ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.140.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 140/2021-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně E. N., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 329 467 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 126/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2020, č. j. 51 Co 168/2020-115, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 2. 2020, č. j. 23 C 126/2019-80, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 329 467 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se výše uvedené částky v řízení domáhá z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 345/2008 (dále jen „posuzované řízení“). Soud prvního stupně popsal průběh posuzovaného řízení, přičemž dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhým. Následně se zabýval výší přiměřeného zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a to s ohledem na konstantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP) a Nejvyššího soudu, zejména na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Mimo jiné základní částku zadostiučinění snížil o 15 % z důvodu počtu stupňů soudní soustavy, na nichž byla věc projednávána. Dospěl k přiměřenému zadostiučinění ve výši 99 750 Kč. Jelikož žalovaná již žalobkyni vyplatila částku 100 533 Kč, shledal soud prvního stupně žalobu nedůvodnou. K odvolací námitce žalobkyně ohledně snížení základní částky zadostiučinění z důvodu počtu stupňů soudní soustavy odvolací soud v rámci ústního vyhlášení rozsudku uvedl, že jde o „standardní kritérium, které se používá a vychází z manuálu ministerstva spravedlnosti.“ Následně v písemném vyhotovení rozsudku uvedl, že „[t]akové snížení základní částky plyne z Manuálu pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., vypracovaného Kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva, který stanoví, že v případě, že byla věc projednávána na více stupních soudní soustavy, se základní částka snižuje.“
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která se vztahuje k ochraně základních práv a svobod, a odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí se v ústní a písemné formě liší, přičemž poukazuje na skutečnost, že v rámci ústního odůvodnění rozsudku odvolací soud odkázal na „manuál ministerstva spravedlnosti“ a v rámci písemného vyhotovení na „manuál vypracovaný Kanceláří vládního zmocněnce“, což zakládá nepřezkoumatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 3 Azs 201/2018. Dále dovolatelka namítá, ať už odvolací soud svou úvahu opírá o kterýkoliv z výše uvedených manuálů, jde o manuál vypracovaný orgánem státu, tedy orgánem jedné ze stran sporu, v čemž dovolatelka spatřuje popření principu soudcovské nezávislosti a nestrannosti. Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud dovolatelce nedal možnost se s existencí manuálu a s jeho obsahem před vyhlášením rozhodnutí seznámit, natož se k němu vyjádřit, což představuje porušení práva na kontradiktorní řízení jakožto součásti práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016. Dovolatelka formuluje dovolací otázku, zda musí mít strany řízení možnost seznámit se i se stanovisky, které si soud opatří z vlastní iniciativy a možnost vyjádřit se k nim. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek ve výše uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka doplnila své dovolání podáním ze dne 17. 8. 2021, v němž zopakovala svou dovolací argumentaci a dále poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2020, č. j. 58 Co 153,152/2020-110, jímž odvolací soud rozhodoval o identickém posuzovaném řízení avšak vůči sestře nynější žalobkyně, přičemž za relevantní délku řízení, jež vůči sestře nynější žalobkyně byla o dva měsíce kratší, shledal přiměřeným zadostiučiněním částku 133 000 Kč, a to aniž by se řídil manuálem vypracovaným orgánem žalované.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
K námitce dovolatelky spočívající v tom, že odůvodnění rozsudku neodpovídá kritériím daným v ustanovení §157 o. s. ř. pro rozpor mezi odůvodněním písemného vyhotovení tohoto rozsudku a odůvodněním při ústním vyhlášením napadeného rozsudku a trpí proto vadou nepřezkoumatelnosti, dovolací soud předně uvádí, že tato námitka dovolání nečiní přípustným. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Nadto je zjevné, že dovolatelkou namítaná vada v řízení ani nenastala, neboť na úvodní straně materiálu, na který odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal, je uvedeno: „Ministerstvo spravedlnosti. Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva. Manuál pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb., na případy odškodňování průtahů v řízení.“ Pokud tedy odvolací soud při ústním odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na „manuál ministerstva spravedlnosti“, je zřejmé, že tím mínil tentýž materiál, jehož název následně precizoval v písemném odůvodnění svého rozhodnutí. Požadavek, aby písemné vyhotovení rozhodnutí odpovídalo rozhodnutí vyhlášenému, neznamená, že tyto verze se musí shodovat doslovně (srov. bod 42 nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 38/18).
Povahou uvedeného manuálu se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4196/2009, v němž uvedl, že daný manuál není vnitřním předpisem Ministerstva spravedlnosti, ale toliko doporučením vypracovaným Kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před ESLP. Vyjadřuje výhradně názor tohoto vládního zmocněnce na to, jakým způsobem by měla být ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. v těchto případech aplikována, aby Česká republika dostála svým závazkům vyplývajícím pro ni z Úmluvy a z navazující judikatury ESLP. Nelze proto uvažovat o jeho obecné závaznosti.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však nikterak neplyne, že by odvolací soud uvedený manuál považoval za závazný pro své rozhodnutí. Daným odkazem odvolací soud k odvolací námitce žalobkyně ohledně soudem prvního stupně zohledněného kritéria počtu stupňů soudní soustavy, u nichž byla věc projednávána, pouze zdůraznil, že jde o kritérium standardně aplikované. Podstatná část uvedeného manuálu totiž spočívá ve zpracování judikatury ESLP, což se týká též kritéria počtu stupňů soudní soustavy. Ostatně dané kritérium zohledňuje též Stanovisko.
V dovolatelkou odkazovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 shledal Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu překvapivým, neboť odvolací soud dospěl k opačnému právnímu závěru, nežli soud prvního stupně, přičemž aplikoval obecně závaznou vyhlášku, aniž by před vyhlášením svého rozhodnutí účastníky řízení informoval o tom, že daná obecně závazná vyhláška je pro věc klíčová. V nyní posuzované věci však již žalovaná ve svých stanoviscích odkazovala na kritérium počtu stupňů soudní soustavy. Totožné kritérium aplikoval soud prvního stupně, s čímž se ztotožnil rovněž odvolací soud, přičemž odkazem na manuál pouze zdůraznil okolnost, že jde o kritérium standardně používané.
V nyní posuzované věci tak nejde o situaci, v níž by v důsledku změny právního náhledu soudu rozhodujícího o opravném prostředku byla účastníku řízení odňata možnost skutkově i právně argumentovat, což by ve svém důsledku představovalo porušení základního práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy. Nešlo totiž o hodnocení odvolacího soudu k otázkám, u nichž by byla dovolatelka zbavena možnosti právně argumentovat. Naopak, šlo o vypořádání argumentace dovolatelky a nejde tedy o tzv. překvapivé rozhodnutí (obdobně srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3076/20).
Odkázala-li dovolatelka na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2020, č. j. 58 Co 153,152/2020-110, v jehož rámci odvolací soud vůči sestře dovolatelky dospěl k vyšší výsledné částce přiměřeného zadostiučinění, pak dovolatelka zjevně přehlíží, že i v tomto případě odvolací soud základní částku z důvodu počtu stupňů soudní soustavy modifikoval (srov. bod 10 odůvodnění).
Dovolací soud tudíž neshledal, že by se odvolací soud při řešení dovolatelkou předestřené otázky týkající se ochrany základních práv a svobod odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, a proto dovolání přípustným neshledal.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 10. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu