ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1301.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1301/2020-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobce K. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kolářem, advokátem se sídlem v Dobříši, 28. října 661, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 149/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2019, č. j. 91 Co 369/2018- 86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 23. 7. 2018, č. j. 20 C 149/2017-50, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení v částce 600 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 233/2013.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Námitka žalobce směřující proti závěru odvolacího soudu o přiměřenosti délky řízení nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť pouhý nesouhlas s tímto závěrem nepředstavuje sám o sobě právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva na přiměřenu délku řízení, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž závěrem o přiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014), což v případě dovolatele není.
Otázka, zda je nepřiměřenou délku trestního řízení nutno porovnávat s ideální dobou, po kterou mělo řízení trvat, a zda případný přesah takové ideální doby je vždy nutno považovat za porušení práva na spravedlivý proces, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť se při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání věci, kdy celková délka řízení je nepřijatelná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012)
Otázka, zda opakované nezákonné rozhodnutí soudu, v jehož důsledku dojde k podstatnému prodloužení trestního řízení, je porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu nepřiměřené délky řízení, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ohledně ní se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že ke zrušení rozsudků soudu prvního stupně došlo nejprve soudem odvolacím a následně i soudem dovolacím nikoliv proto, že by soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně nebo známou judikaturu ani z důvodu nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady, ale protože řízení bylo skutkově složité a bylo třeba doplnit dokazování (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací námitku ohledně neúčelnosti úkonů rozhodujícího orgánu ve vztahu k výsledku řízení konstruuje žalobce na vlastních skutkových tvrzeních, neboť ze skutkových zjištění odvolacího soudu se tyto skutečnosti nepodávají, čímž uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), který danou námitku diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání.
Konečně ani argumentace výsledkem řízení nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu v závěru o tom, že samotný výsledek řízení je pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu