ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.203.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 203/2021-357
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně D. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 420 000 Kč s příslušenstvím a omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 266/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 62 Co 200/2020-336, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta doc. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 22. 1. 2020, č. j. 31 C 266/2017-291, a to ve výrocích II až V, podle kterých je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč s příslušenstvím, zatímco ve vztahu k požadavku žalobkyně na zaplacení částky 390 000 Kč s příslušenstvím a na poskytnutí omluvy byla žaloba zamítnuta, přičemž žalovaná byla zavázána k náhradě nákladů řízení (výrok I napadeného rozsudku). Odvolací soud současně rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
V závislosti na rozsahu odvolání, která obě účastnice řízení podaly proti rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud rozhodoval o požadavku žalobkyně na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění, jež jí měla vzniknout jednak v důsledku nezákonného rozhodnutí představovaného usnesením o zahájení jejího (v pořadí již třetího) trestního stíhání ze dne 8. 4. 2015 (částka 250 000 Kč s příslušenstvím), jednak nepřiměřenou délkou tohoto, jakož i dvou předcházejících trestních řízení (částka 170 000 Kč s příslušenstvím). K oběma těmto částkám pak žalobkyně požadovala od žalované též písemnou omluvu. Jak bylo uvedeno výše, žalobkyně s tímto svým požadavkem u soudu prvního stupně, jakož i u soudu odvolacího, uspěla pouze částečně, a to ve vztahu k částce 30 000 Kč s příslušenstvím, která jí byla přiznána z titulu finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu utrpěnou v důsledku zmíněného nezákonného rozhodnutí. Dovolání žalované, kterým tato účastnice řízení zpochybnila rozsudek odvolacího soudu v části týkající se plnění, jež bylo žalobkyni přisouzeno, se tak vztahuje pouze k této částce.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jak plyne ze závěrů, které Nejvyšší soud vyslovil v usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp.zn. 25 Cdo 2384/2018, za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, který může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy, o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Argumentace Nejvyššího soudu se zde opírala o obsah důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., jenž mimo jiné nově formuloval §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podle kterého si tato změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání kladla za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Znění §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., účinné od 30. 9. 2017, tak vedlo k zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli k jejímu rozšíření. K těmto závěrům se Nejvyšší soud poté opakovaně přihlásil i v dalších svých rozhodnutích, např. v usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, v usnesení ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2327/2018, v usnesení ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2789/2018, v usnesení ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3371/2018, nebo v usnesení ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 748/2019.
V rozsudku ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015, Nejvyšší soud dovodil, že v případě rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. se jedná o případ, kdy způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, jak to mají na mysli §153 odst. 2 a §212 písm. c) o. s. ř., pročež odvolací soud není vázán rozsahem, ve kterém se odvolatel domáhá přezkoumání vydaného rozhodnutí. Nejvyšší soud však zároveň konstatoval, že tento závěr neznamená, že by soud či úřad v rámci předběžného projednání nebyl vůbec vázán požadavkem poškozeného, minimálně z hlediska požadované formy satisfakce či výše finanční satisfakce. Je to totiž v prvé řadě poškozený, který se musí rozhodnout, zda bude za utrpěnou nemajetkovou újmu zadostiučinění požadovat a jaká forma či výše zadostiučinění by mu mohla nemajetkovou újmu nahradit. Z tohoto požadavku tak soud vychází.
Podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy odvolací soud může změnit (nebo zrušit) rozhodnutí soudu prvního stupně o poskytnutí zadostiučinění podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. i v širším rozsahu, než bylo odvoláním napadeno, a tudíž může rozhodnout i v neprospěch odvolatele (např. z důvodu, že odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vůbec nevznikla, anebo z důvodu, že přiměřené zadostiučinění bylo již poskytnuto jinak). Na druhou stranu může samostatně nabýt právní moci zamítavý výrok o zaplacení peněžité částky, pokud soud prvního stupně současně vyhověl žalobě konstatováním porušení práva, uložením omluvy či přiznáním části požadované peněžité satisfakce, a to za situace, kdy odvolání podá pouze žalovaná. V takovém případě se totiž projeví shora vyslovená zásada, že soud (a to i odvolací soud) je omezen požadavkem poškozeného. V tomto smyslu je žalobce nadále pán sporu (dominus litis) a požaduje-li i po zamítavém rozsudku soudu prvního stupně zadostiučinění v penězích (ve vyšší částce), je na něm, aby tuto svoji vůli v řízení i adekvátně projevil, a to nejlépe tím, že podá proti takovému zamítavému výroku odvolání (je-li přípustné).
V případech, ve kterých z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, není rozsahem dovolání vázán ani dovolací soud, jak stanoví §242 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Promítne-li však dovolací soud výše uvedené judikatorní závěry dopadající na odvolací řízení do nyní řešené situace, je zřejmé, že tím, že žalobkyně sama proti rozsudku odvolacího soudu dovolání nepodala, čímž v souladu s dispoziční zásadou dala současně najevo, že o další zadostiučinění, než jaké jí soudy obou stupňů přiznaly, již v řízení nadále neusiluje, byl předmět dovolacího řízení omezen toliko na částku 30 000 Kč s příslušenstvím, s jejímž přiznáním žalobkyni nesouhlasí žalovaná. Dovolání žalované tedy není přípustné, neboť částí výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou napadá, nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, přičemž se nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztah. Není-li dovolání přípustné podle §238 odst. 1 o. s. ř., pak v souladu s tímto ustanovením nelze jeho přípustnost dovozovat ani z §237 o. s. ř., jak dovolatelka v podaném dovolání činí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Výše přiznané náhrady přitom sestává z odměny jejího advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 3 100 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], z paušální náhrady hotových výdajů tohoto advokáta vztahujících se k tomuto úkonu ve výši 300 Kč (§13 odst. 1, 4 advokátního tarifu) a z částky 714 Kč připadající na náhradu za daň z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. b) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 2. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu