ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2151.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2151/2020-474
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce L. M. , narozeného dne XY, bytem XY, právně zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem ve Frýdku - Místku, Revoluční 1305, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení náhrady majetkové a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 175/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2019, č. j. 51 Co 291/2019-391, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 175/2015 se žalobce domáhal vůči žalované náhrady škody a nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena v důsledku nezákonně vedeného trestního řízení proti žalobci u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 127/2008. Žalobce tak žádá po žalované náhradu nákladů obhajoby ve výši 107 802 Kč, náhradu ušlého zisku ve výši 3 000 000 Kč a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 2. 2019, č. j. 19 C 175/2015-325, rozhodl tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 23. 6. 2015 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), dále zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 3 387 802 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 23. 6. 2015 do zaplacení (výrok II.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že se rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku II. ve věci samé ohledně částky 3 300 000 Kč s příslušenstvím potvrzuje (výrok I.), ve výroku II. ohledně částky 87 803 Kč s příslušenstvím a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení rozhodl odvolací soud tak, že se rozsudek soudu I. stupně zrušuje a v tomto rozsahu se věc tomuto soudu vrací k dalšímu řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu I. stupně. Proti žalobci bylo usnesením o zahájení trestního stíhání dne 22. 12. 2006 zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu poškozování věřitele dle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního řádu, kterým mu bylo kladeno za vinu, že jako jednatel společnosti nesložil do úschovy konkrétně určenou částku. Dne 22. 12. 2006 bylo vydáno předběžné opatření spočívající v zákazu nakládat s majetkem jednatelem společnosti, přičemž majetek byl zablokován do 2. 5. 2012. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2011, č. j. 72 T 127/2008-1906, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2012, č. j. 3 To 569/2011, byl žalobce zproštěn obžaloby. Žalobce dne 2. 4. 2012 podepsal smlouvu o spolupráci při realizaci projektu výstavby fotovoltaické elektrárny v Srbsku, dle které měl žalobce opatřit finanční prostředky ve výši 3 000 000 Kč s tím, že opatřená finanční částka mu bude v plné výši vrácena a dále mu bude vyplacena odměna ve výši 3 000 000 Kč. Žalobce hodlal zajistit uvedené finanční prostředky prostřednictvím půjčky v hodnotě 3 000 000 Kč, která mu však nebyla poskytnuta z důvodu trvajícího omezení jeho vlastnického práva k nemovitým věcem předběžným opatřením ke dni 15. 4. 2012; k zamýšlené investici žalobce tak nedošlo. Žalobce žádá náhradu nákladů obhajoby z titulu nezákonného rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání a ze stejného titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Náhradu ušlého zisku žalobce požaduje z titulu nesprávného úředního postupu, který spatřuje v nečinnosti státní zástupkyně, která měla dle názoru žalobce zrušit předběžné opatření spočívající v zatížení nemovitých věcí z úřední povinnosti bezodkladně, nikoli až na návrh žalobce.
Po právní stránce odvolací soud dospěl k následujícím závěrům. K odvolání žalobce co do zamítnutého nároku na náhradu nákladů obhajoby ve výši 87 802 Kč s příslušenstvím odvolací soud v uvedeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil k dalšímu řízení, neboť v této části soud I. stupně sice provedl dokazování, jeho závěry ohledně neprokázání uhrazení předmětné částky ze strany žalobce však nemohou obstát, když žalobce nebyl soudem I. stupně řádně poučen dle §118a o. s. ř., že dostatečně neprokázal vznik škody, a současně neprovedl žalobcem navrhované důkazy pro jejich nadbytečnost. Ohledně nároku na zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč odvolací soud potvrdil závěr soudu I. stupně, který dospěl k závěru o promlčení nároku. Co do nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 3 000 000 Kč dal odvolací soud žalobci za pravdu, že soud I. stupně při posuzování oprávněnosti uvedeného nároku užil nesprávné znění trestního řádu účinného v době rozhodování o předmětném nároku soudem I. stupně, nikoli správně znění účinného v době zajištění nemovité věci. Dle názoru odvolacího soudu však právě uvedené nemůže ničeho změnit na závěru o nedůvodnosti předmětného nároku na náhradu ušlého zisku, neboť nebyla prokázána příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem státní zástupkyně v podobě nečinnosti a případným vznikem škody na straně žalobce, který rovněž nebyl prokázán (nebylo současně prokázáno, že by byl předmětný projekt skutečně realizován a případný zisk žalobce tak byl odvolacím soudem shledán čistě hypotetickým), a proto i v této části odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Dovolatel namítá následující:
a) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a to konkrétně od nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 291/2000, když dospěl k závěru, že soud I. stupně provedl dokazování ve věci samé co do nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku a nemajetkové újmy v potřebném rozsahu a že byly splněny podmínky pro neprovedení žalobcem navrhovaných důkazů soudem I. stupně, čímž mělo dojít k zásahu do dovolatelova práva na spravedlivý proces;
b) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a to konkrétně od nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 291/2000, když potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně, přestože dospěl k závěru, že žalobce nebyl řádně poučen dle §118a o. s. ř. ohledně nedostatečného prokázání vzniku škody, což mělo být jádrem zamítavého meritorního rozhodnutí soudu I. stupně;
c) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a to konkrétně od nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98, nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, neboť postupoval a argumentoval formalisticky, když shledal nárok na náhradu ušlého zisku dovolatele nedůvodným na základě pouhé konstatace o neexistenci nesprávného úředního postupu státní zástupkyně.
Dovolatel rovněž namítá, že odvolací soud posvětil skutečnost, že soud I. stupně aplikoval na daný případ právní úpravu stanovenou v zákoně č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, ačkoliv měl dle názoru dovolatele správně aplikovat znění účinné v roce 2012, a dále že odvolací soud i soud I. stupně shodně potvrdily, že dovolatelem navržené důkazy nejsou dostatečnými k prokázání vzniku škody, aniž by dovolatel pro uvedené námitky, stejně tak jako pro další blíže nerozvedené v dovolání uvedené námitky, vymezil přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř.
Dovolatel závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, avšak tento požadavek neodpovídá obsahu samotného dovolání, kdy se dovolatel k požadavku na zrušení výroku II. dovoláním napadeného rozsudku, kterým byl rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. ohledně částky 87 802 Kč s příslušenstvím a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení k odvolání žalobce zrušen a v tomto rozsahu vrácen soudu k dalšímu řízení, nikterak nevyjadřuje a veškeré námitky směřují pouze proti výroku I. dovoláním napadeného rozsudku. Dovolací soud proto posoudil dovolání podle jeho obsahu tak, že dovolatel požaduje zrušit dovoláním napadený rozsudek pouze ve výroku I. Dovolací soud pro úplnost uvádí, že i kdyby se dovoláním dovolatele proti výroku II. dovoláním napadeného rozhodnutí zabýval, nebylo by dovolání v této části dle §238 odst. 1 písm. h) a písm. k) o. s. ř. přípustné.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje jeho odmítnutí z důvodu nepřípustnosti, případně zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaná považuje právní posouzení učiněné odvolacím soudem za správné, nacházející oporu v provedeném dokazování a v příslušné právní úpravě. Naopak žalovaná upozorňuje na skutečnost, že žalobcova argumentace nenachází oporu v dovoláním napadeném rozhodnutí.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení §241b odst. 3 a §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen „Ústava České republiky“) dále vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4100/2017).
Námitka dovolatele shora uvedená pod písm. a) spočívající v nesouhlasu dovolatele se závěrem odvolacího soudu, že soud I. stupně co do nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku a nároku na náhradu nemajetkové újmy provedl dokazování v potřebném rozsahu a neshledal v neprovedení žalobcem navrhovaných důkazů soudem I. stupně pochybení, přípustnost dovolání nezakládá, neboť k tvrzenému zásahu do práva na spravedlivý proces nedošlo.
Dovolatel citovanou judikaturou Ústavního soudu, od které se měl odvolací soud dle názoru dovolatele odchýlit, opakovaně odkazuje na institut, od kterého primárně odvozuje zásah do svého práva na spravedlivý proces, a to tzv. opomenutých důkazů, přičemž se jedná o procesní situace, kdy účastníky řízení bylo navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního zdůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, nebo v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny při ustálení jejího skutkového základu. Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím co do provedení dokazování ohledně nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku a nároku na náhradu nemajetkové újmy potvrdil postup soudu I. stupně, který zbývající návrhy žalobce na doplnění dokazování (v dovolání shodně specifikované) zamítl, a toto zamítnutí řádně odůvodnil nadbytečností a procesní ekonomií, konkrétně pak k navrhovaným listinným důkazům absencí časové souvislosti, a návrhy k prokázání nemajetkové újmy výslechy svědků z důvodu právního posouzení daného nároku (jeho promlčení). Již z tohoto důvodu dovolací soud konstatuje, že návrhy žalobce na doplnění dokazování nebyly soudem I. stupně opomenuty ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu, a proto se odvolací soud od dovolatelem uvedené rozhodovací praxe Ústavního soudu neodchýlil, a k zásahu do dovolatelova práva na spravedlivý proces jím předestřeným způsobem nedošlo. Dovolací soud k části shora uvedené námitky pod písm. a), kterou dovolatel namítá potvrzení postupu soudu I. stupně odvolacím soudem co do neprovedení jím navrhovaných důkazů, jež byly dovolatelem, navrženy k prokázání jeho nároku na náhradu škody v podobě nákladů obhajoby, pro úplnost uvádí, že tato postrádá oporu v dovoláním napadeném rozhodnutí, když odvolací soud právě pro neúplnost dokazování a nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci rozsudek soudu I. stupně v rozsahu uvedeném ve výroku II. zrušil a vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatele shora uvedená pod písm. b), neboť dovolatel opírá své právní závěry o skutečnosti, které z dovoláním napadeného rozhodnutí nikterak nevyplývají. Z dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že absence řádného poučení dovolatele dle §118a o. s. ř. byla jedním z důvodů zrušení rozsudku soudu I. stupně v části uvedené ve výroku II. dovoláním napadeného rozhodnutí, týkající se uplatněného nároku na náhradu škody v podobě nákladů obhajoby, a to na základě dovolatelem podaného odvolání. Uvedenou argumentaci však odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí nijak neuvádí co do souvislosti s nárokem na náhradu škody v podobě ušlého zisku, jak mylně uvádí dovolatel, a již z tohoto důvodu uvedená námitka postrádá své opodstatnění.
Stejně tak přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka shora uvedená pod písm. c), neboť ani v tomto případě na uvedených závěrech dovoláním napadené rozhodnutí nestojí. Z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud shledal nárok dovolatele na náhradu škody v podobě ušlého zisku nedůvodným pro absenci příčinné souvislosti mezi dovolatelem tvrzeným nesprávným úředním postupem státní zástupkyně v podobě nečinnosti a dovolatelem tvrzeným ušlým ziskem. Odvolací soud se existencí dovolatelem tvrzeného nesprávného úředního postupu nezabýval, jak tvrdí dovolatel, a s ohledem na absenci již jen jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti žalované dle OdpŠk ani neměl důvod se zabývat (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004).
Dovolatel konečně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu, ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1.2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující uvedené námitky trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť řízení ve věci samé není doposud skončeno. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího tedy rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu