ECLI:CZ:US:2018:Pl.US.17.18.1
sp. zn. Pl. ÚS 17/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského, soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Tomáše Peciny, zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. února 2018 č. j. Nao 39/2018-12 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. února 2018 č. j. Vol 17/2018-46, za účasti vedlejších účastníků řízení 1) Ing. Miloše Zemana, sídlem Pražský hrad, Praha 1 - Hradčany, 2) Ivany Zemanové a 3) Státní volební komise, náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 - Nusle, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 2. 2018, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného zásahu do jeho základních práv a svobod podle čl. 22, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II
Shrnutí řízení před Nejvyšším správním soudem
2. Ve dnech 12. a 13. 1. 2018 (I. kolo) a 26. a 27. 1. 2018 (II. kolo) se konala volba prezidenta republiky, v níž byl podle jejího celkového volebního výsledku, vyhlášeného sdělením Státní volební komise publikovaným pod č. 16/2018 Sb., ve II. kole zvolen prezidentem republiky vedlejší účastník 1). Zvolený kandidát získal celkem 2 853 390 (51,36 %) z celkového počtu 5 554 596 platných hlasů. Jeho protikandidát Jiří Drahoš získal celkem 2 701 206 hlasů (48,63 %).
3. Dne 31. 1. 2018 obdržel Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele na vyslovení neplatnosti volby prezidenta podle §66 zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky a o změně některých zákonů (zákon o volbě prezidenta republiky), ve znění zákona č. 322/2016 Sb. (dále jen "zákon o volbě prezidenta republiky"). Stěžovatel spatřoval porušení zákona, které mohlo hrubě ovlivnit výsledek volby prezidenta, v tom, že byly zaregistrovány kandidátní listiny kandidátů, jejichž kandidaturu navrhli totožní poslanci (senátoři), a že se tito kandidáti následně zúčastnili prvního kola volby. Podle stěžovatele tak bylo registrační řízení zatíženo zmatečností. Druhé porušení zákona o volbě prezidenta republiky pak stěžovatel spatřoval v obiter dictu usnesení ze dne 13. 12. 2017 č. j. Vol. 84/2017-175, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že registrace pěti z devíti kandidátů neměla být Ministerstvem vnitra provedena. Podle stěžovatele tím Nejvyšší správní soud tyto kandidáty poškodil, a to potenciálně až do té míry, že ani jeden z nich nepostoupil do druhého kola volby. I v tomto případě podle stěžovatele nešlo vadu zhojit jinak než opakováním volby od fáze registrace kandidátních listin za rovných a předem daných, jasných podmínek.
4. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí předeslal, že projednávaný návrh byl návrhem na vyslovení neplatnosti volby prezidenta republiky podle §66 zákona o volbě prezidenta republiky, ve spojení s §90 odst. 5 s. ř. s., nikoli návrhem ve věci registrace kandidátní listiny (§65 zákona o volbě prezidenta republiky ve spojení s §89 s. ř. s.). Stěžovatel se totiž domáhal vyslovení neplatnosti volby prezidenta republiky, nikoli zrušení rozhodnutí o registraci kandidáta či vydání rozhodnutí o povinnosti registrovat kandidátní listinu, přičemž petitem návrhu byl Nejvyšší správní soud vázán.
5. Nejvyšší správní soud neshledal důvod odklonit se od vlastní ustálené judikatury, podle které v rámci řízení ve věcech neplatnosti voleb a hlasování podle §90 s. ř. s. nelze brojit proti vadám v registraci kandidátní listiny. K napadení registrace slouží samostatné řízení týkající se ochrany ve věcech registrace podle §89 s. ř. s. ve spojení s §65 zákona o volbě prezidenta republiky (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 4/2016-191). Pokud tedy byla fáze registrace kandidátních listin pro volbu prezidenta uzavřena registrací přihlášek devíti kandidátů, přičemž žádný z aktivně legitimovaných subjektů tuto registraci v zákonné lhůtě před soudem úspěšně nezpochybnil, nelze se již podle Nejvyššího správního soudu ve fázi posuzování platnosti volby prezidenta podle §90 s. ř. s. zabývat tím, zda v registračním řízení byl či nebyl porušen zákon.
6. Stěžovatel nebyl podle Nejvyššího správního soudu oprávněn návrh ve věci registrace kandidátních listin podat, neboť nespadal do okruhu aktivně legitimovaných subjektů v řízení podle §89 s. ř. s. Tím spíše nemohl poukazovat na zmatečnosti v registraci kandidátních listin prostřednictvím návrhu na vyslovení neplatnosti volby prezidenta, tedy v řízení se zcela odlišným předmětem. Nedostatek aktivní legitimace k podání návrhu ve věci registrace kandidátní listiny nelze podle Nejvyššího správního soudu obcházet podáním návrhu na přezkum postupu registračního orgánu v rámci řízení podle §90 s. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 30/2013-47). Jak uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení č. j. Vol 11/2004-31, je tento závěr plně v souladu se smyslem a účelem registračního řízení, v jehož rámci vzniká vztah pouze mezi tím, kdo navrhuje registraci kandidátní listiny a příslušným registračním orgánem.
7. Pokud šlo o důvody přijetí obiter dicta v usnesení č. j. Vol 84/2017-175, Nejvyšší správní soud uvedl, že se stěžovatel mýlí a podsouvá mu závěry, které nevyslovil. V citovaném usnesení se Nejvyšší správní soud zabýval pouze abstraktní otázkou výkladu §21 odst. 2 zákona o volbě prezidenta republiky, zda jeden poslanec nebo senátor může navrhnout vícero kandidátů na prezidenta republiky, nikoli tím, kdo z kandidátů vzhledem k zaujatému výkladu neměl být registrován.
8. Vzhledem k výše uvedené argumentaci Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 15. 2. 2018 č. j. Vol 17/2018-46 zamítl.
9. Stěžovatel v témže řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti volby prezidenta republiky vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. Vol 17/2018 namítl podjatost vůči všem členům senátu ve věcech volebních, ve věcech místního a krajského referenda a ve věcech politických stran a politických hnutí, kteří se podíleli na vydání usnesení č. j. Vol 84/2017-175, s výjimkou Miloslava Výborného, tedy vůči Tomáši Langáškovi, Josefu Baxovi, Radanu Malíkovi, Petru Mikešovi, Pavlu Molkovi a Daniele Zemanové, neboť, jak uvedl, byli sami původcem zásahu do regulérnosti volby prezidenta a stěží by mohli sami takový zásah nestranně posoudit. Pouze u Miloslava Výborného byla podle stěžovatele situace jiná, "neboť tento soudce proti majoritě disentoval v linii toho, jak argumentuje navrhovatel." Dále pouze k Pavlu Molkovi stěžovatel uvedl, že "u něj je nadto dána podjatost vůči osobě navrhovatele, pramenící z jeho článku ze dne 3. ledna 2012, nazvaného Rudé a hnědí aneb o dvou právních podáních, v němž se tento soudce vůči navrhovateli ostře negativně vymezil, a zejména s ohledem na to, že další procesní průběh traktované kausy - úspěch JUDr. Petra Kočího, Ph.D., v řízení o správní žalobě u Městského soudu v Praze - mu nedal za pravdu, lze důvodně presumovat, že takto založené nepřátelství a averse u soudce Molka přetrvaly a mohly by mít vliv na jeho rozhodování i o této volební stížnosti."
10. Nejvyšší správní soud v rámci rozhodování o námitce podjatosti odkázal na §8 odst. 1 s. ř. s., podle jehož poslední věty důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Z uvedeného ustanovení je podle Nejvyššího správního soudu patrné, že zákonodárce zásadně nepřipouští, aby předchozí působení soudce v rozhodovací činnosti týkající se určitých věcí nebo určitých účastníků bylo samo o sobě důvodem podjatosti. Výjimku podle Nejvyššího správního soudu představuje pouze zákonem výslovně zmíněná situace, popsaná ve větě druhé zmíněného paragrafu, a sice že vyloučeni jsou vždy soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Pojem "předchozího soudního řízení" je standardně vykládán judikaturou jako soudní řízení instančně (nikoli pouze časově) předcházející tomu, v němž se otázka případné podjatosti soudce posuzuje. Pro uvedený výklad svědčí podle Nejvyššího správního soudu jak argumenty gramatické a systematické, tak argumenty založené na povaze soudcovské rozhodovací činnosti a systému instančních vztahů. Věta druhá se týká situací, kdy se na projednávání a rozhodování věci v předchozím řízení soudním či v předchozím postupu správního orgánu podílela táž osoba, jež by věc měla posuzovat nyní. Podle Nejvyššího správního soudu je zjevné, že uvedené ustanovení míří na situace instančního nebo kvaziinstančního vztahu mezi "původním" a "nynějším" orgánem. Jeho smysl a účel je docílit, aby v různých stupních soudního řízení (či v kvaziinstančním vztahu mezi správním orgánem a správními soudy) rozhodovaly tutéž věc vždy odlišné osoby, tedy zaručit co možná největší míru objektivity a otevřenosti vyšší instance (kvaziinstance) případnému novému pohledu na projednávanou věc a zabránit, aby tatáž osoba, jež v mezidobí přejde od jednoho z orgánů k orgánu druhému, sama sobě "potvrdila" správnost jí dříve vysloveného názoru. Podle Nejvyššího správního soudu v projednávané věci o tento případ nešlo. Nejde o instanční (kvaziinstanční) vztah. Jde o soudní přezkum dvou různých fází procedury volby prezidenta republiky prováděný týmž soudním orgánem určeným k tomu zákonem ("volebním" senátem Nejvyššího správního soudu). Je zjevné, že komplex skutkových a právních otázek, jimiž se Nejvyšší správní soud zabýval ve věci sp. zn. Vol 84/2017 a jimiž se bude zabývat ve věci sp. zn. Vol 17/2018, je v řadě ohledů shodný. To z ní však podle Nejvyššího správního soudu nedělá tutéž "věc" ve smyslu věty druhé v §8 odst. 1 s. ř. s. "Věc" je definována okruhem účastníků a skutkových a právních otázek, které jsou v rámci ní řešeny. O tutéž věc zde zjevně nešlo, již jen pro neshodu v osobách navrhovatelů, avšak zdaleka nejen proto - ještě podstatnější je, že jde o různé fáze soudního přezkumu volebního procesu, a tedy o situaci, v níž se věci obou výše uvedených spisových značek vůbec nenacházejí v instančním vztahu.
11. Stěžovatel rovněž v rámci námitky podjatosti uváděl, že šest jím označených soudců mělo být vyloučeno z rozhodování nynější věci proto, že ve věci sp. zn. Vol 84/2017 na právní otázku, která je podle navrhovatele rozhodná i nyní, již zaujali jasný a důkladně vyargumentovaný právní názor. A že tedy logicky - jak je lidské povaze vlastní - mohou mít tendenci svůj již vyslovený názor hájit a setrvat na něm, i když by proti jeho správnosti byly vznášeny vážné výhrady. Stěžovatelovu obavu považoval Nejvyšší správní soud za srozumitelnou a pochopitelnou, avšak vydat se touto cestou by podle jeho názoru znamenalo, že u každé věci, kterou soudce rozhoduje, by se mělo předtím, než k rozhodnutí přikročí, zkoumat, zda a případně jaké právní názory na otázky, jež jsou v ní rozhodné, soudce zaujal v minulosti v jiných věcech, kde se tyto otázky vyskytly. Takovéto pojetí podjatosti by podle Nejvyššího správního soudu paralyzovalo fungování soudní moci a bylo jej nutno z důvodů systémových odmítnout.
12. Pokud šlo o námitku podjatosti vůči soudci Pavlu Molkovi, její podstatou byla obava stěžovatele, že tento soudce je na něho natolik morálně rozhořčen kvůli kauze, okolo níž se stěžovatel pohyboval v minulosti, že nebude jako soudce schopen být dostatečně objektivní ve věci nynější. Stěžovatel toto morální rozhořčení Pavla Molka dovozoval z článku, který tento soudce (tehdy ještě jako asistent soudce Nejvyššího správního soudu) napsal na blogu Jiné právo. Připuštěním, že každý veřejný názorový střet, byť i o obecně vzato velmi důležité životní hodnoty či morální principy, má být důvodem k diskvalifikaci soudce z rozhodování ve věci toho, s nímž se soudce názorově střetl, by podle Nejvyššího správního soudu byl institut podjatosti vykládán přehnaně obezřetným způsobem. Veřejné názorové střety jsou podle Nejvyššího správního soudu v prostředí právnické komunity zcela běžné a jejich aktéři jsou na ně zpravidla zvyklí. Pokud vystupují s patřičnou noblesou a přiměřenou zdrženlivostí, není důvodu, aby se jich nemohli účastnit i soudci či lidé, kteří se následně soudci stanou. Jistě je takové střety mohou někdy bolet či naštvat. Za běžných okolností však je třeba mít za to, že soudce je schopen uvědomit si, že od toho, zda s osobou, jež vystupuje jako aktér v jím rozhodované věci, v tom či onom názorově souhlasí nebo ne, je povinen odhlédnout a že se musí zaměřit pouze na argumentaci, již dotyčný aktér uplatňuje v rámci řízení.
13. V nyní projednávané věci, jakkoli veřejně vyslovený názor Pavla Molka byl důrazný, jednoznačný a morálně naléhavý, podle Nejvyššího správního soudu zcela splňoval požadavek noblesy a zdrženlivosti. Podle Nejvyššího správního soudu je irelevantní, že v době, kdy svůj názor projevoval (počátek ledna 2012), byl ještě toliko asistentem soudce Nejvyššího správního soudu, a nikoli jeho soudcem jako nyní. Ve všech svých profesních rolích byl a je stále toutéž osobou, která si s sebou nese své názory a u níž je třeba předpokládat jistou názorovou a hodnotovou kontinuitu. Pavel Molek argumentoval ve prospěch určitého hodnotového postoje sice se zaujetím a vášní a nepochybně v jistém ohledu "jednostranně", avšak bez vzteku a s použitím argumentů racionálních a dobře hajitelných. Podle Nejvyššího správního soudu nebylo proto důvodu se domnívat, že by v projednávané věci měl být s ohledem na tento svůj vztah ke stěžovateli neschopen patřičně objektivního a nezávislého úsudku.
14. S ohledem na výše uvedenou argumentaci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že námitka podjatosti nebyla důvodná a napadeným usnesením ze dne 2. 2. 2018 č. j. Nao 39/2018-12 rozhodl, že soudci Tomáš Langášek, Josef Baxa, Radan Malík, Petr Mikeš, Pavel Molek a Daniela Zemanová nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování dané věci.
III
Argumentace stěžovatele
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil v řízení o jeho návrhu na vyslovení neplatnosti volby prezidenta. Usnesením ze dne 2. 2. 2018 č. j. Nao 39/2018-12, kterým Nejvyšší správní soud nevyhověl stěžovatelově námitce podjatosti, bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť o jeho návrhu rozhodovali - a to dokonce většinově - vyloučení soudci. Úvahy Nejvyššího správního soudu obsažené v odůvodnění napadeného usnesení jsou podle stěžovatele irelevantní, protože podstatou stěžovatelovy námitky nebyla obava, že by soudci, kteří se na vydání předchozího rozhodnutí podíleli, hájili svůj právní názor v něm vyslovený. Stěžovatel má toliko za to, že uvedení soudci nemohou s patřičnou mírou nestrannosti a nezaujatosti posoudit, zda tímto postupem nepřípustně zasáhli do průběhu volby a hrubě její výsledek ovlivnili. Zda je názor v obiter dictu správný, může být podle stěžovatele předmětem polemiky, sám o sobě však tento názor stěžovatelem artikulovanou námitku podjatosti nezakládá. K vyřízení námitky podjatosti soudce Pavla Molka stěžovatel uvedl, že není rozhodné, jakou formou názorový střet mezi soudcem Pavlem Molkem a stěžovatelem probíhal. Podle stěžovatele byla stěžejní intenzita, jíž tento spor dosáhl, skutečnost, zda spor trvá nebo již pominul, a v neposlední řadě význam, který mu jeho aktéři připisovali, resp. připisují. V daném případě se podle stěžovatele jednalo o zcela zásadní názorový spor a nic podle něj nenasvědčuje tomu, že by zanikl nebo byl zmírněn.
16. K otázce podjatosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1965/13, měl však zjevně na mysli nález sp. zn. I. ÚS 1965/15. Na jeho základě dovodil, že soudci, kteří rozhodují o tom, zda svým předchozím postupem ovlivnili průběh a výsledky volby, neprojdou objektivním testem nestrannosti. Neprojde jím podle stěžovatele ani soudce, který předtím v publicistickém textu označil účastníka řízení bez přiměřeného důvodu za osobu provozující bulvární blog a odmítne právě pro tento jeho tvrzený charakter svůj článek doplnit odkazem na v něm kritizovaný text.
17. Stěžovatel je v souvislosti s posouzením nedostatku jeho aktivní legitimace přesvědčen, že buď je třeba přiznat právo napadnout porušení zákona v registrační fázi volby každému oprávněnému voliči, který může hrubé ovlivnění výsledku volby napadnout jedině postupem podle §66 zákona o volbě prezidenta republiky, a tedy až následně, po vyhlášení celkového výsledku volby, tak jako učinil stěžovatel. Anebo musí být zajištěno, aby toto právo svědčilo alespoň všem kandidátům, bez ohledu na to, jak Ministerstvo vnitra naložilo s jejich vlastní kandidátní listinou a čeho se sami paralelně domáhají. V důsledku závěru, že stěžovatel není osobou oprávněnou napadnout porušení zákona v registrační fázi volby, došlo podle stěžovatele k porušení jeho základního práva na přístup k soudu a nebyla zajištěna náležitá ochrana svobodné soutěže politických sil v demokratické společnosti, zakotvená v čl. 22 Listiny.
18. Způsobem ještě méně přijatelným se podle stěžovatele napadené usnesení ze dne 15. 2. 2018 č. j. Vol 17/2018-46 vypořádalo s námitkou směřující do ovlivnění průběhu volby tím, že podle obiter dicta vysloveného mínění Nejvyššího správního soudu u pěti z devíti kandidátů, u nichž byla provedena registrace kandidátní listiny, se tak stalo v rozporu se zákonem. A toliko fakt, že se nenašel nikdo, kdo by tuto nezákonnost napadl a byl k tomu zároveň podle mínění Nejvyššího správního soudu oprávněn, způsobil, že se tyto osoby mohly volby v postavení kandidátů zúčastnit. Tento fakt byl voličské veřejnosti široce intimován a řádný průběh volby tím byl hrubě ovlivněn, a to až do té míry, že podle stěžovatelova přesvědčení mohl ve volbě uspět a být zvolen prezidentem republiky jiný kandidát, než který by zvítězil, pokud by k tomuto rušivému zásahu nedošlo. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 46/17.
19. K otázce aktivní legitimace ve volebních věcech stěžovatel odkázal na usnesení sp. zn. I. ÚS 699/02, v němž Ústavní soud potvrdil aktivní legitimaci k návrhu proti registraci kandidátní listiny pouze ve vztahu k účastníkům předmětné politické soutěže. To však podle stěžovatele předpokládá, že takto dotčené osoby mají možnost se soudní ochrany efektivně domoci, a nejsou účelově zužujícím výkladem §65 zákona o volbě prezidenta republiky o toto právo připravovány. Jinak může podle stěžovatele vzniknout situace, že zde nebude nikdo, kdo by proti registraci kandidátní listiny provedené v rozporu se zákonem mohl brojit.
IV
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
20. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("dále jen zákon o Ústavním soudu"), stanovené náležitosti. Je splněn i požadavek povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
V
Vlastní posouzení
21. Poté, co se Ústavní soud seznámil s ústavní stížností a napadenými usneseními, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
22. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci pouze z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Jinak tomu není ani v případě, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu o návrhu na neplatnost volby. Tato skutečnost totiž nestaví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v rámci volebního soudnictví. Nejde o procesní prostředek srovnatelný s opravným prostředkem proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora [čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy, §85 a násl. zákona o Ústavním soudu], který je určen pro přezkum volebního výsledku.
23. Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatele s posouzením jeho návrhu na neplatnost volby prezidenta republiky Nejvyšším správním soudem. Porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje zjednodušeně řečeno v tom, že uvedený soud neshledal podjatost soudců rozhodujících o návrhu stěžovatele. Dále měl pochybit tím, že v řízení o neplatnosti volby prezidenta republiky stěžovateli neumožnil brojit proti vadám v registraci kandidátní listiny. V důsledku toho mělo podle stěžovatele dojít k porušení jeho základního práva na přístup k soudu a nebyla zajištěna náležitá ochrana svobodné soutěže politických sil v demokratické společnosti zakotvená v čl. 22 Listiny.
24. Ústavní soud se předně zabýval namítaným porušením základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, které stěžovatel spatřuje v tom, že Nejvyšší správní soud neshledal podjatost soudců rozhodujících o jeho návrhu na neplatnost volby prezidenta republiky. Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu, které považuje za logické, úplné a přesvědčivé. Ústavní soud připomíná svoji rozsáhlou ustálenou judikaturu (vedle stěžovatelem zmiňovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1965/15 srov. též nálezy sp. zn. I. ÚS 750/15, III. ÚS 2759/16 nebo III. ÚS 1570/13) a taktéž judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle které nestrannost soudce jako předpoklad vyloučení jeho podjatosti je třeba posuzovat jak z hlediska subjektivního, tak z hlediska objektivního. Při subjektivním testu se zjišťuje, jaké je osobní přesvědčení nebo zájem příslušného soudce. Přitom platí, že soudce je považován za nestranného, dokud není prokázán opak (rozsudek pléna ESLP ve věci Hauschildt proti Dánsku ze dne 24. 5. 1989, stížnost č. 10486/83, §47). V rámci objektivního testu se zkoumá, zda osoba soudce poskytuje dostatečné záruky vylučující jakoukoliv oprávněnou pochybnost o jeho nestrannosti (rozsudek ESLP ve věci Chmelíř proti České republice ze dne 7. 6. 2005, stížnost č. 64935/01, §55). Ústavní soud shodně s ESLP považuje za validní kritérium pro shledání podjatosti soudce i tzv. jevovou stránku věci. Za objektivní však nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení, neboť ať je jakkoliv pochopitelná, není určujícím prvkem, neboť za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci. Nejvyšší správní soud se podle všemi judikaturou i zákonem požadovanými kritérii řídil a náležitým způsobem odůvodnil, proč jednání soudců Tomáše Langáška, Josefa Baxy, Radana Malíka, Petra Mikeše, Daniely Zemanové a zvláště pak Pavla Molka nepodřadil pod hypotézu uvedenou v §8 odst. 1 s. ř. s. a proč jejich jednání v objektivním smyslu nezpochybnilo nestrannost jejich soudcovského rozhodování.
25. Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatele především z hlediska respektování zásad spravedlivého (řádného) procesu, tedy zda se Nejvyšší správní soud při posuzování jeho návrhu nedopustil takového výkladu a použití příslušných ustanovení zákona o volbě prezidenta republiky, které by nezohledňovaly správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc, nebo by byly projevem neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, respektive odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
26. V rovině tzv. podústavního práva dopadá na danou věc zejména §66 zákona o volbě prezidenta republiky, který stanoví podmínky, za nichž se lze domáhat soudní ochrany ve věcech volby prezidenta. Toto ustanovení ve spojení s §90 odst. 5 s. ř. s. spojuje možnost vyslovení neplatnosti volby prezidenta s prokázáním tvrzení oprávněného navrhovatele, že "byla porušena ustanovení zákona způsobem, který hrubě ovlivnil výsledek volby prezidenta." Jde o zpřísnění oproti jeho znění před novelou provedenou zákonem č. 322/2016 Sb., jež nabyla účinnosti dne 1. 1. 2017, podle něhož postačovalo "porušení ustanovení zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledek volby prezidenta."
27. Uvedená změna §66 zákona o volbě prezidenta republiky nemění nic na tom, že se i nadále uplatní některá východiska plynoucí z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu. Výrazem principu, že lid, jenž je zdrojem veškeré státní moci, se na jejím výkonu podílí i tím, že cestou svobodných a demokratických voleb ustanovuje její orgány, je vyvratitelná domněnka vztahující se k celé procesní úpravě volebního soudnictví, že volební výsledek odpovídá vůli voličů. Předložit důkazy k jejímu vyvrácení je přitom povinností toho, kdo volební pochybení namítá. K tomu je třeba uvést, že "naše volební soudnictví nezná absolutní vady volebního řízení ..., tj. takové porušení ustanovení volebního předpisu, které by mělo za následek automatické zrušení voleb, volby kandidáta nebo hlasování. Všechny možné vady a pochybení je v tomto smyslu třeba považovat za relativní a jejich význam je třeba poměřovat jejich dopadem na výsledek voleb do zastupitelského orgánu jako takového nebo na výsledek volby konkrétního kandidáta, popř. na výsledek hlasování, a to podle principu proporcionality." (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 73/04). Vzhledem ke změně zákonné úpravy však nutno trvat na objektivní příčinné souvislosti mezi volební vadou a výsledkem volby.
28. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o návrhu na neplatnost volby je povinností navrhovatele tvrdit porušení zákona a označit důkazy podporující toto tvrzení. Povinností volebního soudu zase je tyto důkazy vyhodnotit a v případě, že by skutečně opodstatňovaly závěr o porušení zákona, posoudit jeho průmět do výsledku volby z toho hlediska, zda odpovídá voliči projevené vůli a zajišťuje tak legitimitu zvoleného orgánu.
29. S ohledem na námitku stěžovatele, že mu bylo upřeno právo na přístup k soudu, jakož i právo na ochranu svobodné soutěže politických sil v demokratické společnosti, Ústavní soud odkazuje na usnesení sp. zn. Pl. ÚS 46/17, kde se zabýval výkladem aktivní legitimace k podání návrhu ve věci registrace kandidátní listiny ve volbách prezidenta republiky. Ústavní soud v tomto rozhodnutí uvedl: "Zákonodárce v §65 zákona o volbě prezidenta republiky vymezil dva okruhy navrhovatelů, kteří se mohou domáhat soudního přezkumu rozhodnutí Ministerstva vnitra ve věci přezkumu registrace kandidátní listiny. Rozhodnutí o odmítnutí kandidátní listiny mohou u soudu napadnout "navrhující poslanci, navrhující senátoři, navrhující občan a kandidát uvedený na kandidátní listině, která byla odmítnuta" (§65 odst. 1 citovaného zákona). Okruh navrhovatelů oprávněných podat návrh proti rozhodnutí o registraci kandidátní listiny je stejný, ale již zde není zahrnut samotný kandidát (§65 odst. 2 citovaného zákona). Z porovnání s §66 citovaného zákona, který přiznává aktivní legitimaci k podání návrhu na neplatnost volby prezidenta republiky nejen navrhovatelům podle §65 odst. 2 citovaného zákona, ale každému občanu zapsanému do stálého či zvláštního seznamu voličů, vyplývá, že zákonodárce chtěl odlišit soudní přezkum výsledků registračního řízení a soudní přezkum výsledků voleb. Aktivní legitimaci k soudnímu přezkumu registračního řízení přiznává jen účastníkům volební soutěže, kteří se jí aktivně účastní. Tedy navrhovatelům kandidáta nebo kandidátu samotnému, neboť ten je nositelem ústavně zaručeného práva ucházet se o přístup k volené funkci. Takové omezení dává smysl jednak proto, že se jedná o (potenciální) soupeře, a jednak proto, aby volby, jejichž termín již byl stanoven, nebyly zmařeny takovým počtem žalob, které by Nejvyšší správní soud ani nebyl schopen včas projednat a rozhodnout. Výklad aktivní legitimace nabízený stěžovatelkou by umožnil velmi lehce obejít zákon a stát se aktivně legitimovaným navrhovatelem podle §65 odst. 2 citovaného zákona jen podáním naprosto formálního návrhu na registraci kandidátní listiny u Ministerstva vnitra."
30. K povaze a účelu řízení ve věcech registrace kandidátní listiny, byť v souvislosti se senátními volbami, se vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 699/02. Uvedl, že účelem omezení aktivní legitimace v tomto typu řízení "je zajištění soudního dohledu nad dodržováním rovných podmínek politické soutěže o získání [...] mandátu a realizace ústavně zaručeného rovného přístupu k voleným funkcím, avšak takovým způsobem, který by neumožňoval volby mařit, např. zjevně účelovým soudním napadáním provedených registrací. Případné maření voleb, které by usilovalo o zablokování soutěže, je totiž také porušením pravidel soutěže. Proto jsou aktivně legitimováni účastníci předmětné politické soutěže, protože právě konkurenti jsou případným porušováním pravidel nejvíce poškozováni a protože jsou zároveň nejlépe informováni o průběhu soutěže." Uvedené závěry lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc týkající se voleb prezidenta republiky a aktivní legitimace k podání návrhu ve věci registrace kandidátní listiny ve volbách prezidenta republiky.
31. Ústavní soud si ověřil, že Nejvyšší správní soud posoudil návrh stěžovatele v souladu se zákonem o volbě prezidenta republiky a soudním řádem správním. Zjištěný skutkový stav považuje Ústavní soud za dostatečný a jeho právní posouzení provedené Nejvyšším správním soudem za logické, úplné a přesvědčivé. Ústavní soud v této souvislosti zejména připomíná argumentaci, v níž Nejvyšší správní soud věnoval dostatečnou pozornost vysvětlení významu a podmínek pro přiznání aktivní legitimace k podání návrhu na vyslovení neplatnosti volby prezidenta republiky (probíhajícím procesně podle §66 zákona o volbě prezidenta republiky ve spojení s §90 odst. 5 s. ř. s.) a jeho srovnání s řízením o návrhu ve věci registrace kandidátní listiny (podle §65 zákona o volbě prezidenta republiky ve spojení s §89 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud odkázal v odůvodnění obou napadených rozhodnutí na svoji předchozí judikaturu a přesvědčivě a ústavně konformně vypořádal všechny námitky stěžovatele, které však stěžovatel opětovně vznáší v ústavní stížnosti.
32. Právo na spravedlivý (řádný) proces, resp. na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
33. Nezbývá tedy než uzavřít, že napadenými usneseními bylo o stěžovatelově námitce podjatosti, jakož i o návrhu stěžovatele na neplatnost volby prezidenta podle §66 zákona o volbě prezidenta republiky rozhodnuto ústavně konformním způsobem. Základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiná jeho ústavně zaručená základní práva porušena nebyla. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadených usnesení.
VI
Závěr
34. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné. V souladu s §11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu, čl. 1 odst. 1 písm. g) a čl. 1 odst. 2 písm. a) rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14, o atrahování působnosti, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., tak učinil v plénu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Pavel Rychetský
předseda Ústavního soudu