ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.210.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 210/2021-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce D. C. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 458 337 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 216/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, č. j. 23 Co 127/2020-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení 458 337 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým restitučním řízením, které bylo zahájeno u Pozemkového úřadu v Hradci Králové dne 26. 10. 1992 a skončilo 16. 9. 2015, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 8. 2015, č. j. 20 C 65/2008-509.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 3. 2020, č. j. 27 C 216/2019-81, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce spatřoval přípustnost dovolání v tom, že „se jedná o vyřešení otázky, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena.“ Byť takováto otázka v dovolání výslovně formulována není, z jeho obsahu lze dovodit, že dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při posuzování případného rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy nepřihlédl k charakteru restitučního řízení a k jeho délce, která v tomto případě činila bezmála 24 let.
Uvedená námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť otázka, v jakých případech lze vznesenou námitku promlčení považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, již byla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena a odvolací soud se od řešení přijatého touto judikaturou neodchýlil. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010 , nebo usnesení ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014 , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15 , ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013 , či ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010 ).
Odvolací soud zohlednil konkrétní okolnosti projednávané věci a přihlédl k tomu, že šestiměsíční promlčecí lhůta podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti ( notářský řád ), dále též „OdpŠk“, počítaná od skončení restitučního řízení dne 16. 9. 2015, uplynula dříve, než žalobce uplatnil svůj nárok u Ministerstva spravedlnosti dne 19. 7. 2016. Žalovaná při předběžném projednání nároku sice překročila šestiměsíční lhůtu uvedenou v ustanovení §15 OdpŠk a o žalobcově žádosti rozhodla až dne 26. 9. 2018, ze skutkových zjištění ale nevyplývá, že by jejím hlavním a přímým úmyslem při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce. Od včasného podání žaloby jej neodrazovala, ani ho neujišťovala o tom, že jeho žádost bude kladně vyřízena apod. Žalobce podal žalobu až dne 14. 5. 2019, tedy po více než 7 měsících od negativního vyřízení jeho žádosti a po více než 3,5 letech od skončení restitučního řízení, přičemž neuvedl žádné důvody, pro které svůj nárok neuplatnil včas.
V rozsahu výroku o nákladech řízení je dovolání objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 2. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu