ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1715.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1715/2021-219
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Tomášem Pirkem v právní věci žalobkyně B. Š. , nar. XY, bytem XY, adresa pro doručení XY, Slovenská republika (u D. B.), zastoupené JUDr. Luciou Mališovou, advokátkou se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Jana Trčky 966, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 207/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, č. j. 39 Co 315/2019-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 11. 6. 2019, č. j. 19 C 207/2017-86, zamítl žalobu o zaplacení částky 300 000 Kč (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody (ušlého zisku) ve výši 8 500 Kč a dále přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vzniklé v řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 2 T 24/2006.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně náležitě nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání pouze parafrázovala obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro jí zvolený dovolací důvod konkretizovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro ni za splněný. Žalobkyně v dovolání sice odkázala na nutnost zohlednění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 514/2018, nijak však nekonkretizovala, v čem nutnost zohlednění závěrů citovaného usnesení Nejvyššího soudu spatřuje.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobkyní naplněn.
Má-li být, jako v posuzované věci, dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (v daném případě žalobkyní předestřená otázka doručování soudních písemností), pak je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
Návrh žalobkyně aby „dovolacím soudem již vyřešená právní otázka byla posouzena jinak“, významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, z 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 988/2015 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 2839/15/). Zmíněný předpoklad přípustnosti dovolání (tj. dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak) míří totiž výlučně na situace, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit od (svého) vlastního právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů), a nikoli od právního názoru odvolacího soudu vysloveného v napadeném rozhodnutí, jak se snad mylně v dovolání domnívala žalobkyně (srov. kupř. již citovaná usnesení Nejvyššího soudu z 1. 8. 2016, sp. zn. 26 Cdo 465/2016, či ze 4. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2427/2016). Ostatně okolnost, že dovolatel nesouhlasil s napadeným rozhodnutím proto, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v přezkoumávaném rozhodnutí) a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již vlastním dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5.2019, sp. zn. 26 Cdo 1167/2019). Rovněž z dovolatelčina odkazu na již neúčinné odstavce a písmena ustanovení §237 o. s. ř. je zřejmé, že při sepsání dovolání nevzala na vědomí novelizaci ustanovení o. s. ř. o přípustnosti dovolání účinnou již od 1. 1. 2013.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že otázka doručování soudních písemností navíc nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť nejde o právní otázku, na které by odvolací soud založil své rozhodnutí (srov. též §241a odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 8. 2021
JUDr. Tomáš Pirk
pověřený člen senátu