ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1650.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1650/2021-566
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Z. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem ve Frýdlantu, Albrechtice u Frýdlantu 141, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o 35 683 721 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 23/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2018, č. j. 39 Co 154/2018-454, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil částečný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 27. 5. 2015, č. j. 21 C 23/2010-161, kterým byla zamítnuta žaloba v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 27 489 258 Kč. Odvolací soud změnil toliko výrok týkající se náhrady nákladů řízení tak, že o zbývající části nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v končeném rozsudku.
Výše uvedené částky se žalobce domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku daňové kontroly prováděné správcem daně za zdaňovací období roku 1997 až 1999, na základě které mu byla nesprávně doměřena daň, a to dodatečnými platebními výměry vydanými Finančním úřadem v Liberci dne 15. 10. 2002 (č. j. 180164/02/192911/1908 a č. j. 180145/02/192911/1908), ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 23. 12. 2004 (č. j. 9323/110/2003). Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 23. 12. 2004 bylo pro nezákonnost zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 11. 2007, č. j. 59 Ca 16/2005-94, přičemž následně byly Finančním ředitelstvím v Ústí nad Labem zrušeny i oba dodatečné platební výměry vydané dne 15. 10. 2002 Finančním úřadem v Liberci z důvodu, že tato rozhodnutí nenabyla právní moci v průběhu prekluzivní lhůty.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Otázka, od jakého okamžiku se odvíjí počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v daňovém řízení v situaci, kdy podle dovolatele nebylo daňové řízení ukončeno (neboť rozhodnutí o dodatečných platebních výměrech bylo zrušeno soudem pro prekluzi a z tohoto důvodu nebylo možno znovu rozhodnout o odvolání proti dodatečným platebním výměrům, a jediným možným a správným postupem bylo zastavení daňového řízení, přičemž nebyly vyřešeny všechny námitky žalobce stran postupu pracovníka správce daně), nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť otázka počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty v případě (nemajetkové) újmy způsobené nezákonným rozhodnutím byla již v judikatuře dovolacího soudu vyřešena (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 446/2012, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1954/2019, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/2020) a odvolací soud se v dovoláním napadeném rozhodnutí od této judikatury neodchýlil, jestliže dospěl k závěru, že počátek běhu promlčecí lhůty je třeba odvíjet od doručení zrušujícího rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem žalobci, ke kterémužto okamžiku nastala právní moc tohoto rozhodnutí, neboť odvolání proti němu nebylo přípustné.
Přípustnost dovolání nemůže ve smyslu §237 o. s. ř. založit ani otázka, zda je možné „uznat státu námitku promlčení“ v situaci, kdy žalobce na základě tehdejší judikatury mohl důvodně předpokládat, že v řízení bude nadále pokračováno, neboť až usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007-75, „byl sjednocen a najisto postaven dopad rozhodnutí odvolacího orgánu o odvolání proti dodatečným platebním výměrům.“ Na posouzení této otázky totiž není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud se rozporem námitky promlčení s dobrými mravy zabýval výhradně k tvrzení žalobce, že tento rozpor je dán z toho důvodu, že náhrada nemajetkové újmy v penězích se dle dřívější judikatury považovala za nepromlčitelnou (kterážto judikatura měla být dle žalobce sjednocena až v roce 2008), nikoliv z důvodu rozkolísanosti judikatury správních soudů ohledně rozhodování odvolacích správních orgánů v daňových řízeních o odvoláních proti dodatečným platebním výměrům, kteréžto tvrzení předestřel žalobce v rozporu s §241a odst. 6 o. s. ř. až v dovolacím řízení.
Otázka, zda lze rozsudek pro uznání vydat poté, kdy se již jednou soudy v průběhu řízení jeho vydáním (mlčky nebo meritorně) zabývaly, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť otázka stran překážky věci rozsouzené v případě opakovaného rozhodování o totožných procesních návrzích účastníků byla již v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 803/2011, nebo ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 99/2013), a odvolací soud se od tohoto řešení v dovoláním napadeném rozhodnutí neodchýlil, jestliže uzavřel, že návrh žalobce na vydání rozsudku pro uznání byl již pravomocně zamítnut, což vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté. K tomu je možno doplnit, že žalobce v předmětném řízení tutéž otázku dovolacímu soudu již jednou položil, a to v dovolání, o němž bylo rozhodnuto odmítacím usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2701/2017.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda lze vydat rozsudek pro uznání, ukáže-li se v průběhu dalšího řízení, že předpoklady pro jeho vydání byly splněny, přestože v předchozí části řízení nebylo shledáno splnění podmínek pro jeho vydání. Odvolací soud výslovně uvedl, že ke změně skutkového stavu stran podmínek pro vydání rozsudku pro uznání nedošlo a ani žalobce v dovolání nespecifikuje, k naplnění jakých předpokladů pro vydání rozsudku mělo dodatečně dojít. Namítá-li dovolatel ve spojení s touto otázkou, že se soudy ve svých rozhodnutích, jimiž byl pravomocně zamítnut žalobcův návrh na vydání rozsudku pro uznání, nevypořádaly se všemi jeho argumenty, případně „se vším, co v řízení vyšlo najevo“, pak je třeba uvést, že tato rozhodnutí nejsou předmětem přezkumu v tomto dovolacím řízení, a tudíž žalobcovy výhrady vůči nim nemohou vést k úvahám o přípustnosti jeho dovolání.
Ani otázka, jak má nalézací soud postupovat po vydání kvalifikované výzvy a zda má výslovně seznámit účastníky řízení se svým závěrem týkajícím se jejího splnění, nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť na jejím řešení není dovoláním napadené rozhodnutí postaveno. Je třeba zopakovat, že odvolacím soudem nebyly shledány předpoklady pro změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, že by byl vydán rozsudek pro uznání, právě a jen z toho důvodu, že návrh žalobce na vydání rozsudku pro uznání byl již pravomocně zamítnut, což při nezměněném skutkovém stavu vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté. Tento důvod je pak sám o sobě dostačujícím pro nevyhovění totožnému návrhu žalobce, a proto není třeba zabývat se námitkami, jimiž se žalobce snaží zpochybnit závěry stran (ne)naplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání dovozené v předchozím (a již pravomocném) soudním rozhodnutí. Totéž se týká výhrad žalobce vůči postupu soudu prvního stupně po vydání tzv. kvalifikované výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř., přičemž je nutno podotknout, že spatřuje-li v tomto postupu žalobce procesní pochybení, mohl by se jím dovolací soud zabývat jedině tehdy, bylo-li by žalobcovo dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), k čemuž však v daném případě nedošlo.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 8. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu