ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2196.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2196/2020-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce F. S., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 40, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 2, o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 287/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020, č. j. 21 Co 63/2019-249, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 10. 2018, č. j. 16 C 287/2016-155, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 10. 2019, č. j. 16 C 287/2016-231, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Dovoláním napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce vede u Okresního soudu Praha-západ vzájemně související řízení s protistranou M. S.. Dne 4. 10 2004 podal žalobce proti M. S. žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. 3 C 5094/2004 a následně bylo spojeno s řízením vedeným pod sp. zn. 3 C 122/2006. Dále byla mezi stranami vedena řízení pod sp. zn 3 C 269/2007 ohledně návrhu na úpravu hospodaření se společnou věcí, pod sp. zn. 3 C 562/2003, v němž se M. S. domáhala určení vlastnictví proti zdejšímu žalobci, a u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 426/2004, v němž se M. S. domáhala proti zdejšímu žalobci zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně důsledně popsal průběh uvedených řízení. Žalobce poukazoval na průtahy v řízení od 13. 4. 2005 do 8. 3. 2006, kdy bylo řízení vedené pod sp. zn. 3 C 5094/2004 přerušeno, a dále od 5. 8. 2010 do 5. 1. 2015 v dovolacím řízení u Nejvyššího soudu vedeném pod sp. zn. 28 Cdo 902/2006 a Obvodního soudu pro Prahu 10 vedeném pod sp. zn. 21 C 426/2004. V souvislosti s těmito průtahy žalobce spojoval vznik škody (majetkové újmy) ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím, kteroužto částku byl povinen uhradit M. S. jako náhradu za užívání společné věci.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, jenž dospěl k závěru, že v řízeních k tvrzeným průtahům nedošlo. Uvedl, že v tomto případě byla délka řízení z podstatné části způsobena tím, že se jeho účastníci (žalobce a M. S.) nebyli schopni dohodnout nejen na majetkovém vypořádání, přičemž se jednalo nikoliv pouze o vypořádání jejich podílového spoluvlastnictví, jak tvrdí žalobce, ale i majetku tvořící součást jejich společného jmění manželů a rovněž majetku patřícího do zaniklého sdružení, ale ani na tom, v jakém rozsahu má být jejich majetek vypořádán (co má tedy být předmětem jednotlivých řízení). Jelikož takových řízení vedli u různých soudů současně několik, bylo přerušování řízení nezbytné. Odvolacímu soudu nepřísluší důvody těchto přerušení přezkoumávat, jak se žalobce domáhal, nicméně je nutné akcentovat, že přerušení řízení žalobce sám navrhoval a proti řádně odůvodněným usnesením o přerušení řízení ani nepodával odvolání, jinými slovy s tímto postupem soudu souhlasil. Délka řízení byla z podstatné části zapříčiněna chováním žalobce, který opakovaně bránil znalcům ve vypracovávání znaleckých posudků, neboť jim opakovaně nepředkládal potřebné doklady a neumožňoval jim vstup do objektu, opakovaně žádal o prodlužování lhůt, činil obstrukční, neúčelné procesní úkony a nedostavil se bez omluvy k jednání, které bylo z důvodu neúčasti i protistrany přerušeno podle §110 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to, že odvolací soud nepřihlédl k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v opakovaném přerušení řízení. Dále dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a to, jak mají být spojována řízení (pod které řízení). Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud nesprávně rozhodl o nesprávnosti úředního postupu Okresního soudu Praha-západ v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 122/2006 (ve spojení se sp. zn. 3 C 5094/2004), jenž dovolatel spatřuje 1) v nepřiměřené délce řízení, které ke dni podání dovolání stále trvá; 2) v přerušování řízení z důvodu probíhajících jiných řízení, která však na rozhodnutí v původním řízení neměla žádný vliv, nadto nalézací soud neprovedl důkazem ani pravomocné rozhodnutí z řízení, pro které bylo původní řízení přerušeno; 3) v tom, že soud v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 122/2006 označoval nynějšího žalobce žalobcem a následně „změnil názor“ a za žalobkyni označil M. S.; 4) v tom, že soud řízení vedené pod sp. zn. 3 C 5094/2004 spojil s řízením zahájeným o dva roky později na základě žaloby M. S. vedeným pod sp. zn. 3 C 122/2006, neboť řízení mělo být dle názoru dovolatele naopak spojeno s řízením dříve zahájeným. Dle tvrzení dovolatele však ke spojení řízení nemělo dojít vůbec, neboť soud po vyhotovení znaleckého posudku mohl v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 5094/2004 rozhodnout. Dále dovolatel popisuje průběh řízení. V souvislosti s přerušováním řízení poukazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10 2004, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dospěl-li v posuzovaném řízení soud k závěru o vhodnosti spojení řízení z hlediska hospodárnosti, nelze tento postup považovat za nesprávný. Občanský soudní řád nekonkretizuje, pod kterou spisovou značku by mělo být řízení spojeno. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvádí, že pokud by soud řízení nespojil, mohlo by dojít k zásahu do práva na spravedlivý proces. Ohledně přerušení řízení žalovaná odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1018/2014, dle nějž v odškodňovacím řízení ohledně náhrady škody nelze zkoumat důvodnost přerušení řízení. Naopak, pokud by soud nepřerušil řízení, zatížil by tím řízení průtahy. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť nesplňuje předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle ustanovení §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu (majetkovou újmu) je nutno odlišovat od předpokladů vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. V případě nemajetkové újmy představuje nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), nepřiměřená délka řízení. Na řízení se hledí jako celek, takže celková délka řízení [§31a odst. 3 písm. a) OdpŠk] se posuzuje optikou kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk se závěrem o její přiměřenosti či nepřiměřenosti, aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení přiměřená a od kdy již přiměřenou být přestala. Naproti tomu v případě posuzování předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu (majetkovou újmu) jako důsledku průtahů v řízení je třeba dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, určit. Proto v případě takového nároku na náhradu škody spočívá nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta první OdpŠk nikoliv v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení, tj. v nedůvodné nečinnosti na straně soudu. Pro stanovení okamžiku, ke kterému řízení, nebýt nesprávného úředního postupu soudu, mělo skončit, je třeba odečíst relevantní období nečinnosti soudu od celkové délky řízení a takto stanovit, v jakém okamžiku mohlo reálně ke skončení řízení dojít. Přitom se zohledňují jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat. Nelze mechanicky odečítat jednotlivé dny, které mezi úkony soudu ve věci uběhly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4420/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013).
K uvedeným závěrům judikatury Nejvyššího soudu se vyjádřil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15, přičemž je shledal ústavně konformními. Současně se vyjádřil i k další otázce, zda při určování průtahů a rozhodné doby zohledňovat dobu nutnou k vydání „nezákonných“ rozhodnutí, posléze zrušených nadřízeným soudem, přičemž uzavřel, že prodloužení soudního řízení v důsledku uplatnění opravných prostředků a rozdílnosti právních názorů mezi soudy je přirozenou – byť v přehnané míře nežádoucí – součástí soudního procesu. I prodlužování délky řízení v důsledku uplatňování opravných prostředků a sjednocování judikatury ovšem zatěžuje jednotlivce – účastníka soudního řízení. V tomto ohledu je však třeba konstatovat, že prodloužení délky řízení v důsledku vydání posléze zrušených rozhodnutí lze zohlednit přiznáním nároku na náhradu imateriální újmy.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1018/2014, dospěl k závěru, dle nějž jestliže ani dobu nutnou k vydání a následnému zrušení rozhodnutí k podanému opravnému prostředku nelze v případě nároku na náhradu škody způsobené délkou řízení zohlednit jako relevantní průtah, který by bylo možno ve světle dosavadní judikatury dovolacího soudu odečíst od celkové délky řízení, tím spíše nelze odečítat dobu, o kterou bylo řízení prodlouženo v důsledku rozhodnutí o přerušení řízení, které nadto k opravnému prostředku zrušeno nebylo. Z tohoto pohledu pak při hodnocení průběhu hlavního řízení, je-li v něm podle žaloby spatřována příčina vzniku škody, nelze přihlížet k průběhu řízení vedlejšího (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2208/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2243/2017).
Soudy nižších stupňů tudíž postupovaly v souladu s výše uvedenou judikaturou, pokud neposuzovaly důvodnost přerušení řízení. Dovolatelem odkazované Stanovisko a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10 2004, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, se na nynější věc nevztahují, neboť tam uvedené závěry se týkají práva na odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení.
Druhá dovolatelem vymezená otázka týkající se toho, zda v případě spojení řízení má být řízení dále vedeno pod spisovou značkou řízení dříve zahájeného, přípustnost dovolání nezakládá, neboť ve smyslu §237 o. s. ř. je způsobilá založit přípustnost dovolání pouze taková otázka, na jejímž vyřešení závisí dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatel sice v žalobě i v odvolání podotýkal, že řízení bylo spojeno tak, že dále bylo vedeno pod spisovou značkou řízení později zahájeného, s tímto tvrzením však nespojoval vznik konkrétní škody. Naopak tvrzenou škodu 500 000 Kč spojoval s průtahy v řízení. Odvolací soud se tak ve svém rozhodnutí otázkou, pod jakou spisovou značkou mělo být spojené řízení dále vedeno, nezabýval. Dovolatel danou otázku jakožto předmět právního posouzení prvně v tomto řízení vymezuje až v dovolání. Z toho důvodu nemůže jít o otázku, na jejímž vyřešení by dovoláním napadené rozhodnutí záviselo. Namítá-li dovolatel, že ke spojení řízení dle jeho názoru dojít nemělo, vztahuje se i na tuto námitku výše uvedená judikatura týkající se otázky přerušení řízení. Nebylo-li rozhodnutí o spojení řízení v původním řízení na základě opravných prostředků zrušeno, nemůže soud v odškodňovacím řízení vedeném o nároku na náhradu škody (majetkové újmy) tuto otázku samostatně přezkoumávat.
Ohledně dalších námitek dovolatel neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 3. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu