ECLI:CZ:US:2000:2.US.242.2000
sp. zn. II. ÚS 242/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, ve složení předseda JUDr. Antonín Procházka a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Vojtěch Cepl, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. I., spol. s r.o., zastoupené JUDr. M. V., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2000, č.j. 30 Ca 79/98 - 17, spojené s návrhem na zrušení §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř., ve znění pozdějších předpisů, ve slově "procesní", za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadá rubrikované usnesení krajského soudu, kterým bylo zastaveno řízení ve věci žaloby proti rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne 15. 4. 1998, č.j. 1491-0101-01/98-01, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu Brno I ze dne 29. 1. 1998, č.j. TR 88/1-0172/97. Stěžovatelka tvrdí, že tak byla porušena její práva, uvedená v čl. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Její stížnost se vztahuje pouze na povahu rozhodnutí odvolacího správního orgánu a zastavení řízení krajským soudem, s ohledem na jeho "procesní" povahu. Vlastní rozhodování správních orgánů napadeno není. Ústavní stížnost je spojena s návrhem na zrušení §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř., ve znění pozdějších předpisů, ve slově "procesní".
Z ústavní stížnosti, vyžádané dokumentace Celního ředitelství Brno a soudního spisu 30 Ca 79/98, který je veden u Krajského soudu v Brně, vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Stěžovatelka požádala dne 4. 9. 1997 o opravu nesprávně vyplněných pravomocných rozhodnutí v celním řízení. Návrh podle §56 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový zákon"), odůvodnila přehlédnutím celního deklaranta, který v jednotných celních deklaracích uvedl chybně DIČ dovážející české společnosti. Žádala proto o opravu zřejmých nesprávností a omylů v blíže popsaných jednotných celních deklaracích ze září, listopadu a prosince 1994, kdy toto pochybení nezpůsobilo žádné obtíže, nezkrátilo příjmy státního rozpočtu a na chybu se přišlo teprve při daňové kontrole. Celní úřad Brno I však rozhodl, že v daném případě již nelze použít ani obnovy řízení podle §54, ani ustanovení §56 citovaného zákona o opravě zřejmých omylů a nesprávností. Současně se z vyžádané dokumentace podává, že žádost byla rovněž zamítnuta z důvodu, že o věci již bylo jednou pravomocně rozhodnuto Celním ředitelstvím Brno, které rozhodnutím o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení, č.j. 01-1804/97/1 ze dne 8. 7. 1997 podle §65 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, zrušilo původní rozhodnutí Celního úřadu Brno-BVV, č.j. 61-571/97, ze dne 3. 6. 1997 ve stejné věci. Tuto skutečnost ústavní stížnost nezmiňuje, stejně tak se neuvádí v žádosti stěžovatelky o opravu nesprávně vyplněných celních deklarací ze dne 4. 9. 1997 v jejím odvolání, i v její žalobě ke krajskému soudu, ačkoli na originálech jednotných celních deklaracích vyžádaných Ústavním soudem, je původní povolení opravy vyznačeno.
Odvolací orgán rozhodnutí Celního úřadu Brno I ze dne 29. 1. 1998, č.j. TR 88/1-0172/97, potvrdil a ztotožnil se s jeho právním závěrem, že podle §56 daňového zákona lze postupovat tehdy, když je nutno opravit zřejmé omyly a nesprávnosti způsobené správcem daně, nikoli celním deklarantem. Daňovou povinnost stanoví celní úřad. Z textu §56 cit. zákona přitom plyne, že se musí jednat o omyly a nesprávnosti, kterých se dopustil ten, kdo je ze zákona oprávněn daň stanovit, resp. vyměřit.
Krajský soud k žalobě stěžovatelky řízení zastavil, když dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného o nevyhovění žádosti o opravu chybně vyplněných DIČ na jednotných celních deklaracích nezasahuje žalobcovu hmotně právní pozici. Toto rozhodnutí neřeší, ani neukládá, hmotně právní povinnost placení cla. Celní řízení již bylo pravomocně skončeno a uvedení chybného DIČ nemůže mít vliv na jeho hmotně právní postavení. Nebylo vydáno ve věci samé, ale je pouze procesního charakteru, tudíž se na ně vztahuje výluka §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř.
Pouze toto usnesení o zastavení řízení napadla stěžovatelka svou ústavní stížností, ve které opakuje svou argumentaci z odvolání a žaloby s tím, že podává současně "základní pohled na koncepci správního soudnictví, tak jak je zakotvena v právní řádu České republiky" a přehled judikatury Ústavního soudu k §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. Podle stěžovatelky krajský soud vyložil pojem "rozhodnutí procesní povahy" extenzivním způsobem, což je protiústavní. Judikatura si sice někdy až protiřečí, ale zásadou je, že k obsahu tohoto pojmu je třeba přistupovat individuálně a konkrétně. Rozlišení rozhodnutí hmotné, a rozhodnutí procesní povahy, trpí jistou dávkou schematičnosti, může se jednat i o rozlišování podle převládajícího charakteru. V daném případě je to patrné, neboť přímým důsledkem rozhodnutí celních orgánů je znemožnění právního postupu proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty z důvodu chybně vyplněných jednotných celních deklarací. Důsledkem je zásah do vlastnického práva stěžovatele podle čl. 11 Listiny, které ve smyslu čl. 36 odst.2 Listiny nesmí být vyloučeno ze soudního přezkumu. Stěžovatelka též poukázala na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 373/98, podle kterého "pokud by instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení právního předpisu, tedy podstatné vadě řízení nebo k tomu, že skutkové okolnosti alespoň nasvědčují, že ten, kdo je označen za ručitele, jím nemusí být, zůstal by při extenzívním výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" stěžovatel v tomto řízení bez soudní ochrany, která je mu Listinou v čl. 36 odst. 1 a 2 zaručena". Protože pojem "rozhodnutí procesní povahy", s ohledem na mlhavý charakter, umožňuje odmítnout přezkum zasažených práv, navrhla zrušení §248 odst. 2 písm. e) ve slově "procesní". Poukázala přitom i na novelu o.s.ř. č. 30/2000 Sb., kde se toto ustanovení z obdobných důvodů vypouští. Učinila tak pro případ, bude-li toto ustanovení uvedený výraz obsahovat v době rozhodování (§68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Dále navrhla zrušení rubrikovaného usnesení krajského soudu.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníků řízení. Za Krajský soud v Brně se vyjádřil předseda senátu JUDr. J. Š., který k meritu věci uvedl, že soud trvá na svém názoru, neboť naopak přes jeho zřejmou procesní povahu rozhodnutí zkoumal, zda rozhodnutí mohlo zasáhnout hmotně právní pozici stěžovatelky. Teprve poté, co zjistil, že jí toto rozhodnutí neukládá žádnou hmotně právní povinnost, neboť celní řízení bylo již skončeno, dospěl k uvedenému závěru.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala po formální stránce všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Z hlediska materiálního tomu tak nebylo, podle názoru Ústavního soudu však takový případ již nelze posoudit jako nepřípustný návrh, neboť předpokládá meritorní posouzení návrhu. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti samotné, neboť bez toho, že jsou zjištěny předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., nepřichází do úvahy přerušení řízení podle §78 odst. 1 a projednání návrhu učiněného podle §74 téhož zákona.
Základem ústavní stížnosti je polemika s postupem krajského soudu, nikoli s rozhodováním celních orgánů. Stěžovatelka namítá, že krajský soud porušil její ústavně zaručená práva a svobody, zakotvené v čl. 36 odst. 2 a nepřímo i v čl. 11 Listiny, když mlhavý výraz "rozhodnutí procesní povahy" aplikoval na rozhodnutí celních orgánů, které zasáhlo její vlastnické právo. Přímým důsledkem rozhodnutí celních orgánů je znemožnění právního postupu proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty z důvodu chybně vyplněných jednotných celních deklarací.
Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti se zabýval pouze ústavní argumentací stěžovatele. K ochraně jednotlivce v takových veřejnoprávních vztazích, kde veřejná moc vystupuje v nadřazeném postavení, slouží ústavně zaručená kontrola zákonnosti jednání orgánů veřejné moci. S tím souvisí i zjevná neopodstatněnost námitek stěžovatele pro porušení čl. 36 odst. 2 Listiny. Podle tohoto ustanovení, "Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí, týkajících se základních práv a svobod, podle Listiny." Toto ustanovení nebylo postupem krajského soudu porušeno.
Z dokumentů Celního ředitelství Brno (originály rozhodnutí Celního úřadu Brno I, odvolání stěžovatelky, rozhodnutí Celního ředitelství Brno a předmětných jednotných celních deklarací) a soudního spisu, Ústavní soud zjistil, že v průběhu celého správního řízení až do uplynutí dvouměsíční lhůty k podání žaloby ve správním soudnictví stěžovatelka vůbec výše uvedenou námitku zásahu do vlastnického práva neuplatnila a neústavnost takového postupu obou celních orgánů před krajským soudem nenamítala, když předmětem řízení byly otázky výkladu §56 daňového zákona, jak byly výše popsány. V takovém případě se musel Ústavní soud nejdříve zabývat otázkou, zda vůbec proto mohlo dojít k zásahu do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny. V žalobě, jejímiž žalobními důvody byl krajský soud vázán, nenamítala stěžovatelka, že přímým důsledkem rozhodnutí celních orgánů je znemožnění právního postupu proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty z důvodu chybně vyplněných jednotných celních deklarací. Protože krajský soud tak nedostal s ohledem na §249 odst. 2 a §250h odst. 1 o.s.ř. příležitost přezkoumat zákonnost postupu celních orgánů, nelze mu vytýkat porušení čl. 36 odst. 2 Listiny v tomto bodě. Stejně tak žalovaná strana nedostala příležitost přednést před soudem svou argumentaci k této námitce neústavnosti. Návrh se sice nestal formálně nepřípustným, stal se však zjevně neopodstatněným. V opačném případě by se Ústavní soud stal nejen další soudní, popř. dokonce i správní instancí, nýbrž navíc i instancí, u které je možno dohánět argumentaci a postupy, zákonem vyžadované a stěžovateli zameškané u instancí předchozích.
V tomto směru nelze proto postup krajského soudu hodnotit jako postup, který by porušil právo na spravedlivý proces. Toto právo je ústavně zaručeno, avšak v rámci zákonem "stanoveného" postupu. Ústavní soud zde odkazuje na své usnesení, sp. zn. III. ÚS 326/97, ze dne 4. 11. 1997 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 9, usnesení č. 18) a zejména na nález, sp. zn. I. ÚS 40/98, ze dne 2. 3. 1999 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 13, nález č. 32), podle kterého návrhové řízení vytyčuje nejen rámec řízení před soudem, ale současně též podmiňuje i způsob, jak má být rozhodnuto, neboť stávající civilní řízení ovládá zásada "nechť si každý střeží svá práva", namísto dřívějšího "ochranářského" postoje soudnictví v totalitním systému. To platí tím spíše tehdy, jestliže je účastník zastoupen profesionálním zástupcem. Je-li proto soud vázán návrhem, tedy žalobou, jejím rozsahem, důvody v ní uvedenými a lhůtou k jejich uplatnění (§249 odst. 2, §250b odst. 1 a §250h odst. 1 o.s.ř.), nelze mu vytýkat zásah do základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, neboť postupoval zákonem "stanoveným způsobem" (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny).
Nejde proto o případ, kde by se mohl Ústavní soud řídit svým názorem, vyjádřeným v nálezu, sp. zn. III. ÚS 373/98. V dané věci byla posuzována otázka pravomocně zakončeného celního, nikoli daňového řízení. Celní zákon č. 13/1993 Sb. sice v §320 umožňuje aplikaci §56 daňového zákona na celní řízení, to však neznamená, že povinností celních orgánů při svém rozhodování vyhledávat okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatelky, pokud je ona sama neuvedla a nemohou jim být známy z jejich úřední činnosti, neboť takovou povinnost ve smyslu §16 a §46 daňového zákona nemají. Stejně tak stěžovatelka nedala krajskému soudu možnost posoudit otázka argumentu věci již rozhodnuté, o kterou rovněž opřel své rozhodnutí Celní úřad Brno I. V takovém případě Ústavní soud, který jak správně stěžovatelka uvádí, musí případy uplatňování §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. ve slovech "procesní" posuzovat individuálně a konkrétně, nemohl vytknout krajskému soudu, že se takovými okolnostmi nezabýval. Zrušení předmětného usnesení by proto nemohlo vést k nápravě, neboť předmětem řízení by mohlo být opět jen posouzení námitek stěžovatelky vůči výkladu §56 daňového zákona, nikoli posouzení důsledků takového rozhodnutí pro zcela odlišnou otázku dodatečného vyměření daně z přidané hodnoty. Stejně tak by nemohla být posouzena otázka významu věci již rozhodnuté Celním ředitelstvím Brno, které rozhodnutím o přezkoumání rozhodnutí, mimo odvolací řízení, č.j. 01-1804/97/1, ze dne 8. 7. 1997 podle §65 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, zrušilo původní rozhodnutí Celního úřadu Brno-BVV, č.j. 61-571/97, ze dne 3. 6. 1997 ve stejné věci.
Stejně tak by nemohla být posouzena vazba §56 daňového zákona na §109 odst. 1 celního zákona, podle kterého "Celní úřad může na žádost povolit, aby deklarant opravil údaje uvedené v přijatém celním prohlášení; v důsledku opravy se však opravené celní prohlášení nesmí vztahovat na jiné zboží, než zboží původně uvedené v celním prohlášení. Žádost o provedení opravy celního prohlášení musí být podána před propuštěním zboží do navrženého režimu. Oprava musí být provedena podáním nového celního prohlášení..." a na speciální ustanovení §109 odst. 2 celního zákona, podle kterého "Oprava celního prohlášení však není dovolena, jestliže o její provedení deklarant požádá poté, co celní úřad a) informoval deklaranta o tom, že provede celní kontrolu zboží, nebo b) zjistil nepřesnost uvedených údajů, nebo c) propustil zboží do navrženého režimu." Sama stěžovatelka v žádosti o povolení opravy uvedla, že toto pochybení nezpůsobilo žádné obtíže, nezkrátilo příjmy státního rozpočtu, a na chybu se přišlo teprve při daňové kontrole, aniž nějak v dalším průběhu řízení argumentovala zásahem do základních práv.
Jelikož Ústavní soud z důvodů výše rozvedených neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl. V takovém případě, jak bylo shora uvedeno, sdílí osud ústavní stížnosti i akcesorický návrh, učiněný podle §74 zákona o Ústavním soudu, takže touto otázkou se Ústavní soud nemohl zabývat.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2000 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu