ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2255.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2255/2020-570
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Sakařova 163, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 10 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 260/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, č. j. 11 Co 32/2019- 445, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se původní žalobou domáhal zaplacení souhrnné částky 10 000 000 Kč, a to jako náhrady škody na zdraví ve výši 9 500 000 Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč, obou z důvodu nezákonného trestního stíhání.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 12. 2017, č. j. 15 C 260/2013-302, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 30 000 Kč s tam uvedeným příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy (výrok I) a ve zbylé části tohoto nároku co do částky 470 000 Kč žalobu zamítl (výrok II), dále zamítl žalobu v části, ve které žalobce požadoval náhradu škody na zdraví ve výši 9 500 000 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok III), a konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil jen tak, že se zamítá žaloba ohledně částky 10 000 Kč s tam uvedeným příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení před oběma soudy (výrok III), přičemž řízení o odvolání žalobce proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně bylo již předtím pravomocně zastaveno.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl dovolatel, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. ), dále jen „o. s. ř“, odmítl zčásti pro vady v části týkající se nároku na náhradu škody na zdraví, a zčásti pro nepřípustnost v části týkající se nákladového výroku.
V části týkající se nároku na náhradu nemajetkové újmy bylo zastaveno dovolací řízení již usnesením soudu prvního stupně ze dne 6. 4. 2020, č. j. 15 C 260/2013-515, jež bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2020, č. j. 11 Co 172/2020-528. Dovolací řízení ve věci dovolání do posledně zmíněného usnesení, v části týkající se nároku na náhradu nemajetkové újmy, bylo zastaveno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 9/2021.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Dovolání není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
V rozsahu výroku II napadeného rozsudku dovolatel v dovolání v podstatě přednesl pouze tvrzení o procesní vadnosti postupu odvolacího soudu, který měl dle něj prvně postavit najisto, z jakého dílčího důvodu je náhrada škody na zdraví požadována (pokud to měl za neujasněné), a teprve poté o nároku věcně rozhodovat. Pokud tak neučinil, spatřuje dovolatel v takovém postupu vadu, jež má dopad i do správnosti právního posouzení věci.
Pokud snad měl dovolatel za to, že jeho výše uvedená argumentace je právní (procesní) otázkou ve smyslu §237 o. s. ř. (což také uvedl), a sám dovolací soud bude vybírat z alternativně uvedených předpokladů přípustnosti ten „vhodný“, pak dovolací soud konstatuje, že v dovolacím řízení nelze pro vady dovolání pokračovat, neboť krom vyjádření své pochybnosti o správnosti postupu odvolacího soudu dovolatel řádně nevymezil žádný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolací soud odkazuje na již ustálenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, ze které vyplývá, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz ).
Ústavní soud rovněž potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 (srov. také stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali.“
Protože z obsahu dovolání nelze, kromě nesouhlasu dovolatele s postupem odvolacího soudu, dovodit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jakož i dovolací důvod (§241a odst. 2 o. s. ř.), dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Pokud však dovolatelova argumentace měla poukazovat pouze na vadu postupu odvolacího soudu v odvolacím řízení, která měla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tak taková vada může být přezkoumána v dovolacím řízení jen v případě, je-li dovolání přípustné, což v tomto případě není (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 4. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu