ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2232.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2232/2021-363
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce K. P. T. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 41/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, č. j. 19 Co 106/2021-320, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhá vůči žalované jednak zaplacení částky 191 157 Kč s příslušenstvím z titulu odškodnění nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena déletrvajícím zajištěním jeho finančních prostředků, k němuž došlo v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 2/2010, jednak částky 300 000 Kč s příslušenstvím připadající na odškodnění nemajetkové újmy, kterou utrpěl v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce uvedeného trestního řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 11. 2020, č. j. 18 C 41/2019-274, podané žalobě vyhověl co do částky 24 083 Kč s příslušenstvím, na kterou vyčíslil přiznané zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou posuzovaného trestního řízení (výrok II), zatímco ve vztahu ke zbývající části tohoto nároku, stejně jako ve vztahu k požadavku odvozovanému od zajištění žalobcových finančních prostředků, žalobu zamítl (výroky I a III). Současně s tím žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok II) změnil tak, že žalobu i v této části zamítl, přičemž v zamítavém výroku týkajícím se nároku na náhradu nemajetkové újmy vyvolané nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení (výrok III) tento rozsudek potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výrocích o zamítnutí žaloby ohledně částky 191 157 Kč s příslušenstvím vztahující se k zajištění žalobcových finančních prostředků (výrok I) a o nákladech řízení (výrok IV), byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v této části byla věc vrácena prvostupňovému soudu k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti změněn a zčásti potvrzen, a to co do celkové částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda lze žalobci přiznat požadované zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou posuzovaného trestního řízení, a to s ohledem na (mírnější) charakter a výši trestu, který mu byl v tomto řízení uložen a který měl dle závěru odvolacího soudu uvedenou újmu plně kompenzovat, tj. otázka, při jejímž řešení se odvolací soud dle názoru dovolatele odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (jakož i Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva) a nesprávně ji právně posoudil, přípustnost podaného dovolání ve smyslu citovaného §237 o. s. ř. nezakládá.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, která nelze v dovolacím řízení zpochybnit (srov. a contrario §241a odst. 1 o. s. ř.), plyne, že Městský soud v Praze, který v posuzovaném trestním řízení rozhodoval v prvním stupni, sice ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2016 úvahu o snížení trestu, jenž byl žalobci uložen, z důvodu nepřiměřeně dlouhého trestního řízení nezmínil, tento stav však doznal významné změny v navazujících řízeních před soudy vyšších stupňů. Naplno se totiž zmíněná úvaha objevila v bodech 77 a 78 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 61/2019, z nichž zřetelně plyne, že nebýt nepřiměřené délky předmětného trestního řízení, bylo by vzhledem k charakteru a rozsahu trestné činnosti žalobce a jejím následkům třeba žalobci uložit (navzdory jeho dosavadní bezúhonnosti) nikoliv podmíněný trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby a peněžitý trest ve výši 500 000 Kč, jaký mu byl uložen, nýbrž trest nepodmíněný v délce odpovídající minimálně polovině zákonné trestní sazby, načež tomuto závěru Nejvyššího soudu přisvědčil i Ústavní soud, a to v bodě 11 odůvodnění svého usnesení ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 2093/19. Ve světle těchto zjištění je právní závěr odvolacího soudu, podle kterého byla nemajetková újma způsobená žalobci nepřiměřenou délkou posuzovaného trestního řízení uvedeným zmírněním uloženého trestu plně kompenzována, pročež mu požadované finanční odškodnění nenáleží, zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu reprezentovanou zejména Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudky ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010, ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4131/2013, a ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3907/2018, jakož i rozsudkem ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 60/2013. Toto řešení současně obstojí i z pohledu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982, ve věci Eckle proti Německu , stížnost č. 8130/78, odst. 66, a rozhodnutí senátu druhé sekce o přijatelnosti stížnosti č. 48470/99, ze dne 20. 9. 2001, ve věci Jensen proti Dánsku ). Na rozdíl od situace, na níž dopadal dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5720/2016, je totiž z rozhodnutí, která byla v posuzovaném trestním řízení vydána, nezpochybnitelně patrné výslovné a měřitelné snížení trestu, k němuž v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení u žalobce došlo.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu řeší uvedenou otázku rovněž ve shodě se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 593/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1277/21, týkajícího se poškozené, která vůči žalované vznesla obdobný nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené jí nepřiměřenou délkou téhož posuzovaného trestního řízení, v němž byla za totožných skutkových okolností pravomocně odsouzena ke stejnému trestu, jako žalobce.
Z pohledu otázky, kterou žalobce v podaném dovolání předestřel, tedy rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení, než jakého již bylo v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 11. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu