ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1488.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1488/2021-492
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. Š. , nar. XY, bytem v XY, zastoupeného doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 17/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 15 Co 492/2020-292, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým usnesením ze dne 30. 10. 2020, č. j. 16 C 17/2019-275, zamítl návrh žalobce na vydání rozsudku pro uznání.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobcem předestřená otázka, zda má soud povinnost vydat rozsudek pro uznání, nesplní-li žalovaná podmínky tzv. kvalifikované výzvy ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. a zároveň neexistuje vážný důvod ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř., nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015, a judikaturu Ústavního soudu v něm podrobně citovanou, a ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 99/2021), přihlédl-li k tomu, že žalovaná v určené lhůtě podala k výzvě vydané podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyjádření, ve kterém uvedla, že nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků neuznává a setrvává na svém závěru uvedeném ve stanovisku ze dne 13. 3. 2019, které k vyjádření připojila, to je že není splněn předpoklad odpovědnosti státu v podobě existence nezákonného rozhodnutí, čímž zřetelně splnila podmínky kvalifikované výzvy. Žalovaný totiž nemusí svoji procesní obranu rozvádět do všech podrobností, musí však uvést přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016, uveřejněný pod číslem 52/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve vztahu k druhému nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení žalovaná ve včasném vyjádření uvedla argumenty a označila i důkazy, proč se objektivně není schopna k takovému nároku prozatím vyjádřit (pro nedostupnost spisu z posuzovaného řízení), přičemž odvolací soud se neodchýlil od ustálené judikatury, pokud stanovisko žalované vyhodnotil jako vážný důvod, který ji ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. bránil v podání vyjádření (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněný pod číslem 51/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5089/2015, a ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3437/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1092/2018).
Dospěl-li odvolací soud na základě uvedených skutečností k závěru, že postup žalované v předmětném řízení znaky lhostejné či úmyslně obstrukční pasivity, na kterou fikce uznání podle §114b odst. 5 o. s. ř. dopadá, nenaplňuje, je jeho závěr s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu v souladu a dovolání žalobce tak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Žalobce v dovolání namítal, že napadené usnesení odvolacího soudu trpí nepřezkoumatelností kvůli nedostatku řádného odůvodnění, jestliže jím nebyly vypořádány všechny odvolací námitky. Dovolací soud však ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu (§157 odst. 2, §211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 7. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu