ECLI:CZ:US:2020:4.US.2385.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2385/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů I. B. V. T. a II. N. T. M. L., obou zastoupených JUDr. Zuzanou Hanušovou, advokátkou se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, č. j. 5 Tdo 61/2019-184, za účasti Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2019, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v návětí specifikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu proto, že jím podle jeho názoru měla být porušena jejich ústavně zaručená základní lidská práva dle čl. 8 odst. 2 ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 40 odst. 6 Listiny, jakož i dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatelé byli rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") ze dne 22. 1. 2016, č. j. 43 T 2/2010-20643 (dále jen "odsuzující rozsudek"), uznáni vinnými trestným činem neoprávněného podnikání dle §118 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění dříve platném a účinném (dále jen "trestní zákon"), spáchaným ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona v souběhu s trestným činem účasti na zločinném spolčení dle §163a odst. 1 trestního zákona. Za tyto trestné činy byl každý ze stěžovatelů odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce dvou let s podmíněným odkladem v délce pěti let a k peněžitému trestu ve výši pěti set tisíc korun českých a pro případ, že tento trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, k náhradnímu trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku.
3. Skutek, pro který byli stěžovatelé takto odsouzeni, spočíval, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatelé měli být zapojeni do organizované skupiny osob, která nejméně od září roku 2002 do 18. 1. 2005 na různých místech v Praze bez příslušných povolení poskytovala služby spočívající ve směně českých korun na cizí měny a pro čínské a vietnamské státní příslušníky zajišťovala převod finančních prostředků z České republiky do zahraničí, přičemž stěžovatelé měli v rámci této skupiny spravovat a provozovat jedno z tzv. výběrčích míst, v nichž přebírali peníze v hotovosti od jednotlivých zákazníků, v případě potřeby je měnili na dolary či eura, za zaslání do zahraničí vybírali poplatek v rozmezí 1,5 % až 5 % zasílané částky a vybrané peníze předávali dalším osobám, kdy celkově takto v rámci celé skupiny byly provedeny operace v úhrnné výši cca. 4,4 mld korun českých a čistý zisk celé skupiny dosáhl minimálně cca 22 mil. korun českých (dále jen "předmětný skutek").
4. Stěžovatelé se proti odsuzujícímu rozsudku odvolali, jejich odvolání však zamítl Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") svým usnesením ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. 3 To 69/2017. Tímto usnesením odvolací soud pouze k odvolání státního zástupce doplnil odsuzující rozsudek tak, že uložil ve vztahu k některým věcem ochranné opatření zabrání majetku. Stěžovatelé podali proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, které odmítl Nejvyšší soud svým napadeným usnesením.
III. Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé vytýkají Nejvyššímu soudu 1) nesprávné právní posouzení protiprávnosti předmětného skutku; 2) neodůvodněnost uložení peněžitého trestu; 3) nepřiměřenou délku trestního řízení. Ústavní soud přibližuje obsah jednotlivých námitek následovně:
6. Ad 1) stěžovatelé argumentují, že služby, které poskytovala skupina, jejímiž měli být podle předmětného skutku členy, nebyly při správné aplikaci pravidel časové působnosti trestních zákonů vůbec trestným činem. Dovozují, že podle napadeného rozhodnutí odvolacího soudu by jejich trestní odpovědnost za neoprávněné podnikání mohla vzniknout jedině tehdy, kdyby bylo prokázáno, že provozovali směnárenskou činnost či přijímali vklady od veřejnosti. Uzavírají, že ani o jednu z těchto činností se v jejich případě nejednalo. Směnárenskou činností je podle nich výměna částky v hotovosti ve dvou různých měnách, zatímco oni vybrali od zákazníků částku v jedné měně, v licencované směnárně ji směnili na jinou částku a s ní pak naložili dle pokynů zákazníků. Nerozhodovali přitom o směnném kurzu, ale naopak jej bedlivě sledovali u směnáren, jejich služby využívali. Ačkoliv měli přijímat hotovost, zákazníkům měli "vracet" příslušné částky bezhotovostní formou, tedy nikoliv v hotovosti v jiné měně. Na základě těchto úvah dospívají stěžovatelé k závěru, že nešlo o směnárenskou činnost, ale jen o její zprostředkování. Na takové zprostředkování tedy nedopadá zákon č. 277/2013 Sb., o směnárenské činnosti, ve znění pozdějších předpisů, a ani výluka podle živnostenského zákona.
7. Rovněž nemohlo podle stěžovatelů jít ani o přijímání vkladů od veřejnosti, neboť s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2009, sp. zn. 5 Tdo 69/2009) je podstatou vkladu vznik závazku vůči vkladateli na jejich vyplacení, nicméně stěžovatelům nevznikl závazek vrátit odpovídající částku zákazníkům, ale konkrétně s ní naložit. Zákazníci tak nikdy neztratili možnost disponovat s předmětnými částkami a stěžovatelé naopak nikdy neměli možnost s nimi volně disponovat. O vklad tedy šlo až v okamžiku, kdy stěžovatelé příslušné částky vložili na účty u licencovaných bankovních subjektů. Činnost stěžovatelů se tak omezila toliko na zprostředkování přijetí vkladů, o přijímání vkladů se nejednalo. Stěžovatelé rovněž vyzdvihli (byť bez bližšího zdůvodnění), že je pojmově vyloučeno, aby jedna finanční operace byla současně směnárenský obchod i přijetí vkladu od veřejnosti zároveň.
8. Stěžovatelé v rozsahu námitky 1) rovněž namítli, že obecné soudy učinily nesprávný závěr, že prováděli převody peněz v rozporu s předpisy o obchodování s devizovými prostředky, tedy neoprávněně. Bylo totiž prokázáno, že tyto převody probíhaly prostřednictvím držitele bankovní licence vydané Českou národní bankou, a to prostřednictvím Československé obchodní banky, a.s. a České spořitelny a.s. Stěžovatelé ani jejich spoluobžalovaní tak tyto převody neprováděli, někteří z nich je jen zprostředkovávali. Stěžovatelé dále podali obšírný historický výklad právní úpravy devizového hospodářství, peněžního oběhu a platebních služeb, na jehož základě uzavřeli, že v období od 1. 11. 2009 do 13. 1. 2018 zákon č. 284/2009 Sb., o platebním styku, na zprostředkování převodu finančních prostředků do zahraničí nedopadal, stejně jako zákon o bankách, a tedy takové zprostředkování bylo regulováno toliko zákonem č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, který takové zprostředkování podřizoval režimu volné živnosti, k níž však jeden ze stěžovatelů živnostenské oprávnění měl. Podle §2 odst. 1 trestního zákoníku tak bylo na místě předmětný skutek posoudit právě v časové působnosti mimotrestních předpisů, na něž trestní zákoník odkazuje, podle nichž byla činnost stěžovatelů beztrestná.
9. Ad 2) stěžovatelé poukazují na skutečnost, že Nejvyšší soud se nevymezil vůči tomu, že nalézací ani odvolací soud nezkoumaly před uložením peněžitých trestů ve výši půl milionu korun českých každému ze stěžovatelů jejich majetkové poměry. Podle názoru stěžovatelů tak vůbec nebyly splněny podmínky pro uložení peněžitého trestu. Připustil to podle nich i nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření. Nejvyšší soud na jedné straně uvedl, že pro uložení peněžitého trestu předpoklady splněny byly, na druhé straně však sám tvrdí, že odůvodnění soudem prvého stupně nebylo dostatečné. Stěžovatelé k tomu odkázali na judikaturu Ústavního soudu, z níž dovozují důvodnost této své námitky.
10. Ad 3) stěžovatelé považují za nedostatečný způsob, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s jejich námitkou, že v trestním řízení vedeném proti nim byly bezdůvodné průtahy, které nebyly zohledněny při ukládání trestů. Trestní stíhání stěžovatelů trvalo více jak 13 let, tedy bylo extrémně dlouhé. Stěžovatelé poukazují na to, že jim byl odsuzujícím rozsudkem ze dne 22. 1. 2016 uložen při nezměněném výroku o vině trest odnětí svobody v délce trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř let a peněžitý trest ve výši 300 000 Kč, odsuzujícím rozsudkem při nezměněném výroku o vině jim však byl uložen trest přísnější. Nejvyšší soud se k tomu vyjádřil pouze formalisticky a způsobem, který eufemizuje práva stěžovatelů. Stěžovatelé s oporou o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva prosazují závěr, že v rozporu s touto judikaturou nebylo v jejich věci jednoznačně deklarováno, že je jim ukládán mírnější trest právě pro značnou délku trestního řízení a rovněž nebylo výslovně uvedeno, jak konkrétně se zmírnění trestu projevilo. Byl-li jim s odstupem šesti let ukládán trest prakticky stejný, jen došlo v rozporu s logikou věci k jeho zpřísnění.
IV. Posouzení Ústavním soudem
11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud konstatuje, že prakticky totožnou argumentací se zabýval v případě ústavní stížnosti jednoho ze spoluobviněných stěžovatelů v usnesení sp. zn. II. ÚS 2093/19 ze dne 19. 7. 2019, v němž jí nepřisvědčil. Od svých závěrů vyjádřených v odkazovaném usnesení nemá Ústavní soud důvodu se odchýlit ani nyní.
14. Obecné soudy postupovaly v řízeních, která vyústila ve vydání napadených rozhodnutí, způsobem ústavně konformním, v jehož důsledku nejsou napadená rozhodnutí stižena žádnou vadou, která by zakládala jejich protiústavnost. K dílčím pochybením sice v těchto řízeních došlo (viz dále), ovšem v intenzitě nedosahující porušení některého z ústavně zaručených základních lidských práv či svobod stěžovatelů. Konkrétně se s jednotlivými námitkami stěžovatelů pak Ústavní soud vypořádává následovně:
15. S námitkou 1) Ústavní soud nemůže souhlasit. Předně se patří zopakovat, že interpretace a aplikace norem podústavního práva primárně náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); či nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)].
16. Přesto však jistě může i nesprávnou aplikací či interpretací norem podústavního práva dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2516/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 124/53 SbNU 559)]. Ústavní soud proto vymezil i okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu. Obecně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při aplikaci či interpretaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy aplikace či interpretace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. inter alia multa, např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)].
17. Mezi případy, v nichž Ústavní soud může zasáhnout proti určitému způsobu interpretace či aplikace norem podústavního práva, patří dále např. interpretace právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)], interpretace, která nešetří podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2472/13 ze dne 25. 11. 2014 (N 214/75 SbNU 403)], interpretace či aplikace extrémně formalistická [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2972/10 ze dne 30. 10. 2014 (N 198/75 SbNU 229), bod 20.], interpretace vedoucí k odepření přístupu k soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)], či odepření ochrany práva jednotlivce toliko v důsledku nevyjasněné koncepce, dané diametrálními změnami v přístupu obecných soudů k určité právní otázce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245), bod 24; či nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539)].
18. Žádné takové ani jiné vady, která by napadená rozhodnutí obecných soudů stavěla mimo meze ústavnosti, se však obecné soudy v nynější věci ve vztahu ke stěžovatelům nedopustily. Stěžovatelé svou argumentací usilují o to, aby Ústavní soud přesvědčili, že to, co je jim kladeno za vinu, nevybočuje z mezí jejich tehdejšího podnikatelského oprávnění. Jádro těchto námitek spočívá především v tom, že stěžovatelé neposkytovali směnárenské služby, neprováděli devizové obchody ani nepřijímali vklady od veřejnosti, neboť lze nejvýše uzavřít, že zprostředkovávali směnárenské služby a devizové obchody a nakládali podle příkazů svých klientů s peněžními prostředky dle pokynů, což nelze považovat za přijímání vkladů.
19. Tato argumentace je však založena na odlišných skutkových zjištěních, než k nimž dospěly obecné soudy, resp. na jejich účelovém výkladu. Podle obecných soudů (srov. s. 16 odsuzujícího rozsudku) nespočívala činnost stěžovatelů (resp. dalších osob ve zločinném spolčení) v tom, že by přijímali od zákazníků peněžní prostředky, které by jim následně směnili v oficiální směnárně, nýbrž v tom, že sami směny prováděli. Legální směnárny v této aktivitě sloužily pouze k tomu, že z nich stěžovatelé (resp. další osoby ve zločinném spolčení) získávali valuty (srov. závěr nalézacího soudu na s. 21 odsuzujícího rozsudku, že: "Výběrčí místa jsou vybavena jako směnárny a americké dolary pocházejí pravděpodobně z běžných bankovních směnáren."). Tento závěr výslovně formuloval i odvolací soud v bodě 27. svého napadeného usnesení, proto stěžovatelé ani nemohli být na pochybách, jak obecné soudy jejich věc po skutkové stránce posoudily. Jejich námitka, že ve skutkových zjištěních obecných soudů zcela absentují závěry, že měla proběhnout nezákonná směna, tak obsahu napadených rozhodnutí ani odsuzujícího rozsudku neodpovídá.
20. Stejně tak je nepřesvědčivé tvrzení stěžovatelů, že o nezákonné směně chybí jakýkoliv důkaz. Proces dokazování před obecnými soudy sám o sobě žádné ústavní defekty nevykazuje. Obecné soudy závěr o vině stěžovatelů učinily na základě rozsáhlého a korektního dokazování, v jehož rámci byl předmětný skutek prokázán spolehlivě. Vyšly nejen z výpovědi svědků, ale i z výsledků domovních prohlídek, během nichž byly zajištěny údaje o pohybu finančních prostředků, z jejich finanční analýzy, z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu atd. (srov. zejména s. 21 až 41 odsuzujícího rozsudku), přičemž nečinily paušální závěry, ale věnovaly se detailně i roli jednotlivých spoluobviněných, včetně stěžovatelů, a okolnostem zakládajícím specificky jejich trestní odpovědnost (srov. např. s. 38 či s. 40nn odsuzujícího rozsudku). Bez jakéhokoliv dalšího bližšího zdůvodnění takového tvrzení stěžovatelů tak Ústavní soud nemohl uzavřít, že by obecné soudy nevěnovaly procesu dokazování dostatečnou pozornost.
21. Nepřesvědčivou je i argumentace stěžovatelů, že bylo bezpečně prokázáno, že docházelo toliko ke zprostředkování směny, nikoliv k jejímu přímému provedení. Jak bylo uvedeno výše, takové tvrzení je založeno na předpokladu, který je v rozporu se skutkovými zjištěními obecných soudů, jež Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat, neboť nevyvolávají žádné podezření z hlediska své možné protiústavnosti, přičemž ani sami stěžovatelé takové konkrétní podezření nevznáší. Skutečnost, že někteří spoluobvinění bedlivě sledovali směnné kurzy, není způsobilá takové podezření vznést. Je totiž jedině logické, že i při provozování nelegální směnárny, zejména měla-li tato být hotovostí zásobována nákupem v legálních směnárnách, je třeba legální kurzy sledovat, protože na nákupu valut tento provoz do značné míry závisí a jeho ekonomická výnosnost je tedy mimo jiné podmíněna i nákupními cenami valut.
22. V konfrontaci s těmito závěry nemůže obstát argumentace stěžovatelů, že šlo toliko o zprostředkování směnárenské činnosti, devizových obchodů či platebních služeb do zahraničí, nikoliv o jejich vlastní provádění. Argumentace stěžovatelů je přitom založena právě tak, že beztrestné bylo pouze zprostředkování těchto činností bez podnikatelského oprávnění, sami však připouští, že jejich vlastní provádění bez podnikatelského oprávnění trestné bylo.
23. Kromě toho stěžovatelé opomíjí, že jim za vinu bylo mimo jiné kladeno neoprávněné provozování platebního systému v rozporu se zákonem č. 124/2002 Sb., o platebním styku, v tehdy platném a účinném znění, což nalézací soud vyjádřil výslovně i v popisu skutku (srov. s. 5 odsuzujícího rozsudku). Dle skutkových zjištění obecných soudů, od nichž Ústavní soud není oprávněn se bez vážného důvodu odchylovat, přitom aktivity stěžovatelů a celého zločinného spolčení spočívaly v tom, že v tržnici SAPA provozovali dva stánky, kde byly za procentuální provizi přijímány peníze od zákazníků, prostřednictvím peněžních účtů v bankách byly následně provedeny převody do zahraničí, kde peníze následně z účtů vybrali členové zločinného spolčení působícího v zahraničí a doručili je cílovým příjemcům (srov. s. 16 a zejména s. 21nn odsuzujícího rozsudku). Tento systém fungoval dlouhodobě a důmyslně, včetně např. ověřování, zda byla platba v zahraničí doručena, či vyřizování reklamací plateb (srov. např. s. 41 odsuzujícího rozsudku). Byť v odvolacím ani dovolacím řízení specificky již otázka neoprávněného provozování platebního systému řešena nebyla a nevěnovali se jí ani stěžovatelé ve své stížnosti, nic to nemění na tom, že soud prvého stupně shledal neoprávněnost podnikání stěžovatelů právě i v něm.
24. Stěžovatelé sami nebrojili proti závěru nalézacího soudu o naplnění tohoto znaku ani proti tomu, že by se s jejich námitkami v tomto směru snad obecné soudy nevypořádaly. Vzhledem k zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, která požaduje nejen vyčerpání všech zákonných prostředků k ochraně práv stěžovatelů, ale i předestření ústavněprávních argumentů v nich [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016 (N 249/83 SbNU 885) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)], tedy i materiální vyčerpání všech námitek, které následně stěžovatelé předkládají Ústavnímu soudu v ústavní stížnosti, tak Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat, zda právní kvalifikace dílčí výseče předmětného skutku, jíž se měli dopustit stěžovatelé, je, či není podřaditelná pod znaky trestného činu neoprávněného podnikání dle §118 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona jakožto neoprávněné provozování platebního systému. Této možnosti stěžovatelé Ústavní soud zbavili tím, že proti této kvalifikaci nebrojili ani před obecnými soudy, ani v řízení o ústavní stížnosti.
25. Ústavní soud tedy shrnuje, že obecné soudy nepochybily, pokud považovaly činy stěžovatelů v rámci předmětného skutku za trestný čin neoprávněného podnikání dle §118 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona v souběhu s trestným činem účasti na zločinném spolčení dle §163a trestního zákona, neboť dle skutkových zjištění soudů se činnost stěžovatelů neomezovala toliko na zprostředkování směny, ale šlo o směnu samotnou a o provozování platebního systému, k jehož provozování neměli stěžovatelé podnikatelské oprávnění.
26. Za těchto okolností nebylo nutné zabývat se samostatně otázkou, zda obecné soudy postupovaly správně, posuzovaly-li jejich jednání rovněž za neoprávněné provádění devizových obchodů či vybírání vkladů od veřejnosti, neboť i kdyby v tomto rozsahu obecné soudy kvalifikovaly předmětný skutek nesprávně, nic by to neměnilo na správnosti jeho právní kvalifikace §118 odst. 1, 2 písm. b) a §163a trestního zákona ve vztahu ke stěžovatelům.
27. Co se týče námitky 2), ztotožňuje se Ústavní soud se závěrem Nejvyššího soudu, který v bodě 74. svého napadeného usnesení vysvětlil, proč hmotněprávní podmínky pro uložení peněžitého trestu dle §53 odst. 1 trestního zákoníku považoval ve věci stěžovatelů za naplněné. V bodě 75. svého napadeného usnesení pak vyložil, proč má za to, že uložený peněžitý trest nebyl nedobytný, přičemž vyšel mimo jiné z výše prospěchu získaného trestnou činností i skutečnosti, že stěžovatelé nebyli odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, proto jsou schopni výdělečné činnosti, přičemž s odkazem na §342 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zmínil jejich možnost požádat o povolení zaplacení peněžitého trestu ve splátkách. Nejvyšší soud připustil, že zkoumání majetkových poměrů stěžovatelů v řízení před nalézacím soudem chybělo, současně však zdůvodnil, proč má za to, že toto pochybení samo o sobě nezákonnost uloženého trestu nezakládá. V odůvodnění jeho napadeného usnesení se tak nenalézá žádný rozpor, na nějž odkazují stěžovatelé.
28. Za těchto okolností Ústavní soud nedospěl k závěru, že by uložením peněžitého trestu stěžovatelům došlo k porušení některého jejich ústavně zaručeného základního práva či svobody. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti ostatně ani netvrdí, že by tento trest skutečně dobytný nebyl a že by jeho zaplacení reálně nebylo v jejich silách. Nezjišťováním majetkových poměrů stěžovatelů se tak obecné soudy mohly dopustit toliko nezákonnosti, která však nedosahuje svou intenzitou protiústavnosti z důvodu porušení ústavně zaručených základních lidských práv či svobod stěžovatelů. Tím důvod k zásahu Ústavnímu soudu nedaly [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123); nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165); nález sp. zn. III. ÚS 623/2000 ze dne 27. 5. 2003 (N 69/30 SbNU 163) či nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); usnesení sp. zn. Pl. ÚS 13/18 ze dne 4. 9. 2018, bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 2168/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 82/49 SbNU 185) bod 12.; či nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373), bod 69.].
29. Ani s námitkou 3) se Ústavní soud neztotožňuje. Jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. usnesení Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 11. 2012 ve věci Trüps proti Lotyšsku, č. stížnosti 58497/08, bod 46.) i z judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 741/17 ze dne 26. 9. 2017 (N 182/86 SbNU 877), bod 25.], nepřiměřenou délku trestního stíhání jsou povinny soudy určitým způsobem kompenzovat, přičemž typicky půjde o zmírnění trestu oproti tomu, jaký trest by byl uložen, kdyby k žádným nedůvodným průtahům nedošlo.
30. V nyní posuzované věci však právě k takové kompenzaci obecné soudy přistoupily, což ani stěžovatelé nepopírají. Jejich argumentace se omezuje na to, že ke zmírnění došlo již v původním, následně zrušeném rozsudku nalézacího soudu, mezi nímž a odsuzujícím rozsudkem uplynula další doba, v níž se však již žádná kompenzace dalším snížením trestu neprojevila. Stěžovatelé však opomíjejí, že v mezidobí došlo nejen k opakování hlavního líčení, ale i ke změně právní kvalifikace, neboť původně byli stěžovatelé odsouzeni jen za pomoc k trestnému činu neoprávněného podnikání dle §118 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, proto nelze mechanicky vyjít ze srovnání původního trestu, který jim byl nepravomocně uložen a poté zrušen, s trestem, který jim byl uložen odsuzujícím rozsudkem, který ve spojení s napadeným usnesením odvolacího soudu vstoupil v právní moc.
31. Situace stěžovatelů při vydání obou těchto rozsudků nalézacího soudu tedy nebyla totožná. Kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení, která spočívala v opakování hlavního líčení, se tak projevila tím, že ač došlo ke zpřísnění právní kvalifikace (spolupachatelství je oproti účastenství ve formě pomoci nepochybně typově společensky nebezpečnější formou trestné součinnosti), nebyl uložen trest přísnější o tolik, oč by tato změna právní kvalifikace nalézacímu soudu umožňovala.
32. Je přitom zřejmé, že materiálně všechny tři obecné soudy k délce trestního stíhání i k délce doby, která uplynula od spáchání činu, přihlédly. Nalézací soud na s. 52 odsuzujícího rozsudku uvedl, že vzhledem k bezúhonnosti všech spoluobviněných a časovému odstupu od ukončení trestné činnosti nebylo možno uvažovat o uložení trestu odnětí svobody s přímým výkonem, odvolací soud v bodě 29. svého napadeného rozsudku rovněž výslovně do svého hodnocení správnosti výroku o trestu nalézacího soudu zařadil i úvahu o době od spáchání předmětného skutku, jakož i o délce trestního stíhání, a Nejvyšší soud v bodě 76. a 77. svého napadeného usnesení explicitně zmínil, že materiálně uložený trest odpovídá jak délce trestního stíhání, tak době od spáchání trestného činu, přičemž dle jeho názoru se zohlednění těchto skutečností projevilo nejen v neuložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, ale i v uložení podmíněného trestu na samé dolní hranici trestní sazby. Ústavní soud ve světle tohoto zdůvodnění nemůže uložený trest považovat za protiústavní.
V. Závěr
33. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh nemohl dát stěžovatelům za pravdu. Neshledal proto potřebu věc projednat meritorně ani si v ní obstarat další podklady, a proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu