ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2263.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2263/2021-434
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně M. Š. , nar. XY, bytem XY, zastoupené doc. JUDr. Bc. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o omluvu a o 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 65/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021, č. j. 54 Co 401, 402/2020-386, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 8. 2020, č. j. 14 C 65/2019-324, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, č. j. 14 C 65/2019-334, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na nemajetkové újmě způsobené nezákonným rozhodnutím částku 112 250 Kč s příslušenstvím a žalobu z téhož titulu co do částky 237 750 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), žalované uložil zaplatit žalobkyni na nemajetkové újmě způsobené nesprávným úředním postupem (nepřiměřenou délkou řízení) částku 77 010 Kč s příslušenstvím a žalobu z téhož titulu co do částky 72 990 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastnicemi (výrok III) a žalované uložil povinnost omluvit se žalobkyni za nemajetkovou újmu způsobenou jí zajištěním majetku v trestním řízení (výrok IV).
K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně, v jeho vyhovující části, tak, že žalobu co do částky 112 250 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), rovněž změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV tak, že žalobu co do požadované omluvy za nezákonné rozhodnutí zamítl (výrok II), a rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích II, III a ve výroku IV v té části, v níž byla žalované uložena povinnost omluvit se žalobkyni za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce zajištění peněžních prostředků, a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III).
Uvedených nároků se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nezákonných rozhodnutí, jimiž v trestním řízení vedeném proti jejímu manželovi byly zajištěny peněžní prostředky na účtech žalobkyně a zaknihované cenné papíry, a dále tím, že tyto hodnoty byly zajištěny po nepřiměřeně dlouhou dobu.
Ve výrocích I a II napadla rozsudek odvolacího soudu žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“,, odmítl.
Otázka, zda lze za nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), považovat pouze takové rozhodnutí o zajištění majetku v trestním řízení, které bylo příslušným orgánem pro nezákonnost zrušeno, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že byla-li rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků a zaknihovaných cenných papírů zrušena nikoliv pro nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jejich vydání, nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/2016, obdobně též rozsudek ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1313/20, a dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3825/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4205/18).
Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, přičemž lze doplnit, že argumenty, které by dle žalobkyně měly vést k přehodnocení judikatury Nejvyššího soudu, byly vypořádány ve výše uvedené judikatuře, zejména pak v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3310/2013.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu nebylo řízení ve věci samé skončeno (srov. §151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 556/2019).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu