ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1246.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1246/2020-245
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. U., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. et Ing. Janem Boučkem, advokátem se v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 90/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 11 Co 338/2019-195, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 6. 2019, č. j. 20 C 90/2018-123, zamítl žalobu, kterou se žalobce proti žalované domáhal zaplacení částky 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 4. 7. 2018 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci, aby žalované zaplatil na náhradě nákladů řízení 600 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalobci uložil, aby žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatil 900 Kč.
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále také „OdpŠk“, domáhal po žalované odškodnění nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřeně dlouhém řízením vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 69/2010, a to v období od 24. 2. 2010 do 31. 8. 2018.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (I) co do částky 99 999 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od závěru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, podle kterého smysl krácení základní částky o jednu polovinu za první dva roky řízení spočívá v tom, že dva roky řízení lze považovat za dobu, po kterou soudní řízení obvykle může trvat. Dále žalobce přípustnost dovolání odvozoval od vyřešení hmotněprávní otázky, která nebyla dle jeho přesvědčení doposud v judikatuře dovolacího soudu řešena, a to „zda délka řízení, která je násobkem obecně akceptované přiměřené délky řízení v rozsahu 2 let (v daném případě více jak čtyřnásobkem), může být považována za přiměřenou?“
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV, XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání odmítl, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř.
Otázka krácení základní částky odškodnění o jednu polovinu za první dva roky řízení založit přípustnost dovolání v daném případě nemůže, neboť je otázkou, na které napadaný rozsudek nezávisí. Odvolací soud totiž na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, pokud uzavřel, že k žádnému nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, a proto ani neřešil otázku výše přiměřeného zadostiučinění žalobce, natož ani žalobcem vymezenou otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001).
Ani při řešení otázky, zda lze délku posuzovaného řízení považovat za (ne)přiměřenou, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, která nevychází z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, nýbrž požaduje přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu, jestliže uzavřel, že celková délka řízení v trvání od 24. 2. 2010 do 31. 8. 2018, není nepřiměřená, neboť žalobce v postavení žalovaného se o řízení dozvěděl dne 15. 2. 2012, přičemž postup soudů byl plynulý, koncentrovaný a bez průtahů mezi jednotlivými úkony, kromě řízení před Nejvyšším soudem, což bylo lze jako ojedinělý průtah tolerovat, po skutkové i právní stránce nešlo o řízení složité, soud však rozhodoval opakovaně o procesních otázkách, předmětem posuzovaného řízení bylo peněžité plnění, jeho význam pro žalobce byl standardní a délku řízení prodloužil i sám žalobce (srov. část IV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 10/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2109/15, a usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017).
Závěr uváděný žalobcem, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, pokud trvalo více než 8,5 roku, přípustnost podle §237 o. s. ř. nemůže založit, neboť z výše uvedeného plyne, že Nejvyšší soud ve Stanovisku žádnou konkrétní přiměřenou délku řízení nestanovil.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka porušení práv na spravedlivý proces a na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci, ani námitka porušení principu právní jistoty. Nepřihlédl-li totiž odvolací soud bez dalšího k žalobcem označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, v nichž byla konkrétní řízení shledána nepřiměřeně dlouhými, ačkoliv byla kratší než řízení nyní posuzované, avšak důvody takového postupu (byť ne jednotlivě ve vztahu ke každému takovému rozhodnutí) uvedl, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, nijak se tím ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které „[p]ři posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka (např. §2 o. s. ř., §2 s. ř. s., §1 tr. ř.) (srov. část IV. Stanoviska).
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu