ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2216.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2216/2020-316
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce R. V. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ondřejem Čechem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 56 221 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 50/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2020, č. j. 16 Co 371/2019-277, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 3. 11. 2017, č. j. 43 C 50/2016-133, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 56 221 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Uvedené částky se žalobce domáhal jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu, jímž došlo k degradaci podniku žalobce spojeného s výkonem exekutorského úřadu v období od odvolání žalobce z funkce exekutora do jmenování nového exekutora, a to v důsledku nečinnosti žalované a Exekutorské komory ČR.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka týkající se nepřípustnosti důkazu, konkrétně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 44 C 19/2015, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť tato otázka již byla Nejvyšším soudem vyřešena a odvolací soud se od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil. Podle této judikatury zákon neurčuje, jakými důkazními prostředky má účastník řízení splnit svoji důkazní povinnost (§120 o. s. ř.) navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení (neurčuje rozsah skutečností připuštěných jako důkaz); z tohoto hlediska nestanoví žádná omezení a podává pouze příkladný výčet důkazních prostředků, které nejčastěji přicházejí v úvahu. Obecně mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů a právnických osob, listiny, ohledání a výslech účastníků (srov. §125 o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že důkazními prostředky listinné povahy v občanském soudním řízení mohou být – podle okolností projednávané věci – též například protokol o vyjádření svědka nebo úřední záznam o podání vysvětlení, které byly učiněny v jiném řízení, jestliže jsou způsobilé věrohodně prokázat určitou rozhodnou skutečnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1084/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4065/2019, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 3085/20). Jestliže odvolací soud provedl důkaz rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 44 C 19/2015, a zhodnotil jej způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř. jako kterýkoli jiný důkaz, je řešení této otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Oproti přesvědčení dovolatele navíc rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 44 C 19/2015, nebyl jediným podkladem pro skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že omezené fungování exekutorského úřadu žalobce zavinil svým jednáním, když uvedl, že obtíže při vymáhání plnění v rekonstruovaných spisech mu jsou známy i z úřední činnosti.
Na otázce povinnosti spolupracovat se zástupcem soudního exekutora rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí, neboť odvolací soud tuto otázku neřešil a vyšel z toho, že příčinou žalobcem tvrzené škody byla jeho nespolupráce s jeho zástupci, aniž by bylo podstatné, zda povinnost spolupracovat měl či neměl (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Uvedené závěry odvolacího soudu o příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobce proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Také na otázce posouzení exekutorského úřadu jako podniku rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, jinými slovy pokud žalobce účinně nezpochybnil závěr o absenci příčinné souvislosti mezi jím tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem, nemůže otázka posouzení vzniku škody naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitky nepřezkoumatelnosti a porušení práva na spravedlivý proces jsou námitkami vad řízení, k nimž může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v tomto případě není.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 7. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu