ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.593.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 593/2021-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně N. T. M. L. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zuzanou Hanušovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 138/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, č. j. 17 Co 226/2020-178, takto:
Dovolání se odmítá .
I. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, č. j. 18 C 138/2019-132, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku 24 083 Kč s příslušenstvím (výrok I), přičemž co do zbývajícího požadavku představovaného částkou 475 917 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem změnil zmíněný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že i ve vztahu k částce 24 083 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), načež v zamítavém výroku o věci samé tento rozsudek potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o požadavku žalobkyně na zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 2/2010.
Odvolací soud předně vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež zhodnotil jako správná, zároveň je však doplnil o zjištění, která sám učinil z obsahu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 61/2019, a usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2385/19, jimiž zopakoval dokazování. Poté přisvědčil právnímu závěru prvostupňového soudu, podle kterého posuzované trestního řízení, v němž byla žalobkyně odsouzena za spáchání trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 téhož zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 5 let a k peněžitému trestu ve výši 500 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v délce 1 roku, bylo nepřiměřeně dlouhé, trvalo-li, i přes jeho zjištěnou skutkovou a právní složitost, 15 let a 2 měsíce. V důsledku tohoto nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty první a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, pak žalobkyni vznikl podle §31a téhož zákona vůči žalované nárok na odškodnění nemajetkové újmy, kterou tím utrpěla. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni již tato nemajetková újma byla plně kompenzována, a to v rámci předmětného trestního řízení, v důsledku čehož jí již další odškodnění nenáleží. Jak totiž vyplynulo ze zmíněných usnesení Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, žalobkyně byla ohrožena nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání 2 až 10 let a propadnutím majetku, přičemž okolnosti její trestní činnosti, které se dopustila v rámci zločinného spolčení a která vedla k vyvedení finančních prostředků z České republiky ve výši cca 4 a půl miliardy Kč, čímž pachatelé získali zisk ve výši 22 milionů Kč, hovořily i přes její do té doby bezúhonný život ve prospěch uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to nejméně v polovině zákonné trestní sazby, tj. v délce nad 5 let. Namísto toho byl však žalobkyni uložen spolu s nízkým peněžitým trestem pouze podmíněný trest odnětí svobody, a to při samé spodní hranici zákonné trestní sazby, když, jak bylo v uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu rovněž výslovně zmíněno, uložení tohoto trestu bylo odůvodněno nejen dobou, která uplynula od spáchání trestného činu, ale i nepřiměřenou délkou trestního řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, resp. potvrzen co do celkové částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Přípustnost dovolání žalobkyně odvozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež se současně vztahuje k ochraně základních práv a svobod a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva. Napadené rozhodnutí současně zasahuje i do základního práva žalobkyně upraveného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Odvolací soud se dle názoru dovolatelky konkrétně odchýlil od judikatorních závěrů Nejvyššího soudu, v souladu s nimiž má odsouzený právo na zadostiučinění za nepřiměřenou délku jeho trestního stíhání za podmínky, že soud při ukládání trestu nepřiměřenou délku řízení nezohlednil, neboť hledisko nepřiměřené délky řízení výslovně v odsuzujícím rozsudku neuvedl jako okolnost, jež měla na uložený trest vliv s tím, že tuto okolnost současně nelze zaměňovat s polehčující okolností spočívající v delším časovém odstupu od spáchání trestného činu. Městský soud v Praze, který v posuzovaném trestním řízení rozhodoval jako soud prvního stupně, však ve svém rozsudku, jenž byl vydán dne 7. 6. 2012, stejně jako v rozsudku ze dne 22. 1. 2016 vydaném po zrušení předchozího rozhodnutí, žádné zhodnocení nepřiměřené délky předmětného řízení a její promítnutí do ukládaného trestu nezmínil. Takové zdůvodnění se objevilo až v navazujících rozhodnutích Vrchního soudu v Praze, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Za situace, kdy rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016 napadla odvoláním pouze žalobkyně, pročež tento rozsudek již poté nemohl být změněn v její neprospěch, však žalobkyně zmíněné zdůvodnění obsažené v rozhodnutích soudů vyšších stupňů hodnotí jen jako formální a z pohledu odškodnění utrpěné nemateriální újmy jako bezvýznamné. Právní posouzení věci odvolacím soudem, který v napadeném rozhodnutí uzavřel, že žalobkyni byla prostřednictvím zmírnění uloženého trestu její újma již dostatečně kompenzována, je tudíž nesprávné. V této souvislosti žalobkyně poukázala na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „Stanovisko“), a dále na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5720/2016 (navazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1686/16), ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010, a ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, nebo na usnesení téhož soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, a na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, s nimiž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Závěrem navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to za současného vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k podanému dovolání vyslovila pro jeho odmítnutí, neboť napadené rozhodnutí je dle jejího názoru s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud připomíná, že ve Stanovisku, stejně jako např. v rozsudku ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4131/2013, uvedl ve vztahu k možným způsobům odškodnění nemajetkové újmy způsobené osobě, proti níž bylo vedeno trestní stíhání, a to nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení, že jiná forma náhrady ve smyslu §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. může být přiznána zejména v trestním řízení v podobě zmírnění ukládaného trestu. To je však možné jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení.
V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat, včetně údaje, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010). Podle Evropského soudu pro lidská práva musí být toto zmírnění měřitelné a výslovné (srov. např. rozsudek tohoto soudu ze dne 15. 7. 1982, ve věci Eckle proti Německu, stížnost č. 8130/78, odst. 66), z rozsudku musí být patrno, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení soud přistoupil (srov. rozhodnutí senátu druhé sekce tohoto soudu o přijatelnosti stížnosti č. 48470/99, ze dne 20. 9. 2001, ve věci Jensen proti Dánsku). Jinak řečeno, v případě, že z odsuzujícího trestního rozsudku není patrno, o jakou část byl trest snížen v důsledku zohlednění nepřiměřené délky trestního řízení, je třeba vyjít z toho, že nepřiměřená délka trestního řízení snížením trestu kompenzována nebyla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3907/2018, a dále Simon. P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 299).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 60/2013, Nejvyšší soud dále uvedl, že zmírnění ukládaného trestu má přednost před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody (újmy). O další formě náhrady podle zákona č. 82/1998 Sb. by proto bylo možno uvažovat pouze v případě, že by se odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v řízení trestním, nejevilo jako dostačující (srov. §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.).
Napadeným rozsudkem se odvolací soud od uvedené judikatury Nejvyššího soudu, jakož i od zmíněné judikatury Evropského soudu pro lidská práva, neodchýlil. Přestože ze skutkových závěrů, která odvolací soud převzal z rozsudku soudu prvního stupně, vyplynulo, že Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 43 T 2/2010, úvahu o snížení trestu, jenž byl žalobkyni uložen, z důvodu nepřiměřeně dlouhého trestního řízení nezmínil, odvolací soud současně zjistil, že tento stav doznal významné změny v navazujících řízeních před soudy vyšších stupňů. Naplno se pak zmíněná úvaha objevila v bodech 77 až 78 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 61/2019, ze kterých odvolací soud vyšel a z nichž zřetelně plyne, že nebýt nepřiměřené délky předmětného trestního řízení, bylo by vzhledem k charakteru a rozsahu trestné činnosti žalobkyně a jejím následkům třeba žalobkyni uložit (navzdory její dosavadní bezúhonnosti) nikoliv podmíněný trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby a peněžitý trest ve výši 500 000 Kč, nýbrž trest nepodmíněný v délce odpovídající minimálně polovině zákonné trestní sazby. Není přitom významné, že tento závěr Nejvyšší soud vyslovil až v situaci, kdy v souladu se zásadou zákazu reformatio in peius nebylo možné trest, který byl žalobkyni Městským soudem v Praze uložen, v rámci navazujících řízení o opravných prostředcích zpřísnit (pro nevyužití opravného prostředku ze strany státního zástupce). Podstatné je, že po dodatečném výslovném promítnutí nepřiměřené délky trestního řízení do uloženého trestu, které je patrné především ze zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu, bylo zřetelně konstatováno, že tento trest odpovídající měrou odráží právě i tuto skutečnost, přičemž bylo současně specifikováno, jaký trest by žalobkyni postihl, pokud by toto řízení nepřiměřeně dlouho netrvalo, resp. pokud by Městský soud v Praze při ukládání trestu nepřiměřenou délku trestního řízení skutečně vůbec nezohlednil. Tomuto závěru Nejvyššího soudu ostatně poté, jak je ze skutkových zjištění odvolacího soudu rovněž patrno, přisvědčil i Ústavní soud, jenž se zároveň vypořádal i s námitkou žalobkyně, kterou nyní ve svém dovolání znovu zopakovala a která vychází z porovnání výše trestu, jenž jí byl uložen posléze zrušeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2012, a výše trestu uloženého jí rozsudkem téhož soudu ze dne 22. 1. 2016 (viz odvolacím soudem ocitované body 30 až 33 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2385/19, a v nich obsažený odkaz na v mezidobí provedené zpřísnění právní kvalifikace trestného činu, jehož se žalobkyně dopustila). Na rozdíl od situace, na níž dopadal dovolatelkou akcentovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5720/2016, je tedy z rozhodnutí, která byla v posuzovaném trestním řízení vydána, patrné výslovné a měřitelné snížení trestu, k němuž v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení u žalobkyně došlo.
Rozsudek odvolacího soudu tedy nepředstavuje jiné řešení, než jakého již bylo v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo, pročež otázka, kterou žalobkyně předestřela, přípustnost jejího dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu