ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1468.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1468/2021-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně J. S. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 181/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, č. j. 28 Co 41/2021-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 25. 11. 2020, č. j. 42 C 181/2017-135, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 36 250 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 63 750 Kč (výrok II), a dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 44 026 Kč (výrok III).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 3. 2021, č. j. 28 Co 41/2021-165, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé II potvrdil ohledně částky 31 875 Kč, jinak jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a současně uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 47 167 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl tak za situace, kdy jeho předchozí rozsudek ze dne 7. 2. 2018, č. j. 28 Co 384/2017-88, byl, spolu s rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 13. 9. 2017, č. j. 42 C 181/2017-54, k dovolání žalobkyně částečně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, č. j. 30 Cdo 1949/2018-113.
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 128/2009 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I v rozsahu, „kterým byla žaloba v meritu věci zamítnuta, a to v rozsahu částky 68 125 Kč“, dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
V rozsudku ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015, Nejvyšší soud dovodil, že v případě rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. se jedná o případ, kdy způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, jak to mají na mysli §153 odst. 2 a §212 písm. c) o. s. ř., pročež odvolací soud není vázán rozsahem, ve kterém se odvolatel domáhá přezkoumání vydaného rozhodnutí. Nejvyšší soud však zároveň konstatoval, že tento závěr neznamená, že by soud či úřad v rámci předběžného projednání nebyl vůbec vázán požadavkem poškozeného, minimálně z hlediska požadované formy satisfakce či výše finanční satisfakce. Je to totiž v prvé řadě poškozený, který se musí rozhodnout, zda bude za utrpěnou nemajetkovou újmu zadostiučinění požadovat a jaká forma či výše zadostiučinění by mu mohla nemajetkovou újmu nahradit. Z tohoto požadavku tak soud vychází.
Podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy odvolací soud může změnit (nebo zrušit) rozhodnutí soudu prvního stupně o poskytnutí zadostiučinění podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. i v širším rozsahu, než bylo odvoláním napadeno, a tudíž může rozhodnout i v neprospěch odvolatele (např. z důvodu, že odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vůbec nevznikla, anebo z důvodu, že přiměřené zadostiučinění bylo již poskytnuto jinak). Na druhou stranu může samostatně nabýt právní moci zamítavý výrok o zaplacení peněžité částky, pokud soud prvního stupně současně vyhověl žalobě konstatováním porušení práva, uložením omluvy či přiznáním části požadované peněžité satisfakce, a to za situace, kdy odvolání podá pouze žalovaná. V takovém případě se totiž projeví shora vyslovená zásada, že soud (a to i odvolací soud) je omezen požadavkem poškozeného. V tomto smyslu je žalobce nadále pán sporu (dominus litis) a požaduje-li i po zamítavém rozsudku soudu prvního stupně zadostiučinění v penězích (ve vyšší částce), je na něm, aby tuto svoji vůli v řízení i adekvátně projevil, a to nejlépe tím, že podá proti takovému zamítavému výroku odvolání (je-li přípustné).
Za situace, kdy žalobkyně v posuzovaném případě proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně podaným odvoláním nebrojila, byl tedy předmět odvolacího řízení následně omezen pouze na částku 63 750 Kč. Nevyužila-li žalobkyně svého procesního práva podat odvolání proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně, dala tím totiž v souladu s dispoziční zásadou najevo, že o vyšší finanční zadostiučinění, než jaké jí soud prvního stupně přiznal, v řízení nadále neusiluje.
Žalobkyně v úvodu svého dovolání uvedla, že napadá tu část výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byla žaloba „v meritu věci zamítnuta, a to v rozsahu částky 68 125 Kč“. V závěru tohoto podání navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žádný výrok, kterým by odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v jeho zamítavém výroku však, vzhledem ke zmíněné absenci odvolání žalobkyně, jež by proti takovému výroku směřovalo, součástí dovoláním napadeného rozhodnutí není.
Brojí-li snad žalobkyně proti té části napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v jeho vyhovujícím výroku týkajícím se částky 31 875 Kč, její dovolání není v této části subjektivně přípustné. Judikatura Nejvyššího soudu je totiž ustálena v závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li v jeho poměrech rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Dovolání tudíž může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99, nebo ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Tento předpoklad však v případě částky 31 875 Kč, jež byla žalobkyni napadeným rozhodnutím přiznána, naplněn není.
Zamítnutí žaloby, o němž odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodl, když rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku částečně změnil, se pak týká pouze finančního plnění ve výši 31 875 Kč.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska uvedeného finančního limitu je třeba považovat výši peněžitého plnění, které bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy, o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Tento závěr, který se uplatní i po novelizaci znění §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež byla s účinností od 30. 9. 2017 provedena zákonem č. 296/2017 Sb., je i v případě tzv. štěpení nároku (tj. kdy „podstatná není částka, o níž odvolací soud rozhodl, ale výše peněžitého plnění, do níž je podáno dovolání“) zastáván ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu reprezentovanou zejména usnesením ze dne 29. 7. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1286/98, a dále usneseními ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 599/2019, nebo ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2318/2020, s tím, že Ústavní soud se k této rozhodovací praxi Nejvyššího soudu přihlásil v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18, v němž ji shledal jako ústavně konformní. V části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem odvolacího soudu změněn, je tudíž dovolání žalobkyně vzhledem k výši částky, o níž bylo takto rozhodnuto, rovněž nepřípustné.
Návrh žalobkyně, aby dovolací soud postupem podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (o soudech a soudcích) změnil svoji dosavadní rozhodovací praxi vycházející z výše citovaného rozsudku ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, není opodstatněný, když ze shodných závěrů vycházel Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 11/2021, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 516/21, nebo usnesení ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1662/2021.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 12. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu