ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.196.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 196/2021-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce F. S. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 1 240 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 50/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2020, č. j. 12 Co 25/2020-154, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, č. j. 12 Co 25/2020-161, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2020, č. j. 12 Co 25/2020-154, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, č. j. 12 Co 25/2020-161, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhá zaplacení 1 240 000 Kč s příslušenstvím, z toho 990 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Policie ČR nejprve pod sp. zn. ORI-17630-55/č. j. 2010-001193-DŠ, poté pod sp. zn. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, a 250 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci vydáním nezákonného rozhodnutí v témže řízení.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 12. 2017, č. j. 28 C 50/2017-82, zamítl žalobu o zaplacení 1 240 000 Kč (výrok I), konstatoval, že v řízení vedeném Policií ČR, Obvodním ředitelstvím Policie Praha I SKPV, 3. oddělení hospodářské kriminality, sp. zn. ORI-17630-55/č. j. 2010-001193-DŠ, současně vedeného pod sp. zn. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze (soud odvolací) napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (I a II) a v nákladovém výroku (III) zrušil a řízení zastavil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III usnesení odvolacího soudu).
4. Odvolací soud se nejprve zabýval podmínkami řízení. Vyšel z toho, že řízení ve věci bylo zahájeno dne 7. 3. 2017 doručením žaloby soudu prvního stupně. K žalobě byla připojena prostá kopie plné moci (č. l. 35) ze dne 7. 7. 2007, která zmocňovala advokátku k zastupování žalobce ve všech právních věcech i v rozsahu práv a povinností podle trestního řádu, občanského soudního řádu, správního řádu, zákoníku práce, obchodního zákoníku a dalších procesních předpisů a zejména k zastupování při vymáhání nároků za nezaplacenou mzdu a k zastupování žalobce v trestním řízení. Advokátka byla následně soudem prvního stupně vyzvána usnesením, č. j. 28 C 50/2017-73, k doložení plné moci s úředně ověřeným podpisem a nato zaslala soudu prvního stupně plnou moc ze dne 31. 8. 2017 (č. l. 78), která obsahovala razítko „ROMANIA COMUNA CHICHIS JUD. COVASNA“. Žalobce se řízení osobně neúčastnil. Odvolací soud proto zhodnotil plnou moc ze dne 31. 8. 2017 (č. l. 78) jako nedostačující k závěru, že by k udělení plné moci k vedení předmětného řízení ze strany žalobce advokátovi skutečně došlo, a proto dle §28 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) vyzval advokátku usnesením ze dne 9. 7. 2019, č. j. 12 Co 203/2019-138, doručeným jí dne 12. 7. 2019, aby ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení usnesení předložila plnou moc udělenou jí žalobcem s ověřeným podpisem žalobce, přičemž toto ověření mělo být provedeno v souladu s Úmluvou o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin, publikovanou pod č. 45/1999 Sb., jíž jsou Česká republika a Rumunsko signatáři (dále jen „Úmluva“). Současně advokátku poučil, že nebude-li plná moc s řádně vyplněnou doložkou (tzn. podle vzoru doložky s ověřenou apostilou obsaženou v přílohách Úmluvy) ověřovat podpis žalobce, bude řízení pro nedostatek podmínek řízení zastaveno podle §104 odst. 1 o. s. ř.
5. V odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud dále uvedl, že dne 18. 7. 2019 mu advokátka zaslala prostou kopii plné moci ze dne 1. 8. 2019 (č. l. 141), sepsanou v českém a cizím jazyce, která zmocňovala advokátku k zastupování žalobce ve všech právních věcech i v rozsahu práv a povinností podle trestního řádu, občanského soudního řádu, správního řádu, zákoníku práce, obchodního zákoníku a dalších procesních předpisů a zejména k uplatnění nároku na náhradu škody a na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem; druhá strana plné moci obsahovala kopii Prohlášení o pravosti podpisu vyhotovené dne 1. 8. 2018 v Chichis advokátkou Mgr. Kristínou Tisovou, se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, jako úřední ověření podpisu dle §25a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“). Po právní stránce zhodnotil odvolací soud plnou moc ze dne 1. 8. 2019 (č. l. 141) jako nesplňující požadavek na ověření podpisu žalobce tak, aby ověření obsahovalo apostilu podle vzoru obsaženého v příloze Úmluvy, a proto uzavřel, že žaloba byla podána osobou k tomu neoprávněnou, což je nedostatek podmínky řízení, pro který nelze v řízení pokračovat. Z tohoto důvodu rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o věci samé a v akcesorických nákladových výrocích zrušil podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a zároveň řízení podle §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zastavil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce prostřednictvím advokátky dovoláním.
7. Jeho přípustnost spatřoval v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyly vyřešeny:
a) zda je prohlášení advokáta o pravosti podpisu jednající osoby veřejnou listinou; měl za to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3461/2011;
b) zda se Úmluva vztahuje na soukromé listiny nebo na veřejné listiny vydané domovským státem;
c) zda Úmluva vylučuje možnost učinit prohlášení advokáta o pravosti podpisu dle §25a zákona o advokacii v cizím státě;
d) zda účastník řízení, který je cizincem, dostojí požadavku na předložení plné moci s úředně ověřeným podpisem dle §28 odst. 4 o. s. ř., jestliže předloží plnou moc s podpisem, o němž advokát učinil prohlášení o pravosti dle §25a zákona o advokacii, a zda soud může požadovat po účastníkovi, aby předložil plnou moc, jejíž podpis bude ověřen konkrétním způsobem, resp. postupem podle Úmluvy o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin,
e) zda je procesním pochybením soudu, pokud řízení zastaví z důvodu nepředložení ověřené plné moci s apostilou, aniž by předtím vyzval samotného účastníka řízení, aby se k tomuto postupu vyjádřil; v této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4707/2018;
f) zda je porušením práva na zákonného soudce, potažmo práva na spravedlivý proces, pokud senát odvolacího soudu pro své rozhodnutí zkopíruje odůvodnění od jiného senátu téhož soudu ve skutkově obdobné věci?
8. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
11. Dovolání bylo podáno včas a bylo sepsáno advokátkou. Otázka, zda je žalobce (dovolatel) v řízení (též v řízení dovolacím) řádně zastoupen [popř. naopak, zda zástupkyně v řízení zastupuje žalobce (tj. osobu oprávněnou dovolání podat)] je předmětem dovolacího přezkumu. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4939/2014), je za daných okolností třeba a priori považovat podmínku legitimace dovolatele a podmínku oprávnění k zastupování za danou, byť by výsledkem dovolacího řízení byl závěr s uvedeným předpokladem rozporný a dovolání bylo odmítnuto jako podané neoprávněnou osobou. Dovolací soud tedy posuzoval, zda je dovolání s to zpochybnit závěry odvolacího soudu ohledně nutnosti řízení zastavit pro neodstranění odstranitelné podmínky řízení (shodně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4707/2018).
12. Námitka, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3461/2011, když považoval prohlášení advokáta o pravosti podpisu za veřejnou listinu, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Z napadeného rozhodnutí nikterak nevyplývá, že by odvolací soud považoval prohlášení advokáta o pravosti podpisu za veřejnou listinu, a uvedená námitka se tak míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem.
13. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4707/2018, když zastavil řízení z důvodu nepředložení ověřené plné moci udělené advokátovi k zastupování účastníka řízení s apostilou podle Úmluvy, aniž předtím vyzval samotného účastníka řízení k vyjádření se k tomuto postupu. Z uvedeného usnesení dovolacího soudu mj. vyplývá, že se soud může obrátit s výzvou k doložení plné moci v případě nedoložení plné moci nebo nedostatečné plné moci přímo na samotného účastníka, a to buď v případech nestandardních, nebo i v jiných případech, přičemž pak lze tento postup vnímat jako procesně vstřícnější, leč nikoliv nezbytný. Nelze z něj však dovodit povinnost soudu obrátit se na účastníka řízení ke sdělení názoru ohledně postupu soudu. Odvolací soud tak od dovolatelem uvedené judikatury neodchýlil, pokud samotného účastníka nevyzval k vyjádření, zda žaloba byla podána s jeho vědomím, kdo je jeho právním zástupcem a jaký je jeho postoj k postupu odvolacího soudu.
14. Dovolání je přípustné, neboť při řešení otázek, zda se Úmluva vztahuje na listiny soukromé a na listiny veřejné vydané domovským státem, zda Úmluva vylučuje možnost učinit prohlášení advokáta o pravosti podpisu dle §25a zákona o advokacii, zda cizinec dostojí požadavku na předložení plné moci s úředně ověřeným podpisem dle §28 odst. 4 o. s. ř., jestliže předloží plnou moc s podpisem, o němž učinil advokát prohlášení o pravosti dle §25a zákona o advokacii, a zda může soud dle §28 odst. 4 o. s. ř. požadovat ověření plné moci konkrétním způsobem, se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání
15. K uvedeným otázkám se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4218/2019, týkajícím se skutkově obdobné věci, v němž dovodil, že Úmluva nezakládá výlučný způsob úředního ověření podpisu pro občany cizího státu a nevylučuje další možnosti, jak splnit požadavek úředního ověření podpisu včetně prohlášení o pravosti podpisu dle §25a zákona o advokacii. Požadavek na úřední ověření podpisu dle §28 odst. 4 o. s. ř. může být občanem cizího státu splněn několika způsoby. Předseda senátu, ukládající povinnost úředního ověření podpisu na plné moci, nemůže vyžadovat konkrétní způsob ověření pravosti podpisu, neboť všechny způsoby ověření, provedené v souladu s tuzemskými právními předpisy nebo právními předpisy cizího státu, který je signatářem Úmluvy (v tomto případě s možností vyžadování opatření ověření apostilou v souladu s Úmluvou), mají stejnou váhu. Cizí státní příslušník proto splní požadavek předložení plné moci s úředně ověřeným podpisem dle §28 odst. 4 o. s. ř. i tehdy, pokud předloží plnou moc s prohlášením o pravosti podpisu podle §25a zákona o advokacii; na uvedeném nemění ničeho ani skutečnost, že k vydání prohlášení o pravosti podpisu tuzemským advokátem na jím sepsané plné moci dojde na území cizího státu.
16. V projednávané věci žalobce udělil své advokátce plnou moc a na téže listině bylo jinou tuzemskou advokátkou vyhotoveno prohlášení o pravosti podpisu podle §25a zákona o advokacii. Plná moc byla předložena v tuzemsku a skutečnost, že k vydání prohlášení o pravosti podpisu došlo na území jiného státu, nikoli však orgány (subjekty) jiného státu, nezakládá rozhodující mezinárodní prvek, který by odůvodňoval aplikaci Úmluvy – takový formalistický výklad by odporoval jejímu smyslu a účelu, a proto jej nelze akceptovat. Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že je třeba, aby ověření podpisu žalobce obsahovalo apostilu podle vzoru obsaženého v příloze Úmluvy, a uložil žalobci, aby jeho podpis na plné moci byl ověřen tímto způsobem, není jeho právní posouzení správné.
17. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
18. Uvedené vady žalobce uplatnil námitkou, že bylo porušením práva na zákonného soudce, potažmo práva na spravedlivý proces, když senát odvolacího soudu pro své rozhodnutí zkopíroval odůvodnění od jiného senátu téhož soudu ve skutkově obdobné věci. Dovolací soud existenci namítané vady (ani jiné vady řízení) neshledal.
19. Povinností soudu je především dbát, aby jeho rozsudek dostál požadavkům uvedeným v §157 odst. 2 o. s. ř., v němž jsou vyjmenovány jednotlivé body, jež by měly být v řádném odůvodnění obsaženy. Vyjma zákazu opisování skutkových přednesů účastníků a provedených důkazů přitom zákon soud nikterak neomezuje ve způsobu, jakým se má s jednotlivými náležitostmi odůvodnění vypořádat. Převezme-li soud úvahy z jiného rozhodnutí, pak tak činí s rizikem, že tyto nemusí náležitě postihovat projednávaný spor, sám o sobě však tento postup požadavkům na náležité odůvodnění neodporuje. Je třeba neztrácet ze zřetele, že soud je veden především snahou docílit věcně správné a přesvědčivé rozhodnutí, jež bude přiléhavě reagovat na všechny pro řízení významné skutečnosti, nikoliv však prioritně a dominantně snahou o originalitu myšlenek a způsobu jejich vyjádření. Ostatně odpovídá zájmu na tom, aby ve skutkově podobných věcech nebyly vynášeny rozdílné rozsudky, aby se rozhodnutí v těchto případech zakládala na shodných úvahách, a není důvod pokládat za nepřípustné porušení procesních práv účastníků, jsou-li tyto úvahy vyjadřovány shodnými formulacemi. Tímto postupem přitom nemůže být ovlivněno právo dovolatele na zákonného soudce; je právě věcí řádně určeného soudce, aby zvážil, jak se vypořádá s odůvodněním, případně, shledá-li je přiléhavé a přesvědčivé, použil ve svém rozhodnutí závěry učiněné v jiné věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2501/2011).
20. Protože dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl uplatněn opodstatněně, dovolací soud napadené usnesení podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
21. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
22. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 2. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu