Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 06.09.2016, sp. zn. II. ÚS 3383/14 [ nález / FILIP / výz-3 ],paralelní citace: N 163/82 SbNU 565 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2016:2.US.3383.14.1
K aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) ZÚS v případě předchozího vyčerpání všech opravných prostředků
Právní větaI. Základní podmínkou výjimečného použití §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ještě před zhodnocením "podstatného přesahu osobního zájmu stěžovatele" posouzení, zda byly vyčerpány všechny opravné prostředky, které stěžovateli zákon k ochraně jeho základních práv a svobod poskytuje. Tímto způsobem - za předpokladu onoho "podstatného přesahu" - zákonodárce poskytl beneficium uplatnit námitky porušení základního práva nebo svobody, které stěžovatel nevyčerpal z důvodu neznalosti, procesního pochybení nebo úmyslně, čímž se připravil o možnost argumentace rovněž v rovině tzv. podústavního práva. Vyčerpal-li však stěžovatel všechny zákonem poskytnuté procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřichází použití postupu podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu do úvahy, i když by na rozhodnutí mohl být rovněž veřejný nebo obecný zájem.II. Subsidiarita ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž i v předestření argumentů s ústavněprávní relevancí v těchto procesních prostředcích, jak to odpovídá roli obecných soudů ve smyslu čl. 4 Ústavy České republiky a roli Ústavního soudu. Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet, a tím bránit Ústavnímu soudu posoudit, zda obecné soudy selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat.
ECLI:CZ:US:2016:2.US.3383.14.1
sp. zn. II. ÚS 3383/14NálezNález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 6. září 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, se sídlem Optátova 46, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014 sp. zn. 7 Tdo 790/2014, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. března 2014 č. j. 3 To 5/2014-1510 o zamítnutí stěžovatelova odvolání a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2013 č. j. 52 T 4/2013-1415, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Krajského státního zastupitelství v Brně a REALIT INVEST DEVELOPER, s. r. o., se sídlem Týnská 89, Bernartice, jako vedlejších účastníků řízení.Ústavní stížnost se zamítá.Odůvodnění:I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d)Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2 odst. 3Ústavy. V doplnění své ústavní stížnosti (doručeném dne 18. 11. 2014) stěžovatel namítá rovněž porušení čl. 38 odst. 1Listiny.2. Ústavní soud z vyžádaného spisu sp. zn. 52 T 4/2013 zjistil, že stěžovatel byl Krajským soudem v Brně (dále též jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 3. 12. 2013 č. j. 52 T 4/2013-1415 odsouzen za trestný čin zpronevěry dle ustanovení §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání 5 roků a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve všech obchodních společnostech a družstvech na dobu 3 roků. Stěžovateli byla zároveň uložena povinnost k náhradě škody ve výši 5 600 000 Kč, kterou je povinen zaplatit poškozené obchodní společnosti REALIT INVEST DEVELOPER, s. r. o., (dále jen "společnost RID"). Předmětného jednání se měl stěžovatel dopustit tím, že jako jednatel společnosti RID poté, co převzal z advokátní úschovy dne 20. 4. 2007 finanční obnos ve výši 4 300 000 Kč a dne 4. 7. 2007 částku ve výši 1 465 000 Kč, představující úhradu části kupní ceny za prodej nemovitosti z majetku společnosti RID společnosti AVANTITUTTA, s. r. o., tyto peněžní prostředky zaúčtoval do pokladny a uložil je do trezoru v sídle společnosti. V době od 11. 6. 2007 do 12. 7. 2007 z tohoto trezoru vybral finanční hotovost ve výši nejméně 5 600 000 Kč, kterou použil pro svoji potřebu. Toto své jednání se snažil zastřít fiktivní smlouvou o úvěru ze dne 11. 6. 2007, na základě níž stěžovatel tuto částku údajně poskytl jako úvěr společnosti STARSTAV - CZ, s. r. o. Stěžovatel vyhotovil pokladní doklady, na základě nichž chtěl prokázat, že tyto finanční prostředky osobně v hotovosti předal jednateli této společnosti Ladislavu Gemeinerovi, a to v několika splátkách vždy ve výši 350 000 Kč. Ve skutečnosti však stěžovatel Ladislavu Gemeinerovi žádné finanční prostředky nepředal. Tímto jednáním stěžovatel způsobil společnosti RID škodu ve výši nejméně 5 600 000 Kč.3. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením podle ustanovení §256trestního řádu tak, že se zamítá.4. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který jej napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e)trestního řádu odmítl.II. Námitky stěžovatele5. Stěžovatel zaprvé namítá, že jeho jednání bylo kvalifikováno nesprávně, neboť se nedopustil trestného činu zpronevěry, nýbrž jednal za podmínek krajní nouze dle ustanovení §28trestního zákoníku. Nebezpečí, které mělo poškozené společnosti hrozit, spočívalo v tom, že druhý jednatel společnosti opakovaně a neoprávněně vybíral peněžní částky z účtu společnosti, a dle stěžovatele tedy hrozilo, že zpronevěří i obnos 5 600 000 Kč. Na podporu tohoto tvrzení ještě stěžovatel dodává, že tento jednatel měl v rozhodném období závazky v řádu milionů korun. Dle stěžovatele byly tedy naplněny podmínky krajní nouze, a to včetně kritérií subsidiarity a proporcionality. Stěžovatel taktéž uvádí v tomto kontextu, že byla porušena zásada nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, neboť jednání v krajní nouzi nelze kvalifikovat jako trestný čin.6. Ve své další námitce stěžovatel uvádí, že obecné soudy neprovedly všechny důkazy stěžovatelem navrhované a ani se nevypořádaly s argumentací stěžovatele stran jeho domnělého jednání v krajní nouzi. Stěžovatel explicitně uvádí, že obecné soudy nevyslechly jím navrhované svědky JUDr. Andrýska a JUDr. Tachezyho. Odmítnutí provedení těchto důkazů bylo obecnými soudy dle stěžovatele nedostatečně odůvodněno s odkazem na nadbytečnost těchto důkazů.7. V doplnění své ústavní stížnosti (viz sub 1) stěžovatel argumentuje porušením práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1Listiny, které mělo spočívat v tom, že ve věci stěžovatele v řízení před krajským soudem rozhodl senát, který byl nesprávně obsazen. Členy tohoto senátu byli přísedící, avšak z rozvrhu práce pro rok 2013 nevyplývalo pravidlo, z něhož by bylo možné v den nápadu věci soudu dovodit, že jako členové senátu měli být dosazeni právě tito přísedící. Rozvrh práce krajského soudu pro rok 2013 (jakož i pro rok 2012) nesplňuje požadavek stanovený v §42 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že v rozvrhu práce soudu se zejména jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních. Rozvrh práce totiž v kolonce "Přísedící" použil sousloví "podle seznamu v příloze", které obsahovalo odkaz na seznam přísedících tohoto soudu přiložený k rozvrhu práce. Zmiňovaný seznam přísedících je sestaven jako jmenný seznam všech přísedících působících u krajského soudu, avšak v jakých soudních odděleních tohoto soudu jednotliví přísedící působí, zřejmé není. Rozvrh práce tedy dle stěžovatele umožňuje, aby každý ze 131 přísedících působících u tohoto soudu byl ad hoc přidělen do senátu projednávajícího v prvním stupni konkrétní trestní věc. Z rozvrhu práce pro rok 2013 taktéž není seznatelné, kdo o konkrétním obsazení senátu přísedícími rozhodl a dle jakých kritérií. Stěžovatel však dedukuje, že o konkrétním obsazení senátu rozhodl pravděpodobně jeho předseda. Stěžovatel uzavírá, že senát, který v jeho věci rozhodoval, byl sestaven způsobem, který umožňuje libovolné a účelové obsazení jednajícího soudu. Tuto námitku uplatnil poprvé v řízení o ústavní stížnosti, avšak uplatnil ji ihned, jakmile se o namítané skutečnosti dozvěděl.III. Vyjádření a repliky účastníků řízení a stěžovatele8. Ústavní soud si v projednávané věci nejprve vyžádal vyjádření krajského soudu, který konstatoval, že potvrzuje skutečnosti tak, jak je ve své ústavní stížnosti, resp. jejím doplnění popisuje stěžovatel, tj. k 1. 1. 2013 skutečně existoval pouze seznam všech přísedících bez jejich přiřazení k jednotlivým soudním oddělením, avšak dle soudu přísedící byli a nadále jsou rozděleni do jednotlivých senátů. Zároveň uvádí, že na tento nedostatek nikdo v dané době nepoukazoval. Krajský soud rovněž uvádí, že v reakci na množící se námitky stran práva na zákonného soudce byly nově zavedeny přílohy A a B k rozvrhu práce, v nichž jsou přísedící již uvedeni v jednotlivých senátech. V úvodu příloh jsou zároveň uvedeny pokyny, kterými se řídí vybírání přísedících k jednotlivým kauzám. V doplnění svého vyjádření dále krajský soud uvedl, že k obdobné problematice se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 9. 1. 2013 č. j. 8 Tdo 1306/2012-42 a následně i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 1168/13 (v SbNU nepublikováno, dostupné stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Krajský soud se domnívá, že tato rozhodnutí vyplývají ve prospěch systému, který byl v rozhodné době na soudě zaveden, a krajský soud uvádí, že někdejší předseda soudu jistě uvedenou judikaturu znal a postupoval v souladu s ní.9. Vyjádření krajského soudu bylo i s ústavní stížností, jakož i s jejím doplněním rozesláno dalším účastníkům a vedlejším účastníkům řízení k vyjádření. Kromě Krajského státního zastupitelství v Brně se k věci vyjádřily všechny oslovené orgány. Společnost RID této možnosti nevyužila.10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že stran merita věci jde v případě ústavní stížnosti stěžovatele o pouhou polemiku se závěry obecných soudů, a odkazuje přitom na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, které je ústavní stížností napadáno. K námitce stěžovatele stran porušení práva na zákonného soudce Nejvyšší soud uvádí, že stěžovatel tuto námitku neuvedl ani v odvolání proti rozsudku soudu nalézacího, ani v dovolání proti usnesení odvolacího soudu, tudíž je Nejvyšší soud toho názoru, že stěžovatel svou námitkou nedostál podmínce vyčerpání všech opravných prostředků, a tudíž by ústavní stížnost stěžovatele měla být odmítnuta.11. Nejvyšší státní zastupitelství široce zrekapitulovalo trestní řízení vedené proti stěžovateli a následně uvedlo, že ohledně trestné činnosti stěžovatele zastává stejný názor jako obecné soudy, které v jeho věci rozhodovaly. Námitku stran porušení práva na zákonného soudce považuje účastník řízení taktéž za nedůvodnou. Dle Nejvyššího státního zastupitelství stěžovatel v prvé řadě nesplnil podmínky dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžadující vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Účastník dále k této námitce stěžovatele dodává, že i pro případ, kdy by ústavní stížnost byla shledána Ústavním soudem přípustnou, nebylo by možné konstatovat porušení práva na zákonného soudce, neboť zastává názor, že byť se základní právo na zákonného soudce nepochybně vztahuje i na přísedícího, na druhé straně pravidla a zásady pro přidělování přísedících do jednotlivých senátů nemohou být rozvrhem práce stanoveny tak striktně jako pravidla pro přidělování věcí jednotlivým senátům či samosoudcům. Při volbě přísedících je třeba větší míra flexibility než u soudců z povolání, neboť přísedící nejsou zaměstnanci soudu, ale vykonávají občanské povolání, a je tudíž nutno brát v potaz i jejich osobní život a zájmy a v neposlední řadě taktéž časové možnosti, které jim zaměstnavatel pro danou činnost poskytuje. Účastník také s argumentací odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2015 sp. zn. 4 Tdo 1108/2015, kdy Nejvyšší soud odmítl dovolání s obdobnými námitkami týkajícími se postupu krajského soudu při přidělování přísedících. Z vyjádření krajského soudu k dané věci navíc účastník dovozuje, že v rozhodné době fakticky rozdělení přísedících do senátu v určité podobě existovalo.12. Vrchní soud v Olomouci se ve svém vyjádření v meritu věci zcela ztotožnil se závěry dovolacího soudu, který dovolání stěžovatele odmítl (sp. zn. 7 Tdo 790/2014). K námitce porušení práva stěžovatele na zákonného soudce účastník nejprve uvádí, že stížnost považuje za nepřípustnou dle §75 odst. 1zákona o Ústavním soudu, a zároveň i odmítá přípustnost ústavní stížnosti na základě výjimky stanovené v §75 odst. 2 písm. a)zákona o Ústavním soudu, jelikož dle účastníka věc svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a navíc nebyla podána do jednoho roku ode dne, kdy k namítané skutečnosti došlo (tj. nezákonné obsazení senátu). I kdyby byla ústavní stížnost shledána přípustnou, domnívá se účastník, že by stejně námitka nebyla důvodná, jelikož praxe na krajském soudu vyplývala z objektivních důvodů (především z nedostatku přísedících). Právě z tohoto důvodu byli v rozvrhu práce na rok 2013 všichni přísedící uvedeni v jednom seznamu, z něhož potom byli pro konkrétní zasedání senátů v jednotlivých věcech ustanovováni nezávisle na jiných kritériích podle pořadí. Účastník připouští jistý rozpor s dikcí zákona, nicméně zmíněný postup nevykazuje jakékoliv prvky svévole, a tudíž neporušuje právo na zákonného soudce. Účastník dále upozorňuje na faktický rozdíl mezi soudcem z povolání a soudcem z lidu, který vedle dobrovolné účasti v soudním senátu taktéž vykonává své povolání. Stanovení rigidních pravidel pro dosazování přísedících je tedy v praxi nerealizovatelné. Dle účastníka není v rozporu s ústavním pořádkem, pokud je požadavek na konkrétního přísedícího méně specifikovaný než požadavek na soudce z povolání [odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 3213/10 (N 105/61 SbNU 581)]. Závěrem účastník dodává, že podstatou práva na zákonného soudce je dle čl. 38 odst. 1Listiny ochrana proti libovůli a účelovému obsazování jednacího soudu ad hoc. Postup krajského soudu však takové znaky nevykazuje.13. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 4. 5. 2016 shledává námitky stěžovatele jako nedůvodné, a to co do meritorních námitek, tak i do námitky procesního charakteru spočívající v údajném porušení práva na zákonného soudce. Uvádí, že se zejména neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že se o údajně nesprávném obsazení senátu nalézacího soudu dozvěděl až s takřka ročním odstupem od vynesení rozsudku soudu prvního stupně, neboť rozvrh práce byl v souladu se zákonnými požadavky vyvěšen na úřední desce příslušného soudu.14. Ústavní soud po obdržení všech výše uvedených vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení tato rozeslal k replice jak účastníkům, tak i stěžovateli. Kromě stěžovatele a Vrchního soudu v Olomouci, který ve své replice odkázal na své vyjádření ze dne 3. 5. 2016, žádný z účastníků a vedlejších účastníků práva repliky nevyužil.15. Stěžovatel ve své replice ze dne 6. 6. 2016 odmítá přístup, jakým účastníci řízení dle jeho názoru bagatelizují problém, který na krajském soudě stran obsazování senátů přísedícími v dané době existoval. Uvádí, že přísedící jsou demokratickým prvkem v soudnictví a jsou realizací principu demokratického státu v rámci moci soudní. Způsob, kterým byli přísedící do senátů v rozhodné době dosazováni, umožňoval libovůli, kdy si předsedové senátů mohli vybírat přísedící "k obrazu svému". Stěžovatel dále vyvrací argument Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, které poukazovalo na to, že rozvrh práce byl zveřejněn v souladu se zákonem, a stěžovatel se tudíž mohl domáhat ochrany svého práva na zákonného soudce již v hlavním líčení. Stěžovatel k tomuto uvádí, že účastníci řízení nejsou povinováni suplovat činnost správy soudu a kontrolovat, zda je senát sestaven tak, jak zákon vyžaduje. Stěžovatel dovozuje, že lidé mají právo předpokládat, že činnost orgánu soudní moci je vykonávána po právu. V dané věci jde o pochybení interního rázu, jde o systémovou chybu, kterou však účastník řízení primárně nepředpokládá, neboť má důvěru ve stát a výkon soudní moci. Stěžovatel se tedy domnívá, že jeho námitka stran porušení práva na zákonného soudce, kterou uplatnil, jakmile se o dané skutečnosti dozvěděl, tedy až v řízení o ústavní stížnosti, je přípustná a obsahově důvodná. Pokud by stěžovatelova námitka byla odmítnuta z formálního důvodu, domnívá se stěžovatel, že by šlo o zneužití práva ze strany státu. Stěžovatel se dále vyjadřuje ke skutečnosti, že vyjádření za krajský soud podával soudce JUDr. Flídr, který se ve vyjádření prezentoval jako soudce pověřený výkonem funkce místopředsedy pro trestní úsek. Stěžovatel se domnívá, že k jeho věci se měl spíše vyjádřit předseda senátu, který ve věci stěžovatele rozhodoval. Soudce JUDr. Flídr navíc není ani předsedou ani místopředsedou soudu. Stěžovatel zjistil, že JUDr. Flídr je od 12. 5. 2015 pověřen výkonem funkce místopředsedy soudu, aniž by byl jmenován. Stěžovatel se podivuje, proč daná funkce není řádně obsazena již více než rok, neboť ve skutečnosti JUDr. Flídr danou funkci vykonává již od 1. 7. 2013, kdy byl tehdejší místopředseda Krajského soudu v Brně JUDr. Drápal dočasně přidělen k Nejvyššímu soudu, v dubnu 2015 však zemřel. Stěžovatel dále předkládá důkaz ve formě přepisu zvukového záznamu z jednání daného soudu ze dne 8. 3. 2016 ve věci sp. zn. 46 T 5/2015, kterým se snaží prokázat, že problém obsazování přísedících do senátu na krajském soudě byl systémového charakteru. Stěžovatel dále na základě usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 32/2010 poukazuje na to, že problém s obsazováním senátů na krajském soudě se netýkal pouze přísedících, nýbrž i samotných soudců. V dané věci byl totiž navzdory rozvrhu práce krajského soudu jako předseda senátu ustanoven jiný soudce, než kterému věc původně napadla. Vrchní soud v Olomouci z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, neboť daným postupem byly dle jeho názoru významně zpochybněny základní zásady spravedlivého procesu. Vrchní soud v Olomouci přikázal, aby věc byla odňata stávajícímu senátu a přidělena senátu, kterému původně napadla. Stěžovatel dále doplnil svou argumentaci přípisem ze dne 23. 6. 2016, kde poukazuje na aktuální nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 2769/15 (N 115/81 SbNU 795), který vyslovil porušení práva dle čl. 38 odst. 1Listiny a jehož závěry lze dle stěžovatele na jeho věc aplikovat.IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem16. Ještě dříve, než Ústavní soud přistoupil k věcnému projednání ústavní stížnosti, posoudil splnění předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je formálně přípustná (§75 odst. 1zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (k materiální přípustnosti viz níže).17. Doplnění podání ze dne 18. 11. 2014 o námitku porušení čl. 38 odst. 1Listiny shledal Ústavní soud jako nepřípustné s ohledem na nevyčerpání opravných prostředků, jak to vyžaduje §75 odst. 1zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelovy námitky o porušení práva na zákonného soudce aplikováním nejasných pravidel pro přidělování přísedících u Krajského soudu v Brně byly stěžovatelem vzneseny až v řízení o ústavní stížnosti, pročež se jimi soudy rozhodující v předmětném trestním řízení nemohly zabývat. Takové uplatnění ústavněprávních námitek považuje Ústavní soud za nepřípustné (viz ale sub 18) a jejich projednání by bylo porušením jednoho z důležitých aspektů zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ta nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek obecným soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4Ústavy). Právě tento aspekt ochranné funkce obecných soudů vymezuje jejich vztah k Ústavnímu soudu a nepřipouští, aby Ústavní soud vystupoval jako další instance soudního řízení. Takové pojetí řízení o ústavní stížnosti odpovídá i prioritě její tzv. subjektivní funkce spočívající v ochraně dotčených práv konkrétního stěžovatele, jenž určitý postup orgánu veřejné moci pociťuje od počátku jako reálnou křivdu a porušení svých ústavních práv, proti nimž pak v soudním řízení brojí, a Ústavní soud je tedy především v roli garanta účinné soudní ochrany subjektivních práv stěžovatele. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti [např. nález ze dne 19. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 432/98 (N 160/16 SbNU 181), usnesení ze dne 6. 9. 2000 sp. zn. II. ÚS 242/2000, nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79), usnesení ze dne 28. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 269/02, ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 430/05 (N 182/38 SbNU 457), usnesení ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08, ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 3330/15 a řada dalších - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] jde navíc v projednávané věci o nepřípustný návrh v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud by následně nemohl efektivně posoudit, zda obecné soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat. Uvedené je rovněž vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti obecných soudů zasahuje zásadně pouze tam, kde soudy v ochraně základních práv a svobod v celém řízení selžou. Účinná ochrana zejména procesních práv obviněného v trestním řízení je jedním z důvodů nutné obhajoby v případech závažné trestné činnosti. Za nejpodstatnější považuje Ústavní soud v tomto směru skutečnost, že všechny relevantní okolnosti stran procesního postupu soudů byly (či mohly být) stěžovateli (a zejména jeho obhájci) známy. Kromě toho, s ohledem na námitku stěžovatele o formalismu takového postupu, je třeba uvést, že na tento problém již v roce 2013 judikatura reagovala (viz sub 8), aniž se to v obhajobě stěžovatele nějak projevilo. Zároveň z ničeho nevyplývá, že by byl z formálního hlediska nevhodně zveřejněný systém přidělování přísedících [srov. zejména bod 47 nálezu ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2430/15 (N 145/82 SbNU 307), kde byla námitka přidělování přísedících uplatněna náležitým způsobem] ve stěžovatelově věci zneužit k ovlivnění trestního řízení. Zjištění takové skutečnosti po skončení trestního řízení by bylo důvodem pro přezkum uplatněné námitky. Dovolávání se nápravy procesního systému, jehož fungování stěžovatel za vadné po několik let nepovažoval, však nemůže bez dalšího Ústavní soud vyslyšet, aniž by tím nepřiměřeně zasáhl jiné Ústavou chráněné zájmy, jak to sleduje zákon o Ústavním soudu stanovením lhůt a dalších podmínek podání ústavní stížnosti. Konečně, k celkovému hodnocení stěžovatelem napadeného systému rozdělování přísedících lze stěžovatele odkázat na odůvodnění výše citovaného nálezu ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2430/15, kde byl proveden rozbor obecných a zvláštních znaků postavení přísedících z hlediska možností jejich povolání k rozhodování v senátech (srov. zejména body 35 až 50 jeho odůvodnění).18. Stěžovatel se v této souvislosti dovolává na straně 2 doplnění ústavní stížnosti přesahu svého individuálního případu, aniž to nějak upřesňuje. K přesahu osobního zájmu stěžovatele podle §75 odst. 2 písm. a)zákona o Ústavním soudu je třeba uvést, že základní podmínkou výjimečného použití §75 odst. 2 písm. a)zákona o Ústavním soudu je ještě před zhodnocením "podstatného přesahu osobního zájmu stěžovatele" posouzení podmínky nevyčerpání opravných prostředků, které mu zákon k jeho ochraně poskytuje. Tímto způsobem - za předpokladu onoho "podstatného přesahu" - zákonodárce poskytl beneficium uplatnit námitky porušení základního práva nebo svobody, které stěžovatel nevyčerpal z důvodu neznalosti, procesního pochybení nebo úmyslně, čímž se však připravil o možnost argumentace rovněž v rovině tzv. podústavního práva. Vyčerpal-li však stěžovatel všechny zákonem poskytnuté procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1zákona o Ústavním soudu, nepřichází použití postupu podle §75 odst. 2 písm. a)zákona o Ústavním soudu do úvahy. To platí i v situaci, kdy by na rozhodnutí Ústavního soudu mohl být s ohledem na tzv. objektivní funkci ústavní stížnosti rovněž veřejný nebo obecný zájem (srov. blíže Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 574 n.), který v takovém případě dovoluje jít k Ústavnímu soudu přímo s pominutím řádného procesního postupu před obecnými soudy. V uplatnění těchto námitek však nebyl stěžovatel v řízení před nalézacím a odvolacím soudem omezen, v dovolacím řízení pak je v ustanovení §265b odst. 1 písm. a)trestního řádu tento dovolací důvod výslovně uveden a jeho uplatnění v dovolání se proto vyžaduje, má-li stěžovatel za to, že jsou pro to důvody. Z toho též plyne, že pro počítání roční lhůty podle §75 odst. 2 písm. a)zákona o Ústavním soudu by ani nebylo možno použít datum právní moci rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli poskytoval, tedy rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání (k tomu Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V., citované dílo, s. 576).V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti19. Ústavní soud zvážil i ostatní námitky stěžovatele, kterými se v podstatě domáhá pouze přezkumu provedených důkazů, resp. procesu jejich provádění. Vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů však patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].20. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Stěžovatel namítal, že neprovedením některých důkazů soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces. Soudy však nemají ústavní povinnost provést všechny navržené důkazy za předpokladu, že rozumným způsobem vysvětlí jejich neprovedení. To se v daném případě stalo, když zejména odvolací soud velmi podrobně odůvodnil nadbytečnost nebo nemožnost provedení dalších důkazů (srov. str. 10 až 12 napadeného usnesení vrchního soudu). Na toto příkladné odůvodnění lze tedy stěžovatele zcela odkázat.21. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Žádné takové námitky stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl.22. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi vypovídajícími svědky, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů. Z hlediska dodržení ústavních práv stěžovatele je podstatné, že každý dílčí závěr soudu je podepřen konkrétním důkazem, zejména svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy, a celkové hodnocení v otázce stěžovatelovy viny z obsahu těchto důkazů nijak nevybočuje.23. Co se týče námitky, že stěžovatel jednal v tzv. krajní nouzi, lze zcela odkázat na sice stručné, ale přesto úplné a srozumitelné odůvodnění Nejvyššího soudu (srov. str. 4 napadeného usnesení), které logicky a ústavně konformně vylučuje možnost hodnocení stěžovatelova jednání popsaným způsobem. Soudy nižších stupňů se k této námitce vyjádřit nemohly, neboť podle soudního spisu (č. l. 1537 až 1539) se touto skutkovou verzí stěžovatel hájil poprvé až v řízení o dovolání. Stručné odůvodnění Nejvyššího soudu však dle Ústavního soudu vzhledem k uvedenému plně postačuje.24. Z výše uvedených důvodů tak nemohl Ústavní soud shledat stěžovatelovu ústavní stížnost důvodným návrhem, pročež ji s přihlédnutím k §43 odst. 2 písm. a) a §19 odst. 2zákona o Ústavním soudu podle ustanovení §82 odst. 1zákona o Ústavním soudu zamítl v celém rozsahu.
Odlišné stanovisko soudce Radovana Suchánka1. Nesouhlasím se zamítnutím ústavní stížnosti, neboť jí mělo být vyhověno pro porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.2. Předně nemohu souhlasit s formalistickým přístupem, který převládl v senátu posuzujícím předmětnou ústavní stížnost. Ten se odráží v argumentaci nálezu, která na jedné straně stěžovatelovu námitku porušení čl. 38 odst. 1 Listiny shledává nepřípustnou, když ji stěžovatel vznesl až v řízení o ústavní stížnosti, pročež (materiálně) nevyčerpal všechny opravné prostředky, jak to vyžaduje §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), bod 17 nálezu, na straně druhé však - paradoxně současně - možný postup dle §75 odst. 2 písm. a) téhož zákona vylučuje s tím, že podal-li stěžovatel (formálně) odvolání a dovolání, tak všechny opravné prostředky vyčerpal (bod 18). V této logice se stěžovatel ocitá v bludném kruhu. Zjistil-li porušení práva na zákonného soudce teprve po vydání rozhodnutí o posledním opravném prostředku, Ústavní soud mu bez dalšího ochranu odepře, neboť formálně opravné prostředky již uplatnil. Závěr, že "jeho vinou" soudy nedostaly právem předvídanou příležitost se tvrzeným porušením stěžovatelových ústavních práv účinně zabývat, tak konstruuje procesní odpovědnost každého účastníka (strany) řízení za to, aby si a priori vždy nejprve zjistil, jestli senát rozhodující v jeho věci je správně obsazen. Takové přehnané nároky, vzbuzující a priori nedůvěru a ostražitost k soudu, jsou sotva slučitelné s presumpcí správnosti činnosti orgánů veřejné moci a s důvěrou občanů v řádně fungující soudnictví v právním státě.3. Nález pak z onoho formálního vyčerpání opravných prostředků dovozuje, že "nepřichází použití postupu podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu do úvahy, i když by na rozhodnutí Ústavního soudu mohl být s ohledem na tzv. objektivní funkci ústavní stížnosti rovněž veřejný nebo obecný zájem". Ustanovení §72 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dle mého názoru takto restriktivně vykládat nelze. Jeho smyslem je otevřít přístup k Ústavnímu soudu stěžovateli vždy, kdy věc svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, a to "i když není splněna podmínka" vyčerpání všech opravných prostředků dle zákona. To samozřejmě nevylučuje připustit - z důvodu dle tohoto ustanovení - k projednání i takovou ústavní stížnost, resp. námitku, kde sice uvedená podmínka formálně splněna byla, ale daný přesah významu věci si přesto vyžaduje její meritorní projednání Ústavním soudem.4. Rovněž konstatování nálezu, že přece "všechny relevantní okolnosti stran procesního postupu soudů byly (či mohly být) stěžovateli (a zejména jeho obhájci) známy", je zjevně nepřiléhavé. Vždyť právě okolnosti projednávaného případu jednoznačně nasvědčují tomu, že i kdyby stěžovatel vyvinul sebevětší iniciativu ke zjištění svého zákonného soudce, přesto by ony "všechny relevantní okolnosti" ovlivňující náležité složení senátu z rozvrhu práce nezjistil. Nic jiného ostatně nelze dovodit ani z vyjádření Krajského soudu v Brně, který uvedl, že "že k 1. 1. 2013 skutečně existoval pouze seznam všech přísedících krajského soudu, tak jak to uvádí stěžovatel", tedy bez jejich přiřazení k jednotlivým soudním oddělením, přičemž "v té době ještě nikdo na tento nedostatek nepoukazoval ...", a že teprve na základě informací od soudců Nejvyššího soudu "o argumentaci pražských advokátů v jejich dovoláních, směřujících do variability a pořádku při vybírání jednotlivých přísedících" krajský soud zavedl "přílohy A-B k rozvrhu práce, kde jsou přísedící již uvedeni v jednotlivých senátech" (srov. bod 8 nálezu).5. Jako dostatečný pro zamítnutí ústavní stížnosti nemohu přijmout ani závěr [formulovaný s odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 2430/15 ze dne 3. 8. 2016 (N 145/82 SbNU 307)], dle něhož "z ničeho nevyplývá, že by byl z formálního hlediska nevhodně zveřejněný systém přidělování přísedících ve stěžovatelově věci zneužit k ovlivnění trestního řízení", natož pak přitakání "celkovému hodnocení napadeného systému rozdělování přísedících", obsažené v odkazovaném nálezu (bod 17).6. Zásada zákonného soudce tak, jak ji vymezuje čl. 38 odst. 1 Listiny a která je provedena v §41 až 45 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena [např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 956/09 ze dne 22. 10. 2009 (N 225/55 SbNU 105), sp. zn. III. ÚS 529/08 ze dne 12. 3. 2009 (N 55/52 SbNU 549) a sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101)]. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen libovolný a účelový výběr soudů a soudců ad hoc.7. Právě z toho důvodu je, kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jako garance proti možné svévoli součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů [nález sp. zn. IV. ÚS 1302/10 ze dne 20. 4. 2011 (N 77/61 SbNU 239)]. Do rámce základního práva na zákonného soudce Ústavní soud podřadil i požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, tj. předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení. Osoba soudce ve složení senátů (soudcem je tu i přísedící) musí tedy být jista předem, než obžaloba ve věci trestní dojde soudu [nález sp. zn. III. ÚS 200/98 ze dne 17. 12. 1998 (N 155/12 SbNU 423)].8. Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře vyjádřil zvláště i k postavení přísedícího, tedy soudce laika, ve vztahu k čl. 38 odst. 1 Listiny a dospěl k závěru, že pravidla pro soudce z povolání se vztahují bez dalšího i na přísedící, o čemž není třeba pochybovat [nález sp. zn. II. ÚS 3213/10 ze dne 2. 6. 2011 (N 105/61 SbNU 581)]. Základní právo na zákonného přísedícího (viz i čl. 94 odst. 2 Ústavy) pak není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu [nález sp. zn. III. ÚS 29/01 ze dne 18. 10. 2001 (N 153/24 SbNU 125)]. Zákonná úprava je totiž založena na tom, že přísedící musí splňovat v zásadě stejné podmínky jako profesní soudce (vyjma odbornosti) a při rozhodování má také stejné postavení (jeho hlas má stejnou váhu).9. Způsob obsazení senátu na Krajském soudě v Brně v posuzované věci (a zjevně nejen v ní) byl rozporný s čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť umožňoval libovůli a účelovou manipulaci s obsazováním senátů přísedícími. Zda skutečně k libovůli došlo, již není podstatné, neboť samotné umožnění libovůle zakládá porušení práva na zákonného soudce, nebyla-li naplněna kritéria transparentnosti a předvídatelnosti při obsazení senátu přísedícími. Tuto tezi zastává ve své judikatuře i Evropský soud pro lidská práva, který konstatoval, že zásadní význam soudcovské nezávislosti a právní jistoty pro vládu práva vyžaduje jednoznačnost pravidel pro prvotní přidělení i následné přerozdělení věcí, používaných v každém jednotlivém případě, a jasné záruky, které zajistí objektivitu a transparentnost a především vyloučí jakékoliv zdání svévole při rozdělování případů jednotlivým soudcům (rozsudek z 5. 10. 2010 ve věci DMD GROUP, a. s., proti Slovensku, stížnost č. 19334/03, §66). I jakékoliv zdání svévole tedy dle Evropského soudu pro lidská práva podkopává důvěru veřejnosti ve výkon spravedlnosti. Zajištění důvěry ze strany veřejnosti je pak možno realizovat prostřednictvím důsledného zajištění nestrannosti a nezávislosti soudu. Nezávislost a nestrannost soudní moci má pro důvěru veřejnosti takový význam, že určitou důležitost má i dojem (appearance), který soudy a soudci v tomto ohledu vzbuzují (např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 16. 12. 2003 ve věci Cooper proti Spojenému království, stížnost č. 48843/99, §104). Při posuzování nestrannosti a nezávislosti nelze zcela odhlédnout od tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, neboť i tento aspekt je důležitý pro zaručení důvěry v soudní rozhodování. Toto kritérium reflektuje sociální povahu soudního rozhodování, z níž vyplývá, že i když třeba ve skutečnosti neexistuje (jak v subjektivní, tak v objektivní poloze) reálný důvod k pochybnostem o nestrannosti a nezávislosti, nelze přehlížet případnou existenci kolektivního přesvědčení, že takový důvod existuje. Přitom důvěra v právo patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu [nález sp. zn. Pl. ÚS 11/04 ze dne 26. 4. 2005 (N 89/37 SbNU 207; 220/2005 Sb.)]. Přidělování věcí je postaveno právě na zásadě, že "spravedlnosti nejen, že musí být učiněno zadost, ale rovněž musí být vidět, že jí bylo učiněno zadost", a tudíž i pouhá hrozba ovlivnění rozhodnutí soudu diskrečním přerozdělením věci je v rozporu s tímto právem (srov. mutatis mutandis rozsudek ESLP ze dne 12. 1. 2016 ve věci Miracle Europe Kft proti Maďarsku, stížnost č. 57774/13, §58).10. Ve vztahu k projednávané věci lze tedy shrnout, že z rozvrhu práce nebylo v rozhodné době možno dovodit, dle jakých kritérií bude senát přísedícími obsazen. Rozvrh práce soudu nepřipouštěl žádnou úvahu interpretující jeho konkrétní ustanovení a při posuzování, zda bylo respektováno ústavní právo na zákonného soudce, není z okolností konkrétního případu zřejmé, zda šlo o libovůli, anebo o postup racionální, logický a zdůvodnitelný. Krajský soud v Brně na svou obranu argumentoval existencí interních, nepsaných pravidel, která byla respektována při obsazování senátu. Tato pravidla však nebyla jakýmkoliv způsobem zpřístupněna účastníkům řízení před daným senátem. Tento postup tedy zcela zjevně neodpovídá požadavkům transparentnosti a předvídatelnosti tak, jak je vytyčila shora uvedená předchozí konstantní judikatura Ústavního soudu. Požadavek transparentních pravidel, která jsou z povahy tohoto kritéria srozumitelná a dostupná, a to nejen účastníkům řízení, ale i celé veřejnosti, zdůraznil i recentní nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2769/15 ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. (N 115/81 SbNU 795). Těmto kritériím nebylo v dané věci učiněno zadost, čímž je zároveň podkopávána důvěra veřejnosti ve výkon spravedlnosti Krajským soudem v Brně obecně, neboť rozvrh práce se dotýká činnosti celého tohoto soudu. V tomto ohledu lze tedy přisvědčit argumentaci stěžovatele, který ve své replice uvedl, že veřejnost má právo předpokládat, že činnost orgánu soudní moci je vykonávána po právu. V dané věci jde o pochybení interního rázu a navíc o systémovou chybu, kterou však účastník řízení primárně nepředpokládá, neboť má důvěru ve stát a řádný výkon soudní moci.11. Ve vztahu k právu dle čl. 38 odst. 1 Listiny je irelevantní argumentace faktickou nemožností stanovení rigidních pravidel pro dosazování přísedících, která je zapříčiněna tím, že přísedící nejsou zaměstnanci soudu, ale vykonávají občanské povolání, a je tudíž nutno brát v potaz i jejich osobní život a zájmy a v neposlední řadě taktéž časové možnosti, které jim zaměstnavatel pro danou činnost poskytuje. Jde tu o organizační problém na straně soudu, který nemůže jít k tíži účastníkům řízení a který nemůže za žádných okolností ospravedlňovat porušení práva na zákonného soudce [viz též nález sp. zn. IV. ÚS 2053/12 ze dne 1. 11. 2012 (N 183/67 SbNU 219)]. Je ostatně faktem, že na jiných soudech byl rozvrh práce vydán tak, že přiřazoval přísedící do jednotlivých senátů. Krajský soud v Brně tedy neplnil řádně svou podstatnou povinnost související s naplněním práva na zákonného soudce, jejíž plnění na jiných soudech zásadní problém nečiní.12. V této souvislosti stojí za zaznamenání tvrzení účastníka řízení Vrchního soudu v Olomouci, který ve svém vyjádření uvedl, že není v rozporu s ústavním pořádkem, pokud je požadavek na konkrétního přísedícího méně specifikován než požadavek na soudce z povolání, přičemž odkázal na nález sp. zn. II. ÚS 3213/10 (viz výše). Taktéž Nejvyšší státní zastupitelství dle své argumentace zastává obdobný názor. Ze zmíněného nálezu však tato teze nevyplývá. Ústavní soud v tomto nálezu obecně konstatuje, že právo na zákonného soudce, a tudíž i přísedícího, nelze absolutizovat v tom smyslu, že by senát musel v tomtéž složení zasedat po celou dobu řízení před daným soudem. Mohou se vyskytnout situace, a to jak na straně soudce, tak i přísedícího, které mu znemožní účast na všech jednáních (nemoc, dovolená, pracovní cesta atp.). V takovém případě však, aby byly dodrženy požadavky na transparentnost a předvídatelnost, se zastoupení soudců i přísedících, stejně jako složení senátů, musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce. Není možné, jak tomu bylo v dané věci, aby byli přísedící dosazováni do senátu v podstatě ad hoc (byť z řádně sestaveného seznamu přísedících), a senát tak jednal při každém jednání v jiném složení. Ústavní soud tedy v odkazovaném nálezu nečiní rozdílu mezi soudci z povolání a přísedícími, nýbrž právě naopak zdůrazňuje, že oba instituty podléhají stejným pravidlům ve vztahu k rozvrhu práce a ústavněprávním požadavkům na předvídatelnost a transparentnost obsazování senátu. Netransparentní dosazování přísedících nahrává možným spekulacím o nezávislosti a nestrannosti rozhodování a není slučitelné s právem na zákonného soudce. Jestliže bychom připustili, že požadavky transparentnosti a předvídatelnosti nejsou aplikovatelné na přísedící, nýbrž toliko na soudce z povolání, bagatelizovali bychom význam čl. 38 odst. 1 Listiny pro ta soudní řízení, v nichž se na rozhodování soudů podílejí vedle soudců i další občané (čl. 94 Ústavy), neboť přísedící v senátu početně převažují nad soudci z povolání, v důsledku čehož může být soudce z povolání přehlasován. Soudní rozhodnutí by tak bylo zatíženo skutečností, že většina senátu, který věc projednával, nebyla dosazena na základě transparentních a předvídatelných pravidel, která by vyloučila možnou libovůli.13. Pochybnosti stran možné libovůle lze pak odstranit pouze při striktní aplikaci kritérií transparentnosti a předvídatelnosti při obsazování senátů. Tyto požadavky lze zajistit, pokud bude rozvrh práce zpřístupněn odpovídající formou veřejnosti a zároveň z něj bude zcela jasným způsobem možno dovodit, kteří přísedící budou v dané věci v senátu zasedat. Již v den, kdy daná věc soudu napadne, musí být možno - na základě pravidel stanovených ještě před tímto dnem - ze strany veřejnosti zcela přesně dovodit, které konkrétní osoby budou v tom kterém senátu zasedat. Požadavek na vyloučení libovůle a požadavky transparentnosti a předvídatelnosti jsou podmínkami kumulativního charakteru, které musejí být naplněny, má-li být právo na zákonného soudce skutečně zaručeno. Pouze při splnění všech těchto podmínek může být zajištěna důvěra veřejnosti ve spravedlivý výkon soudní moci.14. Z uvedených důvodů měl Ústavní soud všechna napadená soudní rozhodnutí zrušit.