ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1662.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1662/2021-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce L. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 199/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021, č. j. 62 Co 353, 359/2019-222, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 jako soudu prvního stupně ze dne 9. 4. 2019, č. j. 17 C 199/2018-78, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 16. 5. 2019, č. j. 17 C 199/2018-106, doplňujícího usnesení ze dne 14. 6. 2019, č. j. 17 C 199/2018-110, a opravného usnesení ze dne 11. 9. 2019, č. j. 17 C 199/2018-128, a to v části výroku I, podle kterého je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 51 000 Kč s příslušenstvím, přičemž ve zbývající části tohoto výroku, kterou bylo žalobě vyhověno také ve vztahu k částce 12 750 Kč s příslušenstvím, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Žalobce se v řízení před soudem prvního stupně domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 458/2013, přičemž požadoval zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím.
Soud prvního stupně výše zmíněným rozsudkem tomuto žalobnímu požadavku vyhověl pouze zčásti, když vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 63 750 Kč s příslušenstvím, zatímco ve vztahu ke zbývající části předmětu řízení představované částkou 86 250 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Odvolání proti tomuto rozsudku následně podala pouze žalovaná, která tak zpochybnila jeho vyhovující výrok o věci samé. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tedy odvoláním žalobce napaden nebyl.
V rozsudku ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015, Nejvyšší soud dovodil, že v případě rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. se jedná o případ, kdy způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, jak to mají na mysli §153 odst. 2 a §212 písm. c) o. s. ř., pročež odvolací soud není vázán rozsahem, ve kterém se odvolatel domáhá přezkoumání vydaného rozhodnutí. Nejvyšší soud však zároveň konstatoval, že tento závěr neznamená, že by soud či úřad v rámci předběžného projednání nebyl vůbec vázán požadavkem poškozeného, minimálně z hlediska požadované formy satisfakce či výše finanční satisfakce. Je to totiž v prvé řadě poškozený, který se musí rozhodnout, zda bude za utrpěnou nemajetkovou újmu zadostiučinění požadovat a jaká forma či výše zadostiučinění by mu mohla nemajetkovou újmu nahradit. Z tohoto požadavku tak soud vychází.
Podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy odvolací soud může změnit (nebo zrušit) rozhodnutí soudu prvního stupně o poskytnutí zadostiučinění podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. i v širším rozsahu, než bylo odvoláním napadeno, a tudíž může rozhodnout i v neprospěch odvolatele (např. z důvodu, že odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vůbec nevznikla, anebo z důvodu, že přiměřené zadostiučinění bylo již poskytnuto jinak). Na druhou stranu může samostatně nabýt právní moci zamítavý výrok o zaplacení peněžité částky, pokud soud prvního stupně současně vyhověl žalobě konstatováním porušení práva, uložením omluvy či přiznáním části požadované peněžité satisfakce, a to za situace, kdy odvolání podá pouze žalovaná. V takovém případě se totiž projeví shora vyslovená zásada, že soud (a to i odvolací soud) je omezen požadavkem poškozeného. V tomto smyslu je žalobce nadále pán sporu (dominus litis) a požaduje-li i po zamítavém rozsudku soudu prvního stupně zadostiučinění v penězích (ve vyšší částce), je na něm, aby tuto svoji vůli v řízení i adekvátně projevil, a to nejlépe tím, že podá proti takovému zamítavému výroku odvolání (je-li přípustné).
Za situace, kdy žalobce v posuzovaném případě proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně podaným odvoláním nebrojil, byl tedy předmět odvolacího řízení následně omezen pouze na částku 63 750 Kč s příslušenstvím. Nevyužil-li žalobce svého procesního práva podat odvolání proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně, dal tím totiž v souladu s dispoziční zásadou najevo, že o vyšší finanční zadostiučinění, než jaké mu soud prvního stupně přiznal, v řízení nadále neusiluje.
Žalobce v úvodu svého dovolání uvádí, že napadá tu část výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o „potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v části, kterým byla žaloba v meritu věci zamítnuta“, a dále že napadá výrok II o nákladech řízení. V závěru tohoto podání navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žádný výrok, kterým by odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v jeho zamítavém výroku však, vzhledem ke zmíněné absenci žalobcova odvolání, jež by proti takovému výroku směřovalo, součástí dovoláním napadeného rozhodnutí není.
Brojí-li snad žalobce proti té části napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v jeho vyhovujícím výroku týkajícím se částky 51 000 Kč s příslušenstvím, jeho dovolání není v této části subjektivně přípustné. Judikatura Nejvyššího soudu je totiž ustálena v závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li v jeho poměrech rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Dovolání tudíž může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99, nebo ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Tento předpoklad však v případě částky 51 000 Kč s příslušenstvím, jež byla žalobci napadeným rozhodnutím přiznána, naplněn není.
Zamítnutí žaloby, o němž odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodl, když rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku částečně změnil, se pak týká pouze finančního plnění ve výši 12 750 Kč s příslušenstvím.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska uvedeného finančního limitu je třeba považovat výši peněžitého plnění, které bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy, o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Tento závěr, který se uplatní i po novelizaci znění §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež byla s účinností od 30. 9. 2017 provedena zákonem č. 296/2017 Sb., je i v případě tzv. štěpení nároku (tj. kdy „podstatná není částka, o níž odvolací soud rozhodl, ale výše peněžitého plnění, do níž je podáno dovolání“) zastáván ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu reprezentovanou zejména usnesením ze dne 29. 7. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1286/98, a dále usneseními ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 599/2019, nebo ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2318/2020, s tím, že Ústavní soud se k této rozhodovací praxi Nejvyššího soudu přihlásil v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18, v němž ji shledal jako ústavně konformní. V části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem odvolacího soudu změněn, je tudíž žalobcovo dovolání vzhledem k výši částky, o níž bylo takto rozhodnuto, rovněž nepřípustné.
Nepřípustné je podané dovolání konečně i v části směřující proti výroku napadeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 7. 2002
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu