ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2138.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2138/2021-455
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Janem Kolbou v právní věci žalobce B. V., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 5 250 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 304/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2020, č. j. 16 Co 162/2020-372, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 8. 2020, č. j. 16 Co 162/2020-411, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady majetkové újmy (škody) ve výši 5 250 000 Kč odpovídající hodnotě domu, ohledně něhož požadoval určení svého vlastnického práva v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 75/2012, které podle žalobce trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a rozhodování soudů bylo v rozporu se zákonem.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 3. 2020, č. j. 29 C 304/2016-354, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výrok II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 6. 2020, č. j. 16 Co 162/2020-372, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 8. 2020, č. j. 16 Co 162/2020-411, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, neboť dovolání neobsahuje zákonem vyžadované náležitosti.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 7. 1. 2015, č. j. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Důvod dovolání se pak vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5065/2017).
V předmětném dovolání je uvedeno, že předpokladem přípustnosti je potřeba vyřešit právní otázku, která má být v rozhodování dovolacího soudu posouzena jinak, aniž je však konkretizováno, o jakou otázku již dříve v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešenou se jedná. Z povahy věci se nemůže jednat o otázku, „zda skutečně je dán zákonný důvod k zamítnutí nároku žalobce na zaplacení částky ve výši 5 250 000 Kč představující náhradu škody“, neboť takto položená otázka je jednak velmi obecně formulovaná a nedovoluje dovolacímu soudu rozeznat (a to ani ve spojení s dalším obsahem dovolání), jaká konkrétní otázka hmotného či procesního práva by měla přípustnost dovolání založit, jednak je zřejmé, že otázka důvodnosti zamítnutí specifického nároku konkrétního žalobce nemohla být v dosavadní judikatuře dovolacího soudu řešena, a není tak ani prostor pro to, aby ji dovolací soud posoudil jinak.
Dovolání nadto neobsahuje ani vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným shora. Žalobce vůbec nepolemizuje s právními závěry učiněnými odvolacím soudem v tomto kompenzačním řízení a veškeré jeho námitky se vztahují toliko k řízení vedenému u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 75/2012. Z dovolání se tak vůbec nepodává, jaké právní posouzení věci odvolacím soudem pokládá žalobce za nesprávné a v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2021
JUDr. Jan Kolba
pověřený člen senátu