ECLI:CZ:US:2018:Pl.US.13.18.1
sp. zn. Pl. ÚS 13/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), Jana Musila, Radovana Suchánka, Vladimíra Sládečka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Tomáše Peciny, zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 12/2018-17 ze dne 8. 2. 2018, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení 1) Ing. Miloše Zemana, 2) Ivany Zemanové a 3) Státní volební komise, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 - Nusle, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace průběhu řízení před Nejvyšším správním soudem
1. Z napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že návrhem došlým Nejvyššímu správnímu soudu dne 30. 1. 2018 se stěžovatel domáhal určení neplatnosti volby prezidenta republiky konané v lednu 2018 a jejího opakování počínaje registrací kandidátních listin. V tomto směru poukázal zejména na možné vady při registraci kandidátních listin a na zásah Nejvyššího správního soudu do voleb v důsledku vyjádření právního názoru na přípustnost podání kandidátní listiny některými poslanci či senátory opakovaně.
2. Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele odmítl jako předčasný dle §46 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále též "s. ř. s."). V odůvodnění uvedl, že podle §66 odst. 1 zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky a o změně některých zákonů (zákon o volbě prezidenta republiky), ve znění pozdějších předpisů, se podáním návrhu na neplatnost volby prezidenta republiky může domáhat ochrany u soudu podle soudního řádu správního každý občan zapsaný do stálého seznamu, zvláštního seznamu vedeného zastupitelským úřadem, navrhující poslanci, navrhující senátoři nebo navrhující občan. Návrh je přitom třeba podat nejpozději sedm dnů po vyhlášení celkového výsledku volby prezidenta republiky Státní volební komisí. V té souvislosti Nejvyšší správní soud zdůraznil, že v souladu s §40 odst. 1 ve spojení s §90 odst. 5 s. ř. s. a §66 odst. 1 zákona o volbě prezidenta republiky počíná lhůta pro podání návrhu na neplatnost volby prezidenta republiky běžet den následující po dni, který určil její počátek, v daném případě den po vyhlášení celkového výsledku volby prezidenta Státní volební komisí ve Sbírce zákonů, k němuž došlo dne 30. 1. 2018, tedy počínaje dnem 31. 1. 2018.
3. K tomu Nejvyšší správní soud doplnil, že zákony ohraničují nejen konec, ale i počátek uvedené lhůty, a příkladmo odkázal na svá usnesení č. j. Vol 62/2010-4 ze dne 26. 10. 2010 a č. j. Vol 116/2013-9 ze dne 31. 10. 2013, potvrzující uvedené závěry. Ač by navrhovatel mohl subjektivně pociťovat tento přístup jako formálně přísný, pokud jde o posuzování předčasnosti návrhu, nelze jej dle Nejvyššího správního soudu označit za samoúčelný, neboť vyplývá ze specifik přezkumu voleb, včetně vymezení okruhu účastníků až uveřejněním oznámení o výsledku voleb a lhůt pro rozhodnutí o návrzích. Zákonodárce tak racionálně v §40 odst. 1 s. ř. s. stanovil, že lhůta počíná běžet až den následující po dni, který určil její počátek, neboť může být velmi obtížné stanovit přesný okamžik, kdy v daném dni k určité události došlo. Soudu proto v souladu s §40 odst. 1 s. ř. s. nepřísluší zkoumat, zda již v okamžiku podání návrhu rozhodná událost nastala nebo nikoliv. Nejvyšší správní soud k tomu poznamenal, že stěžovatel si byl zjevně jeho judikatury vědom, neboť obsahově totožný návrh vedený pod sp. zn. Vol 17/2018 podal i dne 31. 1. 2018. Přesto neuvedl žádné argumenty, proč by se měl Nejvyšší správní soud od dosavadní judikatury odchýlit.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti podle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
5. Stěžovatel je přesvědčen, že s ohledem na výslovnou dikci ustanovení §66 odst. 1 in fine zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky, nelze jako předčasný odmítnout návrh, který byl podán po vyhlášení celkového výsledku volby prezidenta republiky Státní volební komisí, třebaže v ten samý den. Přitom samo napadené usnesení připouští, že se tak v daném případě stalo, protože stěžovatel ve svém návrhu odkázal na dálkovým přístupem dostupnou částku Sbírky zákonů, jíž došlo k vyhlášení, a správně označil vedlejší účastníky řízení.
6. Stěžovatel namítl, že právní posouzení věci kasačním soudem představuje nejen projev extrémního formalismu, ale není v souladu s tím, jak je ustanovení §40 odst. 1 s. ř. s. aplikováno správními soudy v jiných než volebních věcech. Dle stěžovatele jde například o žaloby proti rozhodnutím správních úřadů podané v den, kdy bylo žalobci oznámeno napadené rozhodnutí; i ty by na základě identické logiky s použitím §72 odst. 1 s. ř. s. měly být odmítány pro předčasnost. Přesto se tak neděje. Stěžovatel dle svých slov ví o desítkách případů, kdy taková žaloba byla věcně projednána, a není mu na druhé straně znám ani jeden jediný, kdy by byla pro předčasnost odmítnuta. Odůvodňuje-li Nejvyšší správní soud rozdílný přístup k volebním návrhům tím, že musí být znám okruh účastníků řízení, pak je třeba dle stěžovatele poznamenat, že je-li snad, zcela výjimečně, takové podání učiněno ještě předtím, než dojde k vyhlášení, avšak v ten samý den, pak může jít o rozdíl toliko několika hodin, který nemůže mít na projednání návrhu materiálně vůbec žádný vliv, a to již s ohledem na patnáctidenní lhůtu, kterou k rozhodnutí Nejvyšší správní soud má.
7. Stěžovatel uzavřel, že výklad zastávaný Nejvyšším správním soudem nemá oporu v zákoně, je svévolný a představuje příklad samoúčelného, slepě formalistického a literalistického výkladu právních předpisů, jaký Ústavní soud obecným soudům opakovaně vytýká a který jim netoleruje. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem vyslovil porušení jeho práva na přístup k soudu a na soudní ochranu a napadené usnesení zrušil.
III.
Vyjádření účastníka řízení
8. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření připustil, že jde-li o běžné žaloby ve správním soudnictví, je obecně správními soudy volen vůči navrhovatelům odlišný postup. Odlišný přístup k posuzování předčasnosti je však ve volebních věcech dle názoru Nejvyššího správního soudu opodstatněn. Soud má totiž velmi krátké lhůty pro rozhodnutí (20 dnů podle §90 odst. 3 s. ř. s. nebo v případě volby prezidenta republiky dokonce jen 15 dnů podle §90 odst. 5 s. ř. s.), které se počítají ode dne podání návrhu. Návrh lze podat až po řádném vyhlášení výsledku voleb Státní volební komisí ve Sbírce zákonů, neboť do této doby jsou veškeré informace o výsledku voleb pouze neoficiálními zprávami. Pokud by soud připustil, aby bylo možné podávat předčasné návrhy s tím, že by vyčkával na zveřejnění výsledků voleb a teprve poté by je začal projednávat, pak by mu již plynula lhůta pro rozhodnutí, která by mohla v extrémním případě uplynout i dříve, než by byl výsledek voleb vyhlášen, anebo sice až poté, ale docházelo by k dalšímu zkrácení již tak velmi krátké lhůty.
9. Nejvyšší správní soud dále podotkl, že v případě stěžovatele se může přístup soudu jevit na první pohled jako formalistický, neboť je zřejmé, že v okamžiku podání jeho návrhu již výsledek volby prezidenta republiky vyhlášen byl. Nicméně připuštění takového návrhu by vedlo k tomu, že by soud reálně neměl u stěžovatele lhůtu pro rozhodnutí ani 15 dnů, ale pouze 14 dnů. Ve volebních věcech jsou návrhy vyřizovány s nejvyšší předností a velmi často ještě týž den, kdy napadnou, jsou bezvadné návrhy zasílány k vyjádření odpůrcům, jejichž okruh je však dán až v okamžiku vyhlášení výsledků voleb (s odkazem na §90 odst. 2 a §90 odst. 5 s. ř. s.). V den vyhlášení voleb tak soud ještě příslušné kroky činit nemůže, neboť Sbírka zákonů je rozeslána až v jeho průběhu. Navíc by soud musel složitě zkoumat, zda již v okamžik podání návrhu bylo nebo nebylo uveřejněno sdělení Státní volební komise, což bude často nezjistitelné.
10. Nejvyšší správní soud uzavřel, že tento přístup ve volebních věcech není nový, ale jde o setrvalou judikaturu, na niž v napadeném usnesení odkázal, i pokud jde o jiné druhy voleb. Navíc dle něj nelze přehlédnout, že v případě stěžovatele nejde o reálnou ochranu jeho práv, neboť textově zcela shodný návrh podal dne 31. 1. 2018 v 00.02 hodin, tedy v již započaté lhůtě pro jeho podání. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud navrhl, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, popřípadě aby ji v celém rozsahu zamítl.
IV.
Vyjádření vedlejších účastníků řízení
11. Státní volební komise ve svém vyjádření nejprve zrekapitulovala průběh vyhlášení celkového výsledku volby prezidenta republiky a následných řízení zahájených stěžovatelem u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. Vol 12/2018 a Vol 17/2018. K argumentaci stěžovatele uvedla, že stěžovatel ani nečekal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. Vol 12/2018, jehož odmítnutí pro předčasnost s ohledem na dosavadní judikaturu zřejmě očekával, a o pouhý den později podal totožný návrh v přípustné lhůtě, jehož obsahem se Nejvyšší správní soud zabýval. Z toho důvodu je dle mínění Státní volební komise tvrzení stěžovatele o odepření přístupu k soudu neopodstatněné a jeho počínání lze spíše vnímat jako bezdůvodné zatěžování soudní soustavy.
12. Pan Ing. Miloš Zeman, nyní ve funkci prezidenta republiky, a paní Ivana Zemanová, jako občan, který navrhl kandidáta na funkci prezidenta republiky, oba v nynějším řízení v postavení vedlejších účastníků, ve společném vyjádření k ústavní stížnosti uvedli, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá jakýkoli lidskoprávní či ústavněprávní rozměr. Jeho argumentace v tomto směru je dle nich zcela bezpředmětná, neboť stěžovatel podal návrhy dva, a to o stejném obsahu. Stěžovatel si tedy byl dle jejich názoru dobře vědom plynutí lhůty. Vedlejší účastníci dále uvedli, že Nejvyšší správní soud se s návrhem stěžovatele vypořádal zcela zákonným způsobem, uvedl v něm konkrétní skutkové okolnosti daného případu i odkazy na příslušná zákonná ustanovení včetně jejich citací, jakož i ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu. S ohledem na tuto ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu bylo jeho rozhodnutí ve věci stěžovatele o odmítnutí návrhu předvídatelné, a princip právní jistoty tak zůstal zachován.
13. I vzhledem k těmto skutečnostem je dle názoru vedlejších účastníků namístě položit si otázku, čeho chce vlastně stěžovatel svou ústavní stížností dosáhnout. I za předpokladu, že by Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o odmítnutí návrhu stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí, musel by tento soud návrh stěžovatele odmítnout pro překážku věci již rozhodnuté jakožto vyjádření spojení principu právní jistoty a zásady procesní ekonomie, neboť obsahově totožným návrhem stěžovatele se již zabýval a ve věci již pravomocně rozhodl. Vzhledem ke skutečnosti, že napadené usnesení Nejvyššího správního soudu je dle vedlejších účastníků rozhodnutím zákonným, systematicky, logicky a dostatečně odůvodněným, které nijak nemohlo zasáhnout do stěžovatelova práva na přístup k soudu či soudní ochranu, vedlejší účastníci navrhli, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost, eventuálně aby ji zamítl jako nedůvodnou.
V.
Replika stěžovatele
14. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení stěžovateli k replice. Ten v ní setrval na svém stanovisku. K argumentaci Nejvyššího správního soudu stěžovatel uvedl, že nepožaduje, aby soud neodmítal předčasné návrhy, tedy takové, které byly podány ještě před vyhlášením konečných výsledků volby, nýbrž toliko takové, které byly podány po jejich vyhlášení, ovšem v ten samý den. Ke zkrácení lhůty pro rozhodnutí dle něj v takovém případě dochází toliko zdánlivě, a to navíc o jediný den. Zdánlivost je dána tím, že měl-li výsledky k dispozici v okamžiku podání návrhu stěžovatel, musel je nutně mít i Nejvyšší správní soud, neboť i ten si mohl příslušnou částku Sbírky opatřit z veřejně přístupného zdroje, tedy z internetových stránek Ministerstva vnitra. Lichý je dle stěžovatele i argument, že by soud měl zkoumat, zda byl návrh učiněn ještě před zveřejněním výsledků, nebo až po nich. To totiž soud činit nemusí a může návrh meritorně projednat i za - v praxi patrně zcela výjimečné - situace, že by byl podán v den vyhlášení výsledků volby, avšak ještě předtím, než se tak stalo. Právní zásadou, která by dle názoru stěžovatele měla v podobných případech nastoupit, je in dubio mitius, případně též in dubio pro libertate.
15. K výtce Státní volební komise stěžovatel poznamenal, že podáním nového návrhu o den později nebyla vada ústavnosti napadeného usnesení zhojena, neboť jde po formální stránce o zcela jiný návrh, jenž byl Nejvyšším správním soudem projednán ve zcela jiném řízení. K vyjádření zbývajících vedlejších účastníků stěžovatel doplnil, že "výsledkem vyhovujícího nálezu by stěží mohlo být zvrácení právního názoru Nejvyššího správního soudu na důvodnost volebního návrhu..., avšak bylo by judikováno, že singulární postup soudů ve věcech volebního soudnictví, kdy tyto odmítají jako předčasné návrhy učiněné poté, co nastala pro podání rozhodující skutečnost, avšak v ten samý den, není souladný s právem na spravedlivý proces".
VI.
Upuštění od ústního jednání
16. Ústavní soud v souladu s ustanovením §44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z písemných úkonů účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažuje za potřebné provádět jakékoli dokazování.
VII.
Vlastní posouzení Ústavním soudem
17. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, účastníka řízení i vedlejších účastníků řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci pouze z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak Ústavní soud uvedl již ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (U 5/3 SbNU 17), "Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, a to včetně jeho odůvodnění. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Jinými slovy, ne každá nezákonnost zakládá též protiústavnost, resp. porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy a je důvodem k poskytnutí ochrany před Ústavním soudem."
19. Jak je zřejmé z výše uvedeného, stěžovatel podal dva identické návrhy na určení neplatnosti volby prezidenta republiky, které se lišily jen tím, že první z nich byl podán dne 30. 1. 2018 ve 23.11 hod. a druhý dne 31. 1. 2018 v 00.02 hod. První návrh byl Nejvyšším správním soudem odmítnut napadeným usnesením pro předčasnost. Druhý návrh byl Nejvyšším správním soudem zamítnut, a to usnesením č. j. Vol. 17/2018-46 ze dne 15. 2. 2018. O druhém (zcela shodném) návrhu tak bylo rozhodnuto meritorně. Toto rozhodnutí bylo podrobeno i přezkumu Ústavního soudu, který ústavní stížnost stěžovatele odmítl pro zjevnou neopodstatněnost svým usnesením sp. zn. Pl. ÚS 17/18 ze dne 22. 5. 2018. V nyní posuzované ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem vyslovil porušení jeho práva na přístup k soudu a na soudní ochranu a napadené usnesení zrušil. V navazující replice (bod 15 tohoto usnesení), stěžovatel neočekává, že by případný vyhovující nález v této věci mohl zvrátit názor Nejvyššího správního soudu na důvodnost volebního návrhu. Očekává však, že by Ústavní soud mohl konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu korigovat.
20. Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatelův návrh na určení neplatnosti volby prezidenta republiky konané v lednu 2018 (podaný dne 31. 1. 2018 a totožný s návrhem podaným dne 30. 1. 2018) byl Nejvyšším správním soudem meritorně projednán a usnesením č. j. Vol. 17/2018-46 ze dne 15. 2. 2018 zamítnut. Stěžovateli tak bylo umožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu. Za dané situace proto nedošlo k porušení práva stěžovatele na přístup k soudu a na soudní ochranu chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
21. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné. V souladu s §11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu, čl. 1 odst. 1 písm. g) a čl. 1 odst. 2 písm. a) rozhodnutí Ústavního soudu č. Org. 24/14 ze dne 25. 3. 2014, o atrahování působnosti, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., tak učinil v plénu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu