč jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícím v rozdílných rozhodnutích Obecního úřadu Sokolnice, vycházejících ze stejného územního plánu a stejných skutkových zjištění.
Ve věci již bylo jednou rozhodnuto Okresním soudem Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“), a to rozsudkem ze dne 24. 9. 2014, č. j. 33 C 272/2013-89, kterým byla žaloba zamítnuta, přičemž rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „odvolací soud“) ze dne 9. 12. 2015, č. j. 44 Co 503/2014-137, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, když odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že postup stavebního úřadu v dané věci nebyl nesprávným úředním postupem.
K dovolání podanému žalobkyní Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2018, č. j. 30 Cdo 1650/2016-159, shora uvedené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že v posuzovaném případě podnikatelský záměr žalobkyně odpovídá charakteristikám §4 odst. 1 písm. b) zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí (dále jen „zákon o posuzování vlivů“), přičemž dále vyšel z ustanovení §6 odst. 1 věty první a §6 odst. 4 zákona o posuzováni vlivů, jakož i z obsahu přílohy č. 3 k tomuto zákonu, a uzavřel, že z těchto zákonných ustanovení vyplývá pravomoc a zároveň povinnost stavebního úřadu vydat vyjádření k žádosti žadatele, jak se též stalo i v posuzované věci. Nejvyšší soud dále s odkazem na §2 a §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, dospěl k závěru, že správní orgány při poskytování určité informace musejí učinit vše pro to, aby žadateli poskytly kvalifikovanou a správnou informaci, přičemž musejí dbát na to, aby pro takový postup měly dostatečné (relevantní) podklady. Uzavřel pak, že je-li povinností stavebního úřadu poskytnout žadateli vyjádření k záměru z hlediska územně plánovací dokumentace, je třeba nesprávné vyjádření o souladu záměru s územním plánem obce považovat za porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání správního orgánu při jeho činnosti, a to i tehdy, jestliže si stavební úřad opatřil veškeré nutné podklady pro vydání vyjádření. Nejvyšší soud také vyjádřil závěr, že v posuzovaném případě je třeba vyjádření ze dne 9. 10. 2006, obsahující nepravdivou informaci, považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu §13 OdpŠk. Současně Nejvyšší soud uložil soudu prvního stupně, aby v rámci nového projednání věci znovu posoudil, zda stavebním úřadem vydané vyjádření, jež obsahovalo nesprávnou informaci, představuje nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Dále mu uložil, aby se po nezbytném doplnění skutkového stavu zabýval tím, zda jsou splněny veškeré podmínky odpovědnosti státu za škodu, tedy je-li v posuzovaném případě dána příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody a zda se na vzniku škody případně podílela sama žalobkyně formulací své žádosti o poskytnutí stanoviska. K tomu dodal, aby soud prvního stupně nepřehlédl, že žalobkyně napadá rozdílný závěr učiněný ve vyjádření ze dne 9. 10. 2006 a rozhodnutí ze dne 26. 8. 2009 a aby přitom uvážil specifika povahy vyjádření ve smyslu §154 správního řádu, zejména aby posoudil jeho účel a vztah k závaznému stanovisku EIA a zhodnotil závaznost předmětného vyjádření pro účely vydání rozhodnutí v územním řízení.
Soud prvního stupně svým druhým rozsudkem ze dne 17. 12. 2018, č. j. 33 C 272/2013-276, uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila částku 1 097 282,20 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do částky 357 000 Kč (výrok II), a uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila na náhradě nákladů řízení 118 029,50 Kč (výrok III).
Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem v rozsahu podaného odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a III (výrok I), a žalované uložil, aby žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatila 31 460 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále také „dovolatelka“) v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
V rozsahu, v němž dovolání žalované směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, je objektivně nepřípustné, neboť směřuje proti části rozhodnutí, která se týká výroku o nákladech řízení.
Otázka, zda stavebním úřadem vydané vyjádření ze dne 9. 10. 2006, představuje nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, č. j. 30 Cdo 1650/2016-159, vydaným v této věci; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz ), pokud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že kladné vyjádření stavebního úřadu ze dne 9. 10. 2006 o souladu záměru žalobkyně s územním plánem obce je vyjádřením obsahujícím nepravdivou informaci, a to s přihlédnutím k tomu, že stavebnímu úřadu byl zcela zřejmý zamýšlený záměr žalobkyně, jenž by vyžadoval změnu stavby silážního žlabu na zařízení k úpravě nebezpečných odpadů, a proto je třeba předmětné vyjádření považovat za nesprávný úřední postup, přestože se jednalo o vyjádření ve smyslu §154 správního řádu a nikoliv o závazné stanovisko ve smyslu §149 správního řádu či o stanovisko podle §4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
Námitka dovolatelky, že předmětem vyjádření ze dne 9. 10. 2006 k žádosti společnosti DEKONTA, a. s., byl jiný záměr, než který byl předmětem územního řízení zahájeného k žádosti žalobkyně a ukončeného rozhodnutím ze dne 26. 8. 2009, postrádá charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřuje totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým závěrům. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V poměrech projednávané věci sdílel odvolací soud názor soudu prvního stupně o existenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody na straně žalobkyně a nesprávným úředním postupem v podobě nesprávného vyjádření stavebního úřadu ze dne 9. 10. 2006 k její žádosti ze dne 30. 8. 2006, byť tato žádost byla formulována jako žádost o vyjádření k záměru změny užívání stavby z hlediska územně plánovací dokumentace a nikoliv jako žádost o vydání rozhodnutí na změnu stavby a jejího vlivu na využití území, neboť nebýt vydání tohoto vyjádření, nemusela by žalobkyně činit další kroky k realizaci svého záměru v podobě zajišťování si dalších podkladů pro rozhodnutí v rámci procesu EIA či vydání integrovaného povolení IPPC, jakož i vynaložit náklady za pronájem pozemků, na kterých chtěla svůj záměr realizovat.
Uvedený závěr odvolacího soudu o existenci příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou škodou) není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Podle ustanovení §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nikoliv na nesprávném skutkovém závěru a námitka proti skutkovým zjištěním tak není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. za pomoci argumentu a contrario ). Přezkum otázky příčinné souvislosti dovolacím soudem tedy není přípustný. Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Brojí-li žalovaná proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud tedy postupem podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalobkyni zastoupené advokátem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. 6. 1996, č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) účelně vynaložené náklady žalobkyně sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) ve výši 12 700 Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, to vše ještě s připočtením částky 2 730 Kč představující náhradu za 21 % DPH podle §137 odst. 1 a 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 15 730 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu