ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2318.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2318/2020-501
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) T. B. , narozeného XY, bytem XY, b) L. B. , narozené XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Michalem Bedrnou, advokátem se sídlem v Praze 6, Eliášova 922/21, c) D. D. , narozeného XY, bytem XY, d) J. D. , narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Tomášem Capouškem, advokátem se sídlem v Praze 7, Milady Horákové 176/68, proti žalovaným 1) P. B. , narozenému XY, bytem XY, 2) J. B. , narozené XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Petrem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 4, Branická 659/107, o zaplacení částky 337.676,- Kč s příslušenstvím a částky 21.129,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 49/2012, o dovoláních žalobců a), b) a žalobců c), d) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2019, č. j. 72 Co 320/2019-469, takto:
Dovolání se odmítají .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 9. 2018, č. j. 5 C 49/2012-422, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům a) a b) částku 365.321,- Kč se 7,75% úrokem z prodlení p. a. od 13. 3. 2012 do zaplacení (výrok I.), dále uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům c) a d) částku 48.774,- Kč se 7,75% úrokem z prodlení p. a. od 13. 3. 2012 do zaplacení (výrok II.) a zamítl žalobu v části, ve které se žalobci c) a d) po žalovaných domáhali zaplacení částky 6.386,- Kč se 7,75% úrokem z prodlení p. a. od 13. 3. 2012 do zaplacení (výrok III.). Rovněž rozhodl o povinnosti žalovaných společně a nerozdílně nahradit náklady řízení, a to žalobcům a) a b) k rukám jejich zástupce ve výši 461.273,- Kč a žalobcům c) a d) k rukám jejich zástupce ve výši 143.836,- Kč (výroky IV. a V.).
Soud prvního stupně, jenž ve věci rozhodoval po kasaci svého předchozího rozhodnutí usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2016, č. j. 72 Co 395/2015-233, vyšel ze zjištění, že všichni účastníci řízení jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“), jenž slouží k uložení a vedení inženýrských sítí a zároveň jako příjezdová a přístupová komunikace k sousedním nemovitostem ve vlastnictví jednotlivých účastníků řízení. Žalobci se žalobou domáhají zaplacení částky ve výši 337.676,- Kč, respektive 21.129,- Kč, jakožto bezdůvodného obohacení, jež jim vzniklo na úkor žalovaných, kteří nezaplatili náklady vynaložené žalobci, spojené se zřízením technické infrastruktury a společné komunikace na předmětném pozemku, a to v rozsahu odpovídajícím výši jejich spoluvlastnického podílu. Soud prvního stupně shledal, že žalobci coby většinoví spoluvlastníci předmětného pozemku žalovaným dostatečně konkrétně předestřeli jednotlivé investiční záměry týkající se společné věci, neboť žalované informovali o účelu daných investicí, tedy jednali v souladu s ustanovením §139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), a tudíž žalobnímu žádání v uvedeném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalovaných (výslovně toliko proti části, v níž bylo žalobě vyhověno) Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 12. 2019, č. j. 72 Co 320/2019-469, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 337.676,- Kč se 7,75% úrokem z prodlení ročně od 13. 3. 2012 do zaplacení změnil tak, že žalobu žalobců a) a b) v tomto rozsahu zamítl, jinak, tj. ohledně částky 27.645,- Kč s příslušenstvím, jej ve výroku I. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I.). Rovněž ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 21.129,- Kč se 7,75% úrokem z prodlení ročně od 13. 3. 2012 do zaplacení změnil tak, že žalobu žalobců c) a d) v tomto rozsahu zamítl, jinak, tj. ohledně částky 27.645,- Kč s příslušenstvím, jej ve výroku II. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Dále rozsudek soudu prvního stupně zrušil též ve výrocích IV. a V. o nákladech řízení a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.).
Odvolací soud korigoval úvahu soudu prvního stupně v tom směru, že žalovaní sice byli zváni na schůzky, na kterých spoluvlastníci jednali a hlasovali o jednotlivých investičních akcích, bylo jim však pouze v hrubých rysech nastíněno, o čem se bude na daných schůzkách jednat a hlasovat. Konstatoval tedy, že žalovaným coby menšinovým spoluvlastníkům nebyly sděleny informace o konkrétních projektech a rozpočtech, z nichž by bylo možno dovodit alespoň přibližnou výši zamýšlených investic a jejich charakter, tudíž žalovaným nebyl ve smyslu ustanovení §139 odst. 2 obč. zák. řádně předestřen záměr příslušné náklady vynaložit. Odvolací soud uzavřel, že bezdůvodné obohacení představující zhodnocení spoluvlastnického podílu žalovaných na předmětném pozemku v důsledku žalobci provedených investic je splatné až při zániku podílového spoluvlastnictví účastníků, jenž v projednávané věci dosud nenastal, pročež odvolací soud přistoupil ke změně prvoinstančního rozsudku a žalobu v příslušné části zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti části výroku I., jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn) podali žalobci a) a b) dovolání. Domnívají se, že se odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by za tím účelem zopakoval dokazování zápisy ze schůzek spoluvlastníků z let 2009 až 2011 a pozvánkami na tyto schůzky, čímž porušil nejen ustanovení §213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), ale též čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a tudíž se s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16 (označený nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), jedná o přípustný dovolací důvod. Dále mají za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky míry a způsobu realizace informační povinnosti většinových spoluvlastníků vůči spoluvlastníkům minoritním. Odvolací soud dle názoru dovolatelů rozhodl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99 (zmíněný rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), neboť z citovaného rozhodnutí vyplývá pouze požadavek, aby měl minoritní spoluvlastník „alespoň nějakou“ možnost se s určitým záměrem většinových spoluvlastníků seznámit, nikoli povinnost většinových spoluvlastníků poskytnout podrobné informace menšinovému spoluvlastníkovi písemně. Dovolatelé rovněž vyzdvihují překvapivost napadeného rozsudku, protože odvolací soud rozhodl s výsledkem opačným, než jaký učinil při přezkumu v pořadí prvního rozhodnutí soudu prvního stupně vydaného v projednávané věci. Podotýkají přitom, že odvolací soud měl „respektovat sám sebe“, a to dle zásady vyjádřené v ustanovení §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Navrhli, aby dovolací soud výrok I. rozsudku odvolacího soudu změnil tak, že výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdí, popřípadě aby výrok I. rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu (explicitně toliko v části výroku II., jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn) napadli dovoláním též žalobci c) a d), a to s téměř totožnou argumentací, jakou vznáší ve svém dovolání žalobci a) a b). Závěrem navrhli, aby dovolací soud výrok II. rozsudku odvolacího soudu změnil tak, že výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potvrdí, popřípadě aby výrok II. rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání žalobců a) a b) ani k dovolání žalobců c) a d) nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovoláních rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláními napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 6. 12. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců a) a b) a žalobců c) a d) přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000,- Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud přijal výklad ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dle kterého za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy, o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. I podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., jenž mimo jiné nově formuloval ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám navrhovaným v písmenu c) odst. 1 důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50.000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50.000 Kč, nevylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. c) přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit“. Z citované důvodové zprávy nutno dovodit, že znění ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinné od 30. 9. 2017 znamená zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018). Ústavní soud se k této rozhodovací praxi Nejvyššího soudu přihlásil v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18, kde shledal ústavně konformním postup Nejvyššího soudu i v případě štěpení nároku, tj. kdy „podstatná není částka, o níž odvolací soud rozhodl, ale výše peněžitého plnění, do níž je podáno dovolání“ (blíže srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 599/2019, či v obdobné souvislosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2789/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3666/2018, a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018).
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobců c) a d) směřuje proti rozhodnutí, v němž dovoláním napadenou částí věcného výroku bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení částky 21.129,- Kč, tedy o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč, přičemž nejde o nárok ze spotřebitelských nebo pracovněprávních vztahů, není dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. objektivně – ze zákona – přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání žalobců c) a d) podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost nutno uvést, že přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 381/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 203/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 118/2003).
Dovolání žalobců a) a b) rovněž není přípustné, neboť právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu je bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího soudu.
Podle ustanovení §137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.
Podle ustanovení §139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.
Nejvyšší soud již v dovolateli zmiňovaném rozsudku ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99 (a následně pak i v rozhodnutích na něj navazujících – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 863/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011, uveřejněný pod číslem 91/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4079/2011), dovodil, že pod pojem hospodaření se společnou věcí, o kterém mají spoluvlastníci ve smyslu ustanovení §139 odst. 2 obč. zák. rozhodovat, lze podřadit i rozhodnutí o tom, jaká investice (tj. náklad jakého druhu a v jaké výši) má být do společné věci provedena. Pokud zákon stanoví, že rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti jejich podílů, pak z toho vyplývá, že nerozhoduje jen většina, aniž by menšinovému spoluvlastníku byla dána jakákoliv možnost, aby se pro zamýšlenou investici mohl rovněž rozhodnout či se k ní vyjádřit. To lze dovodit i z logického výkladu tohoto ustanovení; má-li vůbec v úvahu připadat dohoda spoluvlastníků nebo rovnost hlasů anebo nedosažení většiny musí být menšinovému spoluvlastníku záměr investici provést (a to jakého druhu a v jaké výši) ostatními spoluvlastníky předestřen, aby se tak mohl vyjádřit k tomu, zda s ní souhlasí či nikoliv (a také případně uvážit možnost zrušení a vypořádání spoluvlastnického vztahu). Souhlas či nesouhlas může pak menšinový spoluvlastník vyjádřit výslovně nebo konkludentně. Pokud s investicí nesouhlasí, pak rozhodne-li o ní většina spoluvlastníků, počítaná podle velikosti podílů, je menšinový spoluvlastník povinen podle velikosti svého podílu na takto vynaložený náklad přispět, neboť tak plní povinnost vyplývající pro něj z ustanovení §137 odst. 1 obč. zák. To znamená, že ve vztahu k němu vzniklo investujícímu spoluvlastníku majetkové právo z uvedeného ustanovení vyplývající, přičemž toto právo vzniklo vynaložením investice za trvání spoluvlastnického vztahu, a to bez ohledu na to, zda šlo o investice na nezbytné opravy nebo údržbu nebo investice na nikoli nezbytné opravy nebo úpravy. Pokud by menšinovému spoluvlastníku vůbec nebyla dána možnost vyjádřit se k zamýšlené investici (druhu a výši), pak i za situace, kdy by s takovou investicí souhlasila většina spoluvlastníků, počítaná podle velikosti podílů, nejde o rozhodnutí většiny ve smyslu ustanovení §139 dost. 2 obč. zák. V takovém případě by šlo z hlediska hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí o neplatný právní úkon a menšinovému spoluvlastníku by vznikla povinnost vydat investujícímu spoluvlastníku, pokud by šlo o investici na nutné opravy nebo údržbu bezdůvodné obohacení (§451 odst. 2 a §456 obč. zák.). Jeho výše by byla dána podílem na investici odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu ke společné věci, přičemž povinnost vydat bezdůvodné obohacení by vznikla vynaložením investice za trvání spoluvlastnického vztahu. Pokud by šlo o jiné investice než na nezbytné opravy a údržbu, pak povinnost menšinového spoluvlastníka vydat bezdůvodné obohacení by vznikla až při zániku jeho spoluvlastnictví, např. při jeho zrušení nebo při prodeji spoluvlastnického podílu, a to ve výši zhodnocení jeho podílu.
Z výše předestřeného vyplývá, že předpoklad rozhodnutí přijatého v režimu ustanovení §139 odst. 2 obč. zák. ohledně investic do společné věci plánovaných většinovým spoluvlastníkem je podmíněn skutečností, že menšinový spoluvlastník bude informován o druhu a výši uvažovaných investic. Splnění této skutečnosti z hlediska konkretizace zamýšlených nákladů a jejich výše je nutno posuzovat vždy v poměrech konkrétního případu. S přihlédnutím k šíři možných investic do společné věci obecně a individuálních okolností s tím spojených nebude nezbytné vždy bezvýjimečně trvat na tom, aby rozsah a výše investic byly menšinovému spoluvlastníku předestřeny do nejmenších podrobností. Splnění uvedené povinnosti většinového spoluvlastníka může být podle okolností konkrétního případu založeno i způsobem, který nemusí charakterizovat všechny možné okolnosti vztahující se k investicím (zvláště tam, kde jejich rozsah a výše závisí na okolnostech, které před realizací investičního záměru nelze vždy v celkovém rozsahu odhadnout a přesně vyčíslit nebo kde celkový rozsah závisí na postupném uskutečňování jednotlivých dílčích opatření a postupů), nicméně musí být tento záměr většinového spoluvlastníka konkretizován alespoň v takovém rozsahu, aby si menšinový spoluvlastník mohl učinit představu o konkrétní druhové podobě investic (tj. o tom, o jaké investice do společné věci bude potřeba provést), kterou lze předpokládat.
Obdobně to platí i pro informaci o výši nákladů, které si realizace investičního záměru vyžádá. Dovolací soud v daném směru zdůrazňuje, že naprosto přesné vyčíslení nákladů, které budou s realizací záměru a prováděním investic spojeny, před jejich samotným zahájením není vždy v plném rozsahu realizovatelné, a to zvláště tam, kde se má jednat o investice či náklady rozsáhlé nebo takové, kde jejich konkrétní rozsah a podoba mohou záviset na jednotlivých dílčích technických či technologických postupech při jejich provádění. To však neznamená, že by menšinový spoluvlastník neměl být informován o výši nákladů, a to tím spíše tam, kde lze předpokládat, že půjde o náklady vysoké. Je totiž nepochybné, že i jednotlivé investice či náklady vynaložené na společnou věc mohou být realizovány postupy v odlišných cenových relacích v závislosti např. na použitém materiálu či zvolených technologických postupech a menšinový spoluvlastník má právo být o objektivně předpokládaných nákladech informován.
Požadavek na informovanost o druhu a výši nákladů je vyjádřením skutečnosti, že teprve jeho naplnění umožní menšinovému spoluvlastníku k takovému záměru zaujmout konkrétní stanovisko v podobě jeho akceptace či odmítnutí s konkrétními výhradami proti uvažovanému záměru (např. v podobě nedostatku finančních prostředků k úhradě odpovídající výše nákladů na menšinového spoluvlastníka připadajících nebo v podobě jiného návrhu na řešení uvažovaných investic), případně zvážení možnosti zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Splnění či nesplnění uvedených požadavků ze strany většinového spoluvlastníka je vždy založeno na úvaze soudu s přihlédnutím k individuálním okolnostem a tento závěr by dovolací soud mohl přezkoumat tam, kde by se jednalo o úvahu zjevně nepřiměřenou, která by uvedené požadavky nezohlednila a nerespektovala.
Hodnotící závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaným nebyly plánované investice, respektive jejich výše, většinovými spoluvlastníky řádně předestřeny, není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci, a to i s přihlédnutím k povaze uvažovaných nákladů a investic. Odvolací soud se totiž v souladu s citovanou judikaturou zabýval posouzením, zda žalovaní byli informováni ze strany žalobců nejen o druhu zamýšlených investic, ale též i o jejich možné výši. Jestliže přitom odvolací soud shledal, že žalovaným byla poskytnuta druhová specifikace plánovaných investic, aniž by jim byla sdělena výše předpokládaných nákladů (což ostatně nepopírají ani sami dovolatelé), nikterak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, uzavřel-li že nebyly naplněny předpoklady aplikace ustanovení §139 odst. 2 obč. zák.
Výtkami, že odvolací soud nezopakoval ve smyslu ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. všechny důkazy, které provedl soud prvního stupně (konkrétně zápisy ze schůzek spoluvlastníků konaných v průběhu let 2009 až 2011 a pozvánky na tyto schůzky), dovolatelé uplatňují námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde. Nadto se sluší připomenout, že v otázce důkazů listinných se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi přiklání k názoru, že obecně postavený požadavek na opakování důkazů listinami je věcně neopodstatněný, a tudíž formalistický, zatímco stran výslechu svědků a účastníků řízení důsledně zdůrazňuje, že důkaz výslechem osob je vzhledem k jeho specifikům třeba zopakovat vždy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3345/2017, a dále judikaturu v něm citovanou).
Z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku plyne, že právně významná skutková zjištění ohledně závěru, že o sporných investicích do společné věci nebylo rozhodováno ve smyslu ustanovení §139 odst. 2 obč. zák., odvolací soud učinil z listinných důkazů založených ve spisu, jimiž provedl dokazování soud prvního stupně. Z toho je zřejmé, že se zde ze strany odvolacího soudu nejednalo o nepřípustný postup při dokazování in camera , kdy by takto odvolacím soudem učiněná skutková zjištění (zejména nesdělení informací o výši jednotlivých zamýšlených investic) byla důsledkem excesivního procesního postupu, jenž by byl v rozporu s právem účastníků na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Přitakat proto nelze ani výtce dovolatelů stran ústavněprávního rozměru zásahu do jeho práv, neboť – jak vidno shora – k újmě na jejich právech nedošlo. Nehledě na to, že i Ústavním soudem původně prezentovaný názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a může založit přípustnost dovolání (viz dovolateli odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16), byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18).
Přiléhavost postrádá též polemika dovolatelů týkající se překvapivosti napadeného rozsudku, jelikož odvolací soud svým v pořadí prvním rozhodnutím v posuzované kauze přezkoumal procesní stránku řízení a z důvodu procesních nedostatků věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, aniž by tím současně předjímal výsledek řízení po meritorní stránce. Odvolací soud se tak nikterak nezpronevěřil dovolateli akcentovanému zájmu na obdobném rozhodování skutkově podobných sporů, jež by mělo být založeno na shodných úvahách. V nynější procesní situaci, v níž se odvolací soud v důsledku rušícího charakteru svého usnesení a především pak díky důvodům, na nichž je založil, prozatím nezabýval meritem sporu, by jen stěží mohlo být na věc nahlíženo jako na kauzu, jež se s jinou shoduje v podstatných znacích, a je proto nutné ji rozhodnout obdobně. Opačný náhled by ve svém důsledku popíral podstatu zákonné úpravy civilního řízení a dostával by se do přímé kontradikce s pokynem vyjádřeným v ustanovení §153 o. s. ř. (k tomu srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015, či ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2271/2013).
Jelikož ani dovolání žalobců a) a b) není přípustné, Nejvyšší soud i dovolání těchto žalobců podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 8. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu