ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2307.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2307/2020-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně GRAPE SC, a.s., identifikační číslo osoby 25708783, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 34, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované České republiky – Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zaplacení částky 185 417 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 C 42/2019, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020, č. j. 23 Co 16/2020-53, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 8. 10. 2019, č. j. 35 C 42/2019-38, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 (výrok II).
Dovoláním napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1 se nevyslovuje.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se v řízení domáhá proti žalované České republice odčinění nemajetkové újmy, která jí vznikla v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení, v němž se domáhá po P. B. zaplacení částky 78 904,84 Kč. Tato částka byla P. B. fakturována za poskytování dodávek internetu, tzv. konektivity. Řízení bylo zahájeno podáním žaloby u Okresního soudu v Lounech dne 29. 3. 2010. Žalobě bylo z větší části vyhověno rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 2. 3. 2012, č. j. 25 C 412/2010-134, avšak k odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. 3. 2013, č. j. 17 Co 414/2012-174, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v jakém soud prvního stupně vyhověl žalobkyni, v uvedeném rozsahu řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci předsedovi Rady Českého telekomunikačního úřadu. Předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu o věci rozhodl dne 22. 5. 2015 tak, že návrh žalobkyně zamítl. K rozkladu podanému žalobkyní Rada Českého telekomunikačního úřadu zrušila dne 29. 9. 2015 rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu a věc mu vrátila k novému projednání. Poté předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu dne 23. 1. 2017 opět návrh žalobkyně zamítl. K rozkladu žalobkyně pak Rada Českého telekomunikačního úřadu dne 28. 6. 2017 zrušila rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu a věc mu vrátila k novému projednání. Následně předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu rozhodl dne 1. 3. 2018 tak, že návrhu žalobkyně ohledně merita věci vyhověl. Proti výroku o nákladech řízení žalobkyně podala rozklad. Rozklad podal i P. B.. Rada Českého telekomunikačního úřadu dne 28. 6. 2018 potvrdila rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ve věci samé a zrušila rozhodnutí o nákladech řízení a vrátila mu věc k novému projednání. Ke dni uplatnění nároku u žalované dne 19. 9. 2018 řízení trvalo 8 let a 5 měsíců a nebylo pravomocně ukončeno.
Soud prvního stupně při posuzování místní příslušnosti soudu přistoupil na argumentaci žalované v jejím podání ze dne 23. 7. 2019, kde uvedla, že v posuzované věci nelze uvažovat o nesprávném úředním postupu podle §13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), spočívajícím v nepřiměřené celkové délce řízení, presumpce vzniku nemajetkové újmy se neuplatní a na věc nelze aplikovat Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) lze na správní řízení aplikovat pouze tehdy, pokud na dané správní řízení navazuje soudní přezkum, k čemuž v tomto případě nedošlo.
Odvolací soud odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 113/2017. Předmětem správního řízení v posuzované věci byl nárok žalobkyně na úhradu dlužných částek za poskytování dodávek internetu, tzv. konektivity, P. B.. Její právo je tedy opravdové a vážné, a rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu mělo přímý vliv na existenci, rozsah i způsob výkonu daného práva. Právo žalobkyně vyplývalo ze zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, tedy z vnitrostátního práva a nepochybně se jedná o závazek soukromoprávní povahy, neboť zasahuje majetkoprávní sféru žalobkyně. Požadavek, aby na dané správní řízení navazoval soudní přezkum, zastávaný i judikaturou Nejvyššího soudu (například rozsudek ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 707/2016, nebo sp. zn. 30 Cdo 4561/2017), byl překonán nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 2872/18, v němž Ústavní soud vysvětlil, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny se vztahuje jak na řízení soudní, tak na řízení správní, a to i tehdy pokud na správní řízení již další soudní řízení nenavazuje.
V projednávané věci jsou splněny podmínky, pro něž lze i na správní řízení aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy a uvažovat tak o nesprávném úředním postupu podle §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, který spočívá v nepřiměřené délce řízení. Žalobou je uplatňován jediný nárok na náhradu nemajetkové újmy, přičemž řízení probíhalo nejprve před Okresním soudem v Lounech a poté před správním úřadem (věc byla postoupena předsedovi Rady Českého telekomunikačního úřadu). K újmě došlo v působnosti dvou organizačních složek státu, Ministerstva spravedlnosti, které je příslušné k odškodnění řízení před soudem, a Českého telekomunikačního úřadu, který je příslušný k odškodnění řízení před správním orgánem. Jelikož není přípustné, aby za stát před soudem v téže věci jednaly dvě jeho organizační složky, současně nelze upřednostnit jednu z nich na úkor druhé, podle §6 odst. 3 OdpŠk bude za stát jednat Ministerstvo financí. Sídlo Ministerstva financí je v obvodu Prahy 1, proto je místně příslušným soudem k projednání a rozhodnutí věci Obvodní soud pro Prahu 1 (§84, §85 odst. 5 o. s. ř.).
Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadeným usnesením se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud otázku aplikace čl. 6 Úmluvy posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016, a na podmínku navazujícího soudního řízení. Odvolací soud nesprávně vyložil závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 2872/18. Požadavek návaznosti soudního řízení citovaný nález nepřekonal.
Dále dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu ohledně posuzování obou řízení jako jeden celek. Pokud bylo právo žalobce prvotně chybně uplatněno u soudu, a soud následně dovodil, že příslušný k rozhodnutí o věci je správní orgán, následné správní řízení pak na soudní řízení žádným způsobem nenavazovalo, ani v něm nebylo rozhodnutí soudního orgánu nijak přezkoumáváno, rušeno či měněno. Samotné rozhodnutí soudů nemohlo nikdy zasáhnout do práv a povinností účastníků řízení z důvodu nedostatku pravomoci soudu. Z povahy věci tak nemůže jít v řízení soudním, k němuž soud nemá odpovídající pravomoc, a následném (nikoli navazujícím) správním řízení o jeden celek. Jednalo-li by se v takovém případě o nárocích za nepřiměřenou délku řízení, není dle dovolatelky možné spojovat soudní řízení a správní řízení jako jeden celek a jedná se tak o vícero nároků, tj. nárok vyplývající z (tvrzeného) dlouhotrvajícího řízení před soudy a nároky vyplývající z průtahů v řízení správním. Odvolací soud tudíž nesprávně určil organizační složku státu, jež je příslušná v dané věci za stát jednat, v důsledku čehož byla též nesprávně určena místní příslušnost soudu prvního stupně.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Vedlejší účastnice řízení ve svém vyjádření k dovolání podpořila argumentaci dovolatelky. Rovněž uvedla, že z citovaného nálezu neplyne překonání závěru dovolacího soudu, a též se ztotožnila se závěry dovolatelky ohledně jednoty řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěrem odvolacího soudu. Odkázala na odbornou literaturu. Z citovaného nálezu Ústavního soudu dle žalobkyně plyne překonání podmínky navazujícího soudního řízení. K námitce ohledně jednotnosti řízení uvedla, že též Okresní soud v Lounech nejprve vyhodnotil, že je v dané věci věcně příslušným k projednání jejího nároku. Nelze tak klást žalobkyni k tíži, že ona sama takto věc právně posoudila. Na řízení by mělo být pohlíženo jako na jeden celek, jelikož bylo rozhodováno o jednom stejném nároku mezi týmiž účastníky a v řízení byly předloženy stejné návrhy a důkazy. Dle názoru žalobkyně není dovolání přípustné.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, odchýlil od dovolatekou namítaného závěru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016, dle nějž v případě správních řízení mělo být právo na přiměřenou délku podmíněno navazujícím soudním řízením. Byť uvedený rozsudek byl přijat až po vynesení dovoláním napadeného usnesení v nynějším řízení, dospěl odvolací soud k závěru, jenž je v souladu se závěrem citovaného rozhodnutí. Daná otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud v citovaném rozsudku mimo jiné uvedl: „Velký senát nemá, oproti názoru vyjádřeném v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4084/2016, a dalších, za to, že by požadavek na projednání soudem byl pojmově znakem věcné použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Omezit aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy pouze na řízení před soudem podle vnitrostátního práva by totiž znamenalo ponechat čistě na vnitrostátním zákonodárci, která občanská práva/závazky budou předmětem takových řízení, a která nikoli, tedy v důsledku i to, kterým občanským právům bude poskytována ochrana plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy (ve smyslu nezbytných kvalit řízení o nich naplňujících požadavky tohoto ustanovení).“ Dále Nejvyšší soud uvedl: „Co do mezinárodněprávní charakterizace příslušného závazku státu jde v tomto případě o závazek zajistit určitý výsledek, nikoli konkrétní prostředky jeho dosažení. Je proto čistě na vůli státu, jaký zvolí systém co do příslušných orgánů nebo charakteristik řízení (před správními orgány/před soudy), pokud jde o spory nebo rozhodování civilních práv a závazků. Musí ovšem zajistit, že finální rozhodnutí, a to v každém jednotlivém řízení (neboť procesní aktivitu stran, jakou je např. podání opravných prostředků, nelze samozřejmě státu přičítat k tíži), bude vydáno v přiměřené době (srov. EDEL, F., op. cit., s. 14 a 16). S tím ostatně koresponduje i závěr konstatovaný ESLP v rozsudku ze dne 26. 10. 1988, ve věci Martins Moreira proti Portugalsku, stížnost č. 11371/85, §60, že stát je odpovědný za chování všech svých orgánů – nikoli pouze orgánů soudních. Tomu ostatně odpovídá i opakovaně v judikatuře Nejvyššího soudu zmiňovaná zásada, že ve věci spadající do působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy je třeba při zkoumání přiměřenosti délky řízení zohlednit celkovou jeho délku, lhostejno zda bylo řízení vedeno před správními orgány, nebo před soudy, případně před orgány obou těchto typů.“
Právě uvedeným závěrům neodpovídá námitka dovolatelky, dle níž by v případě, v němž navrhovatel zahájí soudní řízení, přestože věc nespadá do pravomoci soudů v civilním řízení, měla být délka soudního řízení a délka správního řízení posuzována odděleně. Má-li být délka řízení ve věcech spadajících do působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy posuzována jednotně, nelze z této délky vyjímat případné rozhodování o pravomoci či příslušnosti orgánu, u nějž navrhovatel své právo uplatnil, neboť jde o otázku, která je předpokladem meritorního posouzení. Navrhovatel mohl uplatnit své právo u nepříslušného orgánu či orgánu, do jehož pravomoci rozhodnutí o daném právu nespadá, v důsledku svého pochybení. V takovém případě lze tuto okolnost přičíst tomuto účastníkovi k tíži v rámci posuzování kritéria jednání poškozeného (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Beaumatin proti Francii ze dne 24. 11. 1994, stížnost č. 15287/89, §33, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2091/2013). Mohlo se tak však stát též v důsledku procesně složité a nejednoznačné právní úpravy. V takovém případě jde naopak o okolnost, která je přičitatelná státu (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Guillemin proti Francii ze dne 21. 12. 1997, stížnost č. 19632/92, §42). Rovněž v tomto závěru se tudíž odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Jelikož v řízení jde o jeden nárok ohledně odčinění újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, které probíhalo částečně před soudy a částečně před správními orgány, dospěl odvolací soud též ke správnému závěru ohledně toho, že za stát přísluší jednat Ministerstvu financí, a tudíž soudem místně příslušným pro projednání věci je Obvodní soud pro Prahu 1 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014).
Pro úplnost nutno dodat, že na nyní posuzovanou věc nedopadá novela zákona č. 82/1998 Sb. provedená zákonem č. 118/2020 Sb. (viz čl. III zákona č. 118/2020 Sb.).
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 5. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu